Crips nebyli vždy takovými gangstery, jak je známe. CRIPs vznikli v roce 1969. Organizaci založil tehdejší středoškolský student Raymond Washington v reakci na rostoucí míru policejní šikany černošské komunity.
CRIPs byla zkratka pro Community Resources for Independent People (Komunitní zdroje pro nezávislé lidi). Stylizovala se do Strany černých panterů, kterou o tři roky dříve založili Huey P. Newton a Bobby Seale dále na západním pobřeží v Oaklandu.
V téže době vznikalo po celé zemi mnoho organizací se stejnými myšlenkami ochrany a služby komunitě.
Stejně jako mnoho jiných organizací ani jejich oddanost těmto základním hodnotám nedostala příležitost se prosadit.
Jednotlivci, které policie označila za vůdce, se stali terčem útoků a byli zatýkáni na základě různých falešných obvinění a poté odsouzeni na základě těch nejslabších důkazů.
Mnoho organizací bylo postaveno proti sobě díky práci informátorů a tajných agentů FBI, kteří vyvolávali konfrontace a také poskytovali informace o místě pobytu a pohybu jednotlivců. Jiní byli policií prostě zavražděni.
O zuřivosti, s jakou policejní oddělení šla po černošské komunitě, zejména po mladých černoších, svědčí skutečnost, že v roce 1971 byly ročně zatčeny 2 miliony černochů. Strach z toho, že černošská komunita vyprodukuje další Huey P. Newtony nebo Malcolmy X, z rozvoje silného revolučního hnutí, byly hlavními důvody těchto policejních akcí a programu COINTELPRO (Counter Intelligence Program) J. Edgara Hoovera.
Tak byl jakýkoli duch odporu z komunity doslova vytěsněn, uvězněn nebo zavražděn. Gangy však zůstaly a sloužily jinému účelu.
Když se velké množství černochů dostalo do vězení, můžete si představit sociální dopad. Prakticky tisíce mladých lidí by bez udání důvodu sebrala policie, odvezla by je na policejní stanici, sejmula by jim otisky prstů a pak by je držela, dokud by o tom nebyly informovány jejich rodiny, které by si je vyzvedly.
V době, kdy se snižovala dostupnost pracovních míst; být mladý, černý a mít záznam v policejním rejstříku znamenalo, že šance najít práci byla téměř nulová.
Pokud se to spojí s neustálým odstraňováním sociálních opatření a marginalizací celých částí komunit, není divu, že sociální vztahy začaly trpět. Destrukce černošské rodiny je velmi reálným jevem.
Je třeba poznamenat, že ve stejném období 70. let, kdy byly černošské komunity vytlačovány do nejnižších vrstev společnosti, pracovaly programy „afirmativní akce“ na vytvoření černošské střední třídy.
Ačkoli ve vztahu k celé černošské populaci jich bylo velmi málo, obsazovali pozice v městské, státní i federální vládě; pracovali uvnitř korporátní Ameriky a vedli vlastní podniky. Tato třída byla záměrně a vědomě vytvořena establishmentem, aby vzbudila dojem, že se mohou prosadit, jen když budou mít sklopené hlavy a čisté nosy.
Ve skutečnosti nyní velkou část černošské Ameriky zachvátila kultura přežívání. Když lidé nemohou jíst nebo oblékat své děti, budou krást, aby přežili. Člověk bez práce, který je ovlivněn bezuzdným materialismem dominantní kultury, se může nechat naverbovat ke kriminální činnosti. Nelegální ekonomika zločinu a cracku se pro mnoho lidí stala jediným prostředkem k přežití.
Mezi takovými podmínkami jsou nejzranitelnější děti. Odcizení společnosti těmto mladým lidem znamená, že jediné místo, kde mohou najít respekt, spřízněnost a moc, je gang. Pouto mezi členy gangu je tak silné, že mnozí z nich by pro sebe bezpochyby zabili nebo zemřeli. Gang byl popsán jako „vaše náboženství, vaše rodina, vaše vysoká škola, vaše všechno“.
