Tento týden ve spolupráci s australskou krevní službou Červeného kříže přinášíme seriál o krvi: co vlastně dělá, proč ji potřebujeme a co se stane, když se s tekutinou, která nám dává život, něco pokazí. Další články ze série si můžete přečíst zde.
Ačkoli je krev pro lidský život nezbytná, může se v ní mnoho věcí pokazit. A protože putuje po těle a protéká všemi orgány, mohou mít problémy s krví rozsáhlé důsledky pro naše zdraví. Problémů, které se mohou v této životně důležité tekutině vyskytnout, je nespočet; zde se podíváme na ty nejčastější – poruchy krvácení, poruchy srážlivosti a rakovinu krve.
Poruchy krvácení
Pokud jsou naše cévy nějakým způsobem poškozeny, krev obsahuje krevní destičky a mnoho srážecích faktorů (neboli proteinů), které vytvoří sraženinu, aby zastavily ztrátu krve z našich žil. Pokud je počet nebo funkce těchto krevních destiček nebo srážecích proteinů snížena, vede to ke „krvácivé poruše“.
Trombocyty jsou produkovány kostní dření v našich kostech a srážecí faktory našimi játry. Obojí je ovlivněno naší individuální genetickou výbavou. Proto genetické abnormality, které nepříznivě ovlivňují funkci jednoho z těchto orgánů, mohou vést k poruchám krvácení. Velké poranění cév může také způsobit nadměrné krvácení, které vyžaduje chirurgický zákrok.
U pacientů s poruchami krevních destiček se obvykle vyskytují modřiny, drobné skvrny na končetinách nebo trupu nebo opakované krvácení z nosu nebo dásní (tzv. „mukokutánní krvácení“).
U pacientů