2 Trénink základních procesů vs. trénink každodenních činností
Rozlišení dvou složek lidské inteligence, tj. fluidní inteligence jako s věkem související schopnosti řešit nové a neznámé problémy a krystalizované inteligence jako schopnosti řešit známé problémy, kterou lze ve stáří zachovat nebo dokonce zlepšit (Horn 1982), neznamená, že tyto složky jsou na sobě nezávislé. Protože každá komplexní kognitivní činnost obsahuje prvky z fluidní a krystalizované inteligence a intelektuální výkon jako produkt může být výsledkem různých poměrů obou složek, nabízí odbornost, tj. vysoká úroveň krystalizované inteligence, možnosti kompenzace ztrát fluidní inteligence.
Možnost kompenzace ztrát v základních kognitivních procesech byla prokázána v mnoha empirických studiích, zejména v oblasti pracovních činností, ale i v jiných smysluplných každodenních činnostech. Ukázalo se, že výkonnost v komplexních kognitivních úlohách neklesá tak rychle, jak by se dalo předpokládat na základě poklesů v základních kognitivních procesech (Willis 1987). Strategiemi, které umožňují kompenzaci v základních kognitivních procesech, jsou např. záměrné zpomalení činnosti, dodatečná kontrola řešení, omezení na malý počet činností a cílů. Jak však bylo možné ukázat v paradigmatu testování limitů, kompenzace ve prospěch optimalizace specifických aspektů vede zpravidla k prodloužení času potřebného pro splnění úkolu (Baltes a Baltes 1990, Kliegl et al. 1989).
Prokázaná možnost kompenzace ztrát intelektuálních schopností vede k otázce, zda lze každodenní kompetence ve stáří zlepšit tréninkem užitečných strategií a základních procesů. V této souvislosti je poučný intervenční přístup Willise (1987) zaměřený na člověka. Podle tohoto autora lze komplexní každodenní činnosti optimalizovat tréninkem základních procesů. V prvním kroku je třeba určit význam konkrétních procesů pro shluky důležitých každodenních činností (např. čtení návodu k obsluze nebo návodu k použití). Ve druhém kroku lze trénovat ty procesy, které mají vliv na výkon v mnoha činnostech. Trénink základních procesů by byl velmi atraktivní pro intervenční výzkum, protože účast v tréninkových programech by mohla zvýšit výkon v mnoha kontextech a činnostech. Základní kognitivní procesy jsou však na samém počátku každodenního výkonu; vztah mezi nimi je jen slabý a uspokojivá prognóza výkonu ze základních procesů není možná. V důsledku toho nedávný vývoj intervenčního výzkumu naznačuje, že se dává přednost jinému paradigmatu: tréninku specifických každodenních činností. Vzhledem k tomu, že mnemotechnický trénink nezávislý na kontextu neměl očekávaný dopad na výkon každodenní paměti, bylo navrženo nabízet specifické kurzy zaměřené na zlepšení paměti na jména nebo na prevenci ztráty brýlí či klíčů namísto kurzů zaměřených na zlepšení obecného výkonu paměti. V návaznosti na tento přístup je nutné vytvářet kontexty intervence zaměřené na člověka, které do značné míry odpovídají problémovým situacím v každodenním životě.
V důsledku toho je z hlediska tohoto přístupu vyžadováno podrobné zkoumání jednotlivých životních situací. Tento požadavek ilustruje hlavní dilema intervenčních programů zaměřených na člověka: výdaje na výcvik tolika lidí v tolika konkrétních situacích jsou neúměrné možným účinkům intervence. Intervenční programy se často používají k hledání potenciálů pro činnost a rozvoj, zejména ve složce inteligence související s věkem. Četné empirické studie diferencovaly naše chápání lidské inteligence tím, že prokázaly rezervy schopnosti intelektuálního výkonu. Kognitivní funkce lze zlepšit prostřednictvím vhodných tréninkových programů, zejména pokud se zohlední individuální, sociální a profesní aspekty životní situace. Kromě toho může být kognitivní trénink užitečný i pro dosažení nekognitivních cílů, což je další důkaz významu kognice pro úspěšné zvládání života v naší kultuře.
Účinky kognitivního tréninku však zůstávají specifické pro konkrétní problémy a situace. Podle Denneyho (1994) se navíc většina tréninkových studií (přirozeně) zaměřuje na schopnosti a dovednosti související s věkem, kdy lze podobných přínosů dosáhnout pouhým cvičením. Trénink má navíc největší dopad na dovednosti, které nejsou v každodenním životě potřeba. Denney (1994) proto vznáší otázku, proč by se lidé měli účastnit běžných tréninkových programů a zda by nebylo lepší vytvořit nové programy, které by se soustředily na dobře rozvinuté schopnosti a dovednosti, kde by malý efekt mohl mít velký vliv na možnosti udržet si nezávislý a samostatný život.
.