Krátká historie parašutismu
Parachuting neboli parašutismus má zajímavou historii, která by vydala na celý svazek, ale tento článek se pokusí o její stručné shrnutí. Většina lidí považuje parašutismus za produkt dvacátého století, ale jeho historie ve skutečnosti sahá mnohem dál. Padák je zařízení, které slouží ke zpomalení pohybu objektu atmosférou tím, že vytváří odpor vzduchu. Padáky se obvykle používají ke zpomalení pádu osoby nebo předmětu na Zemi nebo jiné nebeské těleso v atmosféře. Padáky se někdy používají také k podpoře horizontálního zpomalení dopravního prostředku (letadlo s pevnými křídly nebo vlečný závodník) nebo k zajištění stability (tandemový volný pád nebo raketoplán po přistání). Slovo „padák“ pochází z francouzského slova s latinským kořenem: „para“, což v latině znamená „proti“ nebo „proti“, a „padák“, což je francouzský výraz pro „pád“. Proto „padák“ vlastně znamená „proti pádu“. Mnoho moderních padáků je klasifikováno jako polotuhá křídla, která jsou poměrně obratná a mohou usnadnit řízený sestup podobný sestupu kluzáku. Padáky staršího typu však byly jen o málo víc než látka a tyčky. Konstrukce se v průběhu let značně změnila, od hrubě střižených tvarů až po aerodynamické padáky s beranidlem. Kdysi se padáky vyráběly z hedvábí, ale nyní jsou téměř vždy konstruovány z odolnější tkané nylonové tkaniny, někdy potažené silikonem pro zlepšení výkonu a stálosti v čase.
Když byly zavedeny čtvercové (nazývané také beranní) padáky, přešli výrobci na materiály s nízkou roztažností, jako je dacron, nebo na materiály s nulovou roztažností, jako je Spectra, Kevlar, Vectran a aramidy s vysokou modulární hmotností.
V 9. století skočil arabský muslimský odvážlivec jménem Armen Firman z věže v Córdobě pomocí volného pláště vyztuženého dřevěnými vzpěrami, který zastavil jeho pád jen s drobnými zraněními.
Číňané se pokusili o seskok padákem v 10. století, tedy tisíc let před námi. Samozřejmě neexistovala letadla, takže Číňané dělali to, čemu bychom dnes říkali base diving; to znamená, že skákali z výběžků nebo jiných útvarů pomocí pevných deštníků, které jim umožňovaly snést se z výšky na zem.
Kuželovitý padák se poprvé objevuje v 70. letech 14. století v anonymním italském rukopise, který o něco předchází návrhům kuželovitého padáku Leonarda da Vinciho. Byl zamýšlen jako únikové zařízení umožňující lidem skákat z hořících budov, ale neexistují žádné důkazy, že byl někdy skutečně použit. Leonardo da Vinci nakreslil padák, když žil v Miláně kolem let 1480-1483: vrchlík ve tvaru pyramidy, který držel otevřený čtvercový dřevěný rám.
První úspěšný test padáku provedl v roce 1617 v Benátkách dalmatský vynálezce Faust Vrančić neboli Veranzio, který jej pojmenoval Homo Volans (Létající muž). Do dějin se zapsal jako první člověk, který použil zpomalovač maximálního odporu vzduchu, známější pod názvem padák. Vynalezl Faust toto zařízení? Ne; Faust založil návrh svého padáku na kresbě, kterou vytvořil da Vinci.
Moderní padák vynalezl v roce 1783 Louis-Sébastien Lenormand ve Francii. Lenormand jej také předem nakreslil. O dva roky později jej předvedl Jean-Pierre Blanchard jako prostředek pro bezpečné vystoupení z horkovzdušného balonu. Zatímco první Blanchardovy demonstrace padáku byly prováděny se psem jako pasažérem, později měl příležitost vyzkoušet si ho sám v roce 1793, kdy jeho horkovzdušný balon praskl a on k úniku použil padák.
Pozdější vývoj padáku se zaměřil na jeho zkompaktnění. Zatímco první padáky se vyráběly z plátna napnutého na dřevěném rámu, koncem 90. let 17. století začal Blanchard vyrábět padáky ze skládaného hedvábí, přičemž využil pevnosti a nízké hmotnosti hedvábí. V roce 1797 provedl André-Jacques Garnerin první seskok na takovém padáku. Garnerin také vynalezl odvětrávaný padák, který zlepšil stabilitu pádu.
Na konci 19. století se v Německu proslavila seskoky padákem neohrožená žena Kathie Paulusová, která je dnes díky těmto výkonům a předvedeným dovednostem známá.
V roce 1885 se v San Francisku Thomas Scott Baldwin jako první člověk ve Spojených státech spustil na padáku z balonu.
V roce 1911 provedl Grant Morton na kalifornské pláži Venice Beach první seskok padákem z letadla Wright Model B.
V roce 1911 provedl Grant Morton na kalifornské pláži Venice Beach první seskok padákem z letadla Wright Model B. Pilotem letadla byl Phil Parmalee. Mortonův padák byl typu „výhoz“, zatímco při opuštění letadla držel padák v náručí. V roce 1911 také Gleb Kotelnikov vynalezl první batohový padák, který později zpopularizovali Paul Letterman a Kathchen Paulus.
