Každých pár měsíců se zdá, že nějaký zpravodajský kanál vysílá reportáž o tom, že běloši už v Americe nebudou většinou. Za pár desítek let se kvůli mezirasovým sňatkům země změní v národ nejasně etnicky vypadajících dětí a všichni staří běloši, kteří se dívají na televizi, pak budou šílet.
No, já jsem to nejasně etnicky vypadající dítě. Ano, jsem to rasově nejednoznačně vypadající budoucí dítě, které do roku 2050 ovládne Ameriku, a řeknu vám to:
Aby bylo jasno, jsem míšenec – napůl Mexičan a napůl běloch. Když se teď podíváte na fotku v mém sloupku, možná vás šokuje, že ve skutečnosti nejsem Asiatka. Zřejmě můj snědý mexický táta plus moje bledá zrzavá máma rovná se asijsky vypadající dítě? Nejsem si jistá, jak to vychází s matematikou.
A slibuji, že ve skutečnosti vůbec nejsem Asiatka. Nevím, proč na tom lidi tak trvají. Proč bych o tom lhal?“
Stejně se celý můj život pořád dokola opakuje ten samý rozhovor. Jednou se mě jeden člověk zeptal, který z mých rodičů je „Korejec“. Někdo mi napsal zprávu na sociální sítě a ptal se, jaký „druh Asiata“ jsem.
Nejpodivnějším konkrétním příkladem bylo, když se mě pokladní ve Vons zeptala, jestli jsem „ze čtvrtiny Japonec, stejně jako sestra mé vnučky“.
Je zvláštní, že tenhle úplně cizí člověk nemá problém se mě zeptat na můj etnický původ. Ještě divnější je, že řekla „sestra vnučky“. Nebyla by to prostě tvoje vnučka?“
Když jsem se snažila mámě vyprávět o té příhodě v obchodě s potravinami, nechápala, proč mě ta interakce zarazila. Snažila jsem se jí vysvětlit, proč je mi zážitek, kdy se na mě nějaký pobuda dívá pod mikroskopem, nepříjemný, ale ona mi jen řekla, ať toho „nechám“. Ani ona nechápe, jak je moje bisexuální identita důležitou součástí mého života, což je opravdu deprimující. Když to nechápe moje vlastní máma, kdo to pochopí?“
Mám podobný druh úzkosti „nejsem dost Mexičan nebo běloch“, jakou zažívá většina smíšených dětí, ale ještě to komplikuje celý ten předpoklad „falešného Asiata“. Aby to bylo ještě komplikovanější, necítím se nijak zvlášť spojená se svou latinskoamerickou identitou a původem.
Když jsem vyrůstala, nebyla jsem se svým mexickým dědictvím v takovém kontaktu. I když se můj táta narodil v Mexiku, v dětství se přestěhoval na Havaj. V době, kdy jsem se narodil, jsme žili několik hodin cesty od celé mé širší rodiny. Stejně jako jsem vyrůstal se sopa de fideo a dostával jsem rány botami, vyrůstal jsem také se saiminem a zouváním bot u dveří. Jedl jsem poke, když se většina bílých dětí ve třídě ještě bála jíst kalifornské závitky.
Přestože je mé příjmení jasně hispánské, neměl jsem zrovna „mexickou“ výchovu. A k nelibosti všech mých tías neumím ani španělsky.
Abych byla upřímná, nemám pocit, že bych zapadala do latinskoamerického/hicanx prostoru. Ne proto, že by mě lidé nepřijali nebo nepodporovali, ale proto, že mám pocit, že tam nepatřím.
Částečně to pramení z toho, jak jsem byla vychována, ale hodně je to proto, že se nesetkávám se stejným druhem protilatinského rasismu, protože „nevypadám“ jako Latinoameričanka.
Nyní chci jen objasnit, že neexistuje jediný způsob, jak „vypadat“ jako etnická skupina. Ale ani se svým mexickým původem nezažívám protilatinský rasismus kvůli svému vzhledu. Jsem privilegovaný, protože jsem napůl běloch a běloška, ale diskriminaci čelím od lidí, kteří předpokládají, že jsem východní Asiat.
Nálepky „Latinx“ nebo „Asiat“ jsou široké kategorie, které existují jen proto, že Amerika zřejmě seskupuje různá etnika do systematicky rasistického systému, který staví „bílé“ proti „nebíle“ vypadajícím skupinám. Dává tedy smysl, proč mám někdy pocit, že mám více společného s asijskou americkou komunitou než s latinskoamerickou. Zřejmě vypadám „více asijsky“, a tak se ke mně lidé chovají.
Ale já ve skutečnosti nejsem Asiat, a i když se lidé v asijském prostoru domnívají, že jsem, vím, že nejsem. Vlastně se cítím provinile, že to lidé předpokládají, dokud výslovně neřeknu opak. Jako bych lidi nějak šidil a zabíral prostor, na který nemám nárok. Samozřejmě nelžu a nemůžu za to, jak se tvářím. A nechci chodit a křičet: „Jsem Mexičanka!“ na každého zmateného člověka, který na mě zírá.
Někdy mám pocit, že bych se neměla hlásit k latinskoamerické identitě, protože se nesetkávám se stejným druhem diskriminace. Nemůžu se hlásit k bělošské identitě, protože být „bílý“ v Americe je situace typu „všechno nebo nic“, a já nejsem Asiat.
Víte co, udělám si vlastní klub. Kdyby se někdo chtěl přidat do klubu „Biracial Latinx but Often Mistaken for Hapa Student Union“, scházíme se každé úterý. Občerstvení bude zajištěno.
KD Mireles píše páteční sloupek o nejednoznačnosti kategorií. Kontaktujte je na adrese a sledujte je na Twitteru @kdillonm.