Současnou míru násilí však nelze vysvětlit pouze těmito faktory. Stigma černochů označovaných za „přirozeně agresivní“ je staré více než 500 let, ale vysvětlení násilí nelze spojovat s geny nebo biologickou výbavou. Násilí je naučené chování.
Dítě, které je často a nespravedlivě bito, se naučí uchylovat se k násilí vůči ostatním. Stejně tak komunita, která je neustále navštěvována nespravedlivým zabíjením a bitím ze strany represivních policejních složek, se může naučit řešit konflikty násilnými prostředky.
Do té doby dochází k internalizaci problémů způsobených vnějšími faktory.
Policejní oddělení Los Angeles
Stálý proces kriminalizace černochů se valí dodnes. Losangeleské policejní oddělení (LAPD) si pod vedením bývalého náčelníka Daryla Gatese vysloužilo nechvalnou pověst. V ulicích se na ni pohlíží jako na jediný legalizovaný gang. Policisté nejsou považováni za nic víc než za gangstery s odznaky.
Na pamětní desce nad vchodem do policejního výcvikového střediska v Los Angeles jsou slova „těmito zdmi procházejí nejlepší policisté světa“. V době, kdy s nimi náčelník Gates skončil, patří k nejbrutálnějším na světě.
Mezi lety 1986 a 1991 bylo proti policistům losangeleské policie vzneseno 2611 obvinění občanů z nepřiměřené síly. To je jen nepatrný zlomek celkového počtu případů policejní brutality, protože podání stížnosti na policii je považováno za ztrátu času. V letech 1986-1990 bylo vyšetřováno 1 400 policistů pro podezření z použití nepřiměřené síly, stíháno bylo méně než 1 %. (LA Times)
Gates se nechal slyšet, že: „Nebylo by dobré, kdybychom se snažili, aby se policisté chovali jako policisté: „Myslím, že lidé se domnívají, že jedinou strategií je obtěžovat lidi a zatýkat za nepodstatné typy věcí. No, je to součást naší strategie, o tom není pochyb.“
Daryl Hicks, obyvatel South Central, vzpomíná, že když mu bylo 13 nebo 14 let, „policie se valila po čtvrti a ptala se vás: ‚Byl jsi ve vězení? Když jste jim řekli, že ne, odvedli vás do vězení. Vzali tě do vězení, aby ti mohli sejmout otisky prstů, vyfotit tě a pak tě pustili. Teď všem mým kamarádům sebrali otisky prstů a vyfotili je zbytečně. To byl jen začátek té brutality.“
Bývalý černošský policista losangeleské policie Don Jackson vzpomíná na operaci CRASH, což byla zkratka pro Community Resources Against Street Hoodlums (Komunitní zdroje proti pouličním chuligánům). „Masivní zátahy probíhaly v letech 1987 až 1990. Za jeden rok bylo bez mrknutí oka odvezeno do vězení 50 000 lidí. Proti velkému procentu z nich nebylo vzneseno žádné obvinění z trestného činu, nedošlo k žádnému výraznému snížení kriminality. Takže to bylo prostě masivní zapojení popírání ústavních a občanských práv… od té doby pokračují v zátazích.“
V současné době je téměř každý čtvrtý černoch ve věku 18 až 25 let, tedy 25 %, buď podmíněně propuštěn, nebo je v podmínce, nebo je ve vězení, ve srovnání s 6 % bělochů. Ve státních a federálních věznicích v USA je uvězněno asi 1 000 000 osob, 51 % z nich jsou Afroameričané, Latinoameričané nebo příslušníci jiných menšin.
Míra mladistvých držených v krátkodobých detenčních zařízeních „boot camps“, jak se jim obvykle říká, se v letech 1980-1990 zvýšila o 15 %. Celý systém trestního soudnictví se dává do pohybu a den za dnem, rok za rokem kriminalizuje vrstvy černošské mládeže. V systému trestního soudnictví nyní uvízlo více černochů, než kolik jich chodí na vysokou školu.