1. března 1912 kapitán americké armády Albert Berry provedl první seskok padákem z pohybujícího se letadla nad Missouri za použití padáku typu „pack“. Jedná se o styl padáku, který se stal en reg s vlastním padákem uloženým nebo umístěným v pouzdře na těle skokana. První aktivně používaný padák vynalezl Štefan Banič ze Slovenska, který si jej nechal patentovat v roce 1913. Dne 21. června 1913 se Georgia „Tiny“ Broadwicková stala první ženou, která vyskočila s padákem z pohybujícího se letadla nad Los Angles a skočila volným pádem (v roce 1914).
Vojenský seskok padákem
První vojenské využití padáku bylo pro použití dělostřeleckými pozorovateli na upoutanýchpozorovacích balonech v první světové válce. Ty byly lákavým cílem pro nepřátelské stíhací letouny, i když je bylo obtížné zničit kvůli jejich silné protiletecké obraně. Protože z nich bylo obtížné uniknout a při požáru byly nebezpečné kvůli nafukování vodíkem, pozorovatelé je opouštěli a spouštěli se na padáku, jakmile spatřili nepřátelské letadlo. Pozemní posádka by se pak pokusila balon co nejrychleji vyzvednout a vypustit. Posádky spojeneckých letadel však měly zakázáno nosit vlastní padáky. Mělo se za to, že to podporuje nedostatek odvahy v akci. Stejně tak byly rané padáky velmi těžké a stíhačky neměly po většinu první světové války dostatečný výkon, aby unesly dodatečnou zátěž. Výsledkem bylo, že jedinou možností pilota bylo sjet se svým strojem do země, skočit z několika tisíc stop nebo spáchat sebevraždu pomocí standardně vydávaného revolveru (ačkoli poslední dva případy běžně praktikovali jen ti, kteří si nepřáli zemřít upálením). Ve Velké Británii Everard Calthrop, železniční inženýr a chovatel arabských koní, vynalezl a prostřednictvím své společnosti Aerial Patents Company uvedl na trh „britský padák“. Německé letectvo v roce 1918 jako první na světě zavedlo standardní a v té době jediný padák. Přestože Německo vydávalo svým pilotům padáky, bylo nuceno čelit mnoha komplikacím. V důsledku toho mnoho pilotů při jejich používání zahynulo, včetně takových es, jako byl Oberleutnant Erich Lowenhardt (který spadl z výšky 12 000 stop (3 700 m) poté, co do něj omylem narazil spřátelený letoun) a Fritz Rumey (testoval jej v roce 1917, jen aby selhal z výšky něco málo přes 3 000 stop).
Zpočátku se zkoušely i upoutané padáky, ale způsobovaly problémy při otáčení letounu. V roce 1919 Leslie Irvin vynalezl a úspěšně vyzkoušel padák, který mohl pilot rozvinout, když byl nad letadlem. Stal se prvním člověkem, který provedl předem promyšlený seskok padákem volným pádem z letadla.
V rané brožuře společnosti Irvin Air Chute Company je jako první člověk zachráněný padákem Irvin uveden William O’Connor 24. srpna 1920 na McCook Field u Daytonu v Ohiu. Další záchranný seskok provedl na McCook Field zkušební pilot poručík Harold H. Harris 20. října 1922. Krátce po Harrisově seskoku navrhli dva daytonští novináři založení Caterpillar Clubu pro úspěšné seskoky padákem z postižených letadel. Počínaje Itálií v roce 1927 experimentovalo několik zemí s používáním padáků k vysazování vojáků za nepřátelskými liniemi a do druhé světové války byly vycvičeny velké výsadkové jednotky, které byly využívány k překvapivým útokům. Posádky letadel byly běžně vybavovány padáky i pro případ nouze.
Moderní seskoky padákem
Skákání padákem se začalo říkat až v polovině 50. let 20. století, kdy tento výraz vymyslel Raymond Young. Předtím se mu říkalo parašutismus a používala ho především armáda k vysazování vojáků ve vnitrozemí nebo piloti v případě potřeby vystupovali ze svých letadel. Nyní se to stalo standardem pro piloty malých letadel. Po skončení první světové války se z parašutismu stal sport, kterému dnes říkáme skydiving. Po druhé světové válce se tato forma stávala stále více koníčkem a stále méně vojenským manévrem. Vojáci byli nyní v parašutismu vycvičeni a vzrušení se jim natolik zalíbilo, že v něm pokračovali pro zábavu. Z toho vznikaly týmy a soutěže. V roce 1957 se začaly objevovat první komerční školy parašutismu a z organizace National Parachute Riggers-Jumpers, Inc, která vznikla ve 30. letech, se stal Parachute Club of America. V roce 1967 se PCA přejmenovala na United States Parachute Association (USPA). Společnost Parachutes Incorporated založili Lew Sanborn a Jacques Istel v roce 1957. Začali vyučovat první armádní kurz volného pádu. V květnu 1959 otevřeli první komerční seskokovou zónu v USA v Orange ve státě Massachusetts. Začaly vznikat školy parašutismu a dnes je to uznávaný extrémní sport, kterému se věnuje mnoho lidí.