Rodinná pouta u Nejvyššího soudu

Jako manželka Nejvyššího soudu byla Ginni Thomasová vždy jiná. V listopadu 1991, několik týdnů po apokalyptickém schvalovacím slyšení svého manžela, poskytla rozhovor časopisu People a objevila se na obálce v manželově objetí s titulkem „Jak jsme přežili“.

Zmizení jiných manželů z Nejvyššího soudu se paní Thomasové netýká. Manželka soudce Stephena Breyera Joanna, psychoterapeutka, která pracuje s dětmi s rakovinou, zůstala v Cambridge ve státě Massachusetts, aby pokračovala ve své kariéře, zatímco její manžel dojížděl o víkendech z Washingtonu. Martin Ginsburg se vzdal advokátní praxe, když se jeho žena poprvé stala soudkyní, a vydal se na novou dráhu profesora práva.

(Abychom odbočili, v létě 2016 soudkyně Ruth Bader Ginsburgová veřejně označila Donalda Trumpa – přesně, ale jak vzápětí přiznala, indiskrétně – za „podvodníka“. Jak se tato indiskrétnost řadí k ponoření Ginni Thomasové do pravicové politiky? Za prvé, Donald Trump byl politický kandidát, nikoli úřadující prezident. Za druhé, vyjádření nelibosti soudkyně Ginsburgové bylo obecné, zatímco paní Thomasová s prezidentem zjevně diskutovala o otázkách, které jsou blízko vrcholu agendy Nejvyššího soudu. Projednává se případ, zda federální zákon chrání transsexuály před diskriminací v zaměstnání; o tom, zda jej přijmou, hovořili soudci na své poslední konferenci za zavřenými dveřmi).

Podle toho, co vím, může být pro soudce Thomase liberální nespokojenost s politikou jeho ženy spíše zábavná než znepokojující. Z hlediska soudcovské etiky mu její chování zřejmě neukládá žádnou povinnost. Pokud jde o rodinné příslušníky, pravidla soudcovské etiky, a to jak ta, která jsou pro Nejvyšší soud závazná ze zákona, tak ta, která soud dobrovolně přijal za svá, se týkají příbuzných, kteří působí jako právníci a kteří by v této roli mohli soudce uvést do střetu zájmů. Od počátku 90. let, kdy potomci Nejvyššího soudu získávali právnické vzdělání v rostoucím počtu a přijímali práci v advokátních kancelářích s významnou praxí u Nejvyššího soudu, se soudci potýkali s okolnostmi, za kterých by mohlo být vyžadováno odvolání.

V programovém prohlášení z roku 1993 soud uvedl, že je obzvláště znepokojen situacemi, kdy je manžel nebo dítě partnerem advokátní kanceláře, který sice nepracoval na případu projednávaném soudem, ale jehož odměna by mohla být výsledkem ovlivněna. Soud dospěl k závěru: „Vzhledem k tomu, že je nepraktické ujistit se o neexistenci takových důsledků v každém jednotlivém případě, odvoláme se ze všech případů, v nichž jménem stran vystupují firmy, v nichž jsou naši příbuzní společníky, pokud jsme od firmy neobdrželi písemné ujištění, že příjmy ze soudních sporů u Nejvyššího soudu jsou trvale vyloučeny z partnerských podílů našich příbuzných.“

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.