ARCHIVOVANÝ OBSAH: Jako službu našim čtenářům poskytuje Harvard Health Publishing přístup k naší knihovně archivovaného obsahu. U každého článku si prosím poznamenejte datum jeho zveřejnění nebo poslední revize. Žádný obsah na těchto stránkách, bez ohledu na datum, by nikdy neměl být používán jako náhrada přímé lékařské rady od vašeho lékaře nebo jiného kvalifikovaného lékaře.
Sledujte mě na @drClaire
Když byla moje nejstarší dcera miminko, vzpomínám si, jak jsem se cítila rozervaná, když v noci plakala. Náš pediatr i moje matka říkali, že je v pořádku ji nechat chvíli plakat a nechat ji, ať se naučí usnout. Ale když jsem poslouchala její pláč, přemýšlela jsem: Nebude z toho příliš vystresovaná? Nepoškodí ji to emocionálně? Zničí to náš vztah?“
Odpověď na všechny tyto otázky je podle nové studie zveřejněné v časopise Pediatrics záporná. A nejen to, kdybych to udělala já (neudělala jsem to, měla jsem příliš velké obavy), možná bychom se s dcerou vyspaly mnohem víc.
Výzkumníci z Austrálie pracovali s rodinami, které uvedly, že jejich děti (ve věku 6-16 měsíců) mají problém se spánkem. Rozdělili rodiny do tří skupin. Jedné řekli, aby prováděla „postupné vyhasínání“, během něhož nechali dítě plakat nejprve jen minutu, než k němu přišli a začali s ním komunikovat, a pak postupně prodlužovali dobu, po kterou je nechali plakat. Další skupina dělala něco, čemu se říká „odeznívání před spaním“, kdy rodičům řekli, aby odložili čas spánku, aby byly děti více unavené. Poslední skupina byla „kontrolní“ a dostala vzdělání o dětech a spánku, ale nic jiného.
Pro měření účinků na děti udělali vědci něco zajímavého: měřili hladinu kortizolu, stresového hormonu, ve slinách dětí. Ptali se také matek na jejich úroveň stresu. O dvanáct měsíců později zjišťovali, zda nemají děti nějaké emocionální problémy nebo problémy s chováním, a také prováděli testy, aby zjistili, jak jsou děti připoutány ke svým matkám.
Tady je to, co zjistili. Děti ve skupině s postupným vyhasínáním a ve skupině s vyhasínáním před spaním usínaly rychleji a byly méně stresované než kontrolní skupina – a nejen to, jejich matky byly méně stresované než matky z kontrolní skupiny. Ze všech tří skupin měly děti ze skupiny s postupným vyhasínáním menší pravděpodobnost, že se během noci znovu probudí. A pokud jde o emoční problémy nebo problémy s chováním či připoutaností, byly na tom všechny tři skupiny stejně.
To znamená, že je v pořádku nechat své dítě trochu plakat. Nejenže je to v pořádku, ale může to vést k lepšímu spánku všech. Což činí všechny šťastnějšími.
V jiné studii publikované zhruba před čtyřmi lety se vědci zabývali ještě delší dobou než jeden rok. Porovnávali rodiny, které prováděly trénink spánku, a rodiny, které ho neprováděly, a sledovali je po dobu šesti let. Mezi oběma skupinami nebyl zjištěn žádný rozdíl. Ať už rodiče nechali děti plakat, nebo k nim celou noc vstávali a chovali je, děti dopadly stejně.
Můžeme se vyspat a přitom mít dobře vychované děti, které nás milují. Jak je to skvělé?
Jen aby bylo jasno, „postupné vymírání“ neznamená nechat dítě celou noc plakat. Znamená to jen, že pomalu, ale jistě pomáháte svému dítěti, aby se naučilo uklidnit se samo, když se v noci vzbudí, místo aby se vždy spoléhalo na to, že to uděláte vy. (Dr. Richard Ferber má skvělou knihu s názvem Vyřešte problémy se spánkem vašeho dítěte, která toto vše vysvětluje a je velmi užitečná.)
Je přirozeným instinktem chtít dítěti zabránit v pláči. Ale někdy jsou milníky v životě spojeny s nějakým pláčem – ať už je to učení se usínat, učení se chodit (vždycky je tam nějaký pád), nástup do školky nebo do školy (odchod od rodičů je těžký), navazování přátelství (děti umí být zlé), sportování (ne vždycky se vyhraje) nebo učení se řídit (aha, počkat, u toho pláčou rodiče). To, že nikdy nenecháme své děti plakat, jim nepomůže; ve skutečnosti jim to může nakonec ublížit.
A přiznejme si to: spánek nám pomáhá být lepšími rodiči.