Policisté, kteří nastupují k losangeleské policii, procházejí polovojenským výcvikem. Jeho účelem je znecitlivět a odlidštit policisty, aby až vyrazí do ulic, neměli problém zacházet s lidmi nelidským způsobem.
Součástí jejich nástupu je výcvikové video nazvané „tanec s tazerem“. Video ukazuje, jak znehybnit nepřátelsky naladěného podezřelého. Policista vystřelí na podezřelého pětimetrový drát, který mu prorazí kůži. Přes drát je pak vyslán elektrický výboj, který šokuje nervový systém muže, a tím způsobí, že ztratí kontrolu nad svým tělem. Když se přestane ovládat a začne se potácet jako dítě, jiný policista ho udeří kolenem do rozkroku a další ho udeří obuškem, až se zhroutí na zem. To vše je součástí výcviku, aby se stal „nejlepším policistou na světě“.
Ve výňatku z přepisů policejních zpráv vysílačkou je jeden z policistů zachycen, jak říká: „Nevím, co říkáte: „Jo, viděl jsem, jak ho přivedli s křikem… Policajti tyhle věci milují. Chlapi, měli byste vidět ty šipky, změnilo se to ve free for all.“
Policisté se nemají čeho bát, když zmlátí někoho, kdo je černoch, Hispánec nebo chudák. Město Los Angeles v roce 1992 vyplatilo 19 680 577 dolarů z občanskoprávních závazků na úhradu případů týkajících se policejních záležitostí. Šance, že by policista musel platit, je prakticky nulová. Ve skutečnosti, pokud je policista zapleten do „špatného střeleckého incidentu“, kdy je sporné, zda bylo nutné stisknout spoušť, nebo ne, nejhorší, co se obvykle stane, je, že je zapsán na další školení.
Seznam lidí zastřelených nebo usmrcených policií a šerify v Los Angeles zní jako závěrečné titulky filmu. V letech 1989 až 1993 bylo jen v LA policisty zastřeleno 217 lidí.
Toto bezohledné nerespektování zákona ze strany takzvaných strážců zákona ukazuje i případ zbití Rodneyho Kinga. Jak vypráví bývalý člen gangu Juan Longino: „Náčelník Daryl Gates řekl, že to byla odchylka, a měl pravdu. Protože není obvyklé, aby se ti zmrdi dostali před kameru. Dostali se do basy.“
Juan má pravdu v tom, že bití typu Kinga je běžné. Obyvatelé černošských a hispánských komunit si na takovou míru násilí zvykli. Mnozí se k násilí uchylují do jisté míry proto, že i oni se naučili znevažovat lidskost a důstojnost těch jedinců, s nimiž jsou v konfliktu.
LA je stále segregované město. Hispánci v jedné oblasti, černoši v jiné, chudí tady, bohatí tam. Povstání v dubnu 1992, které následovalo po osvobozujícím rozsudku nad policisty zodpovědnými za zbití Kinga, však bylo pravděpodobně prvním „multikulturním“ povstáním v USA.
Média je líčila jako černošsko-bílou záležitost, ale do ulic vyšli černoši, Latinoameričané a Asiaté, kteří byli tak či onak postiženi utlačovatelskými silami působícími ve vnitřních městech. Osvobozující rozsudek zažehl dvacetiletou rozbušku, která explodovala v ulicích Los Angeles a celé Ameriky.
Povstání bylo jasným znamením, že lidé nejsou ochotni se s takovou mírou do očí bijící nespravedlnosti dlouho smiřovat. Neřešilo však otázku sebepoškozování, k němuž docházelo ve stejné době. Jeden bratr to udělal.
Dne 19. listopadu 1991 byl Henry „Tiny“ Peco zastřelen losangeleskou policií v obytném projektu Imperial Courts ve Watts. Pecův bratranec Dewayne Holmes vysvětluje:
„Mého bratrance zabili dva policisté losangeleské policie. Policie tvrdí, že měl automatickou pušku, vystřelil a oni pak střelbu opětovali. Přesto se žádná zbraň nenašla. Bylo tam 6 policistů a bylo vystřeleno přes 40 ran. Pět ho zasáhlo do zadní části těla. Po tomto incidentu se mládež v projektech vzbouřila, vystřílela pouliční osvětlení atd…“
Začátkem prosince Dewayne Holmes a jeho rodina zorganizovali Výbor pro spravedlnost Henryho Peca a stovky lidí vyšly do ulic. Dewayne říká:
„Příměří bylo naplánováno tak, aby skončilo násilí a falešné hranice, na které jsme se sami orientovali.
