Prostý černý soudcovský talár je součástí mého života již téměř čtyři desetiletí. Poprvé jsem si ho oblékla v roce 1975, když jsem se stala soudkyní v Arizoně. Když jsem byl v roce 1981 jmenován soudcem Nejvyššího soudu Spojených států, vzal jsem si tentýž talár s sebou do Washingtonu a oblékl jsem si ho hned první den svého působení. Přestože jsem v roce 2006 odešel do důchodu, stále nosím talár v roli „obvodního soudce“ a často zasedám, stejně jako mnoho soudců v důchodu, na různých federálních odvolacích soudech po celé zemi.
Překvapuje mě, jak málo víme o tom, odkud tato prostá černá soudcovská uniforma pochází. Koloniální soudci v Anglii nosili taláry a tato tradice se ujala i na americké půdě. Angličtí soudci však také nosili barevná roucha a zdobené paruky – tato tradice nebyla ve Spojených státech přijata. Někteří spekulují, že Nejvyšší soud začal s barevnějším oděvem; oficiální portrét prvního předsedy soudu Johna Jaye jej zobrazuje v černočerveném rouchu s bílými okraji. Podle historky, která je možná apokryfní, se proti takové zbytečné okázalosti ohradil sám Thomas Jefferson: Jako horlivý zastánce skromného republikánského občanství byl Jefferson proti „jakémukoli zbytečnému úřednímu oděvu“, zejména proti „obludné paruce, v níž angličtí soudci vypadají jako krysy vykukující skrze svazky dubového dřeva“. Předpokládá se, že v roce 1801, kdy se John Marshall stal předsedou Nejvyššího soudu, měli soudci ve zvyku nosit černý oděv.
Dnes nosí každý federální i státní soudce v zemi velmi podobný, jednoduchý černý hábit. Symbolika této tradice je mi sympatická. Ukazuje, že my všichni soudci se podílíme na dodržování ústavy a právního státu. Máme společnou odpovědnost.
Pozoruhodné je, že tato podobnost mezi našimi soudci a soudkyněmi je čistě záležitostí tradice. Neexistují žádná pravidla, která by nařizovala, co musí soudci nebo soudkyně na lavici obžalovaných nosit, a dokonce neexistuje ani společný zdroj pro roucha Nejvyššího soudu. Z interní korespondence soudu vyplývá, že v 19. století nosili všichni soudci černé hedvábné taláry od jednoho krejčího. Ve 20. století se často používaly jiné materiály a soudci si vybírali své taláry z těch, které měli k dispozici absolventi vysokých škol a sboristé. Většinou jsme si všichni zvolili velmi podobný styl černého soudcovského taláru.
Samozřejmě se vyskytlo několik výjimek, ať už záměrných či nikoliv. V záznamech maršálkovy kanceláře soudu se nachází poznámka, že v roce 1969 se soudce Hugo Black „vrátil na lavici“ bez taláru a po zbytek soudního zasedání seděl na lavici a odešel se svými kolegy. Neexistuje však žádný záznam o tom, zda se s jeho talárem něco stalo, nebo si ho prostě zapomněl obléknout. A předseda Nejvyššího soudu William Rehnquist si na jedno rameno svého taláru přidal zlaté pruhy. Byl to neohlášený odchod: Jednoho rána nás prostě překvapil změnou. Řekl, že nedávno viděl Gilbertovu & Sullivanovu operu, v níž měl lord předseda Nejvyššího soudu na sobě talár se zlatými pruhy. Náš šéf požádal dvorní švadlenu, aby mu nějaké ušila na jeho vlastní róbu. Já sám jsem skromně doplnil jednoduchý černý talár tím, že jsem se rozhodl nosit bílý soudcovský límec.
Moje nejmilejší myšlenky na můj talár souvisejí s tradicí u Nejvyššího soudu při jeho oblékání. Ve dnech, kdy se koná ústní jednání, se asi pět minut před jeho začátkem ozve bzučák. Soudci jdou do šatny – soudní verze šatny. Každý soudce má svou skříňku; obsluha pomáhá soudcům zapnout si taláry. Poté se soudci bez výjimky věnují nádhernému zvyku. Každý soudce si před vstupem do soudní síně potřese rukou s každým jiným soudcem, což je důležitá připomínka toho, že navzdory občasným rozdílům v názorech soudců je soud místem kolegiality a společného záměru.
.