„Zaměřilo se na policejní brutalitu. Ve Wattsu pomáhali setkání konstruovat muslimští bratři. Setkání se konala dva nebo tři měsíce před nepokoji. Příměří začalo 2 týdny před nepokoji. Na jednáních byli přítomni členové jednotlivých gangů. Cílem bylo ukončit brutalitu a vytvořit pracovní místa a pracovní programy. Členové gangů vymysleli plán.“
Dne 26. dubna bylo podepsáno historické příměří gangů, které všem umožnilo „volný průchod“ Wattsem.
V říjnu 1992 byl však vůdce příměří odsouzen k sedmi letům vězení za údajnou krádež 10 dolarů. Dewayne byl odsouzen způsobem, který se stal pro mladé černochy u amerických soudů běžným:
Dewayne je přesvědčen, že se stal terčem útoku a byl falešně obviněn: „Když jsi černoch, jsi vinen.“
Dewayne je přesvědčen, že se stal terčem útoku a byl falešně obviněn. Jeho rodina se aktivně účastnila pokojných, ale vytrvalých protestů proti policejní taktice v South Central. Ztrapnili náčelníka Gatese a zničili šance zástupce náčelníka Hunta stát se příštím náčelníkem.
Krátce po odsouzení Dewayne Holmes napsal:
„Bolí mě, když si vzpomenu, jak naivní jsem musel být, abych věřil, že kvůli tomu, že jsem nevinný, nebudu poslán do vězení; věřit, že tytéž zákony, které každý den posílají do vězení tisíce nevinných černochů, se pro mě stanou nějak spravedlivé a nestranné…. Příměří mezi gangy nám dalo šanci ukázat světu, že nejsme zvířata, za která jsme označováni, že nám není pomoci… Píšu vám v naději, že pochopíte, jak důležité je pro mě a pro bratry, jako jsem já, být v této rozhodující chvíli venku, a že tuto důležitost vyjádříte všem, kdo budou naslouchat.“
Příměří mezi gangy má takový význam, protože představuje uvědomění si těchto lidí, že ačkoli byli po léta manipulováni, mají mezi sebou schopnost celou situaci zvrátit.
Přes nápadnou absenci jakékoli pozitivní pozornosti médií se zpráva o příměří rozšířila po celé zemi a velká část komunity jí tleská a podporuje ji. Organizace jako Community in Support of the Truce (CIST) příměří podpořily a zavázaly se, že ho budou podporovat tím, že budou pracovat na:
„vytvoření sítě pro kontrolu fám zdola, která bude čelit dezinformacím – kancelář řečníků složená z aktivních příznivců příměří, kteří roznášejí skutečný příběh příměří a povstání v Los Angeles po celé zemi i po celém světě.
„Sousedské kooperativní zóny jako alternativa ke krutému podvodu tzv. podnikatelských zón. Odpor proti kriminalizaci barevné mládeže, zejména proti využívání záznamů o neodsouzení k odepření práce mladým lidem a mladým dospělým.
„Jednotná fronta proti všem snahám oddělit Afroameričany od latinskoamerické a asijské mládeže nebo popírat lidská práva přistěhovalců“
Další organizace, jako je CAPA (Coalition Against Police Abuse), v jejímž čele stojí bývalý černý panter Michael Zinzun, pracují s bývalými členy gangů a informují je o otázkách, které jsou důležité pro úspěšné prosazení příměří.
BADCO (Black Awareness Community Development Organization) se zaměřuje na afroamerické muže ve věku od 15 do 30 let a poskytuje jim podporu prostřednictvím vzdělávání a kulturního povědomí.
Mothers ROC začala, když byl zatčen vůdce gangu Watts, který byl poté odsouzen na základě falešného obvinění. Zraněná, rozzlobená a odhodlaná jeho matka Theresa Allisonová se vydala na misi. Společně s Geri Silvou z Kongresu za rovná práva a malou skupinou matek vznikla losangeleská pobočka Mothers ROC.
To bylo v prosinci 1992. Od té doby se počet členů pobočky přiblížil stovce a její pobočky se nacházejí v kalifornském Inland Valley, v Chicagu ve státě Illinois a v St Louis ve státě Missouri. Slovy Theresy Allisonové:
„Byla to touha, hněv a potřeba Reclaim Our Children, které daly vzniknout Mothers ROC. Založily jsme ji, abychom zajistily, že naše děti už nebudou u soudu samy vydány na milost a nemilost soudcům a právníkům, kteří nemají zájem o spravedlnost.
„Založily jsme ji, abychom byly hlasem desetitisíců dětí, které jsou zavřené a zapomenuté. Nakonec jsme ji založili, abychom přenesli svůj boj do ulic, aby nás bylo vidět a slyšet, abychom informovali mocnosti, které nás ovládají a utlačují, že budeme stavět, budeme růst, zvítězíme.“
Dne 21. října 1993 se v Chicagu konal národní summit o míru mezi gangy. Mladí bývalí členové gangů z Clevelandu v Ohiu, Pittsburghu v Pensylvánii, Minneapolisu v Minnesotě, Los Angeles a mnoha dalších měst, kteří si nepřejí nic jiného než zvrátit plán establishmentu na zničení utlačovaných lidí, zejména Afroameričanů/Latinců.
Po letech stagnace se duch odporu vrací do té části černošské Ameriky, která má nejméně co ztratit a nejvíce získat. Charakteristickým faktorem příměří, který jej činí nesrovnatelným s jinými „mírovými smlouvami“ (jako je arabsko-izraelská dohoda nebo příměří IRA), je to, že se jednalo o iniciativu zcela zdola, bez účasti politiků nebo černošských vůdců. Podle stejného měřítka leží odpovědnost za její udržení na těchto lidech v ulicích.
Bylo by bláhové být samolibý a myslet si, že to bude snadná cesta. Policie již navštěvovala příměří, rozbíjela je a obtěžovala účastníky, média o nich informovala minimálně negativně a je třeba počítat s nasazením provokatérů a tajných agentů, kteří mají vyprovokovat konfrontace a tím příměří porušit.
Možná největší hrozbou je však nově přijatý zákon Billa Clintona o zločinnosti. Ten uvolnil městům miliardy dolarů, aby mohla přijmout ještě tvrdší opatření v oblasti prevence kriminality. V Los Angeles se již staví nové věznice přímo naproti sídlištím. Největší obavy vyvolává nový zákon „3 Strikes“.
Zákon „3 Strikes“ vystavuje velký počet osob s předchozím odsouzením za závažné nebo násilné trestné činy (včetně odsouzení za násilí související s dělnickými stávkami nebo politickými demonstracemi) povinnému minimálnímu trestu 25 let až doživotí. I když k těmto odsouzením došlo před 10, 15 nebo 20 lety, třetí trestný čin jakéhokoli druhu vám může vynést doživotní vězení.
Mnozí se domnívají, že pokušení policie podstrčit drogy, zbraně nebo cokoli jiného, abyste byli odsouzeni za 3 strikes, bude příliš velké na to, abyste mu odolali. Byl by to nový účinný nástroj, jak se zbavit každého, kdo podle nich představuje hrozbu, stejně jako se zbavili mnoha jiných.
Největší sílu zastáncům příměří přinese jejich schopnost růst a ovlivňovat další lidi.
Juan Longino chápe šance. „Právě teď jsem nezaměstnaný. Musím být silný černoch, abych se tam nevrátil a nezabýval se šedou ekonomikou, kterou tak dobře znám. Ale to, co mi brání v návratu, je moje nové povědomí a moje nově nalezená rodina. Tu mám s lidmi.“
Gary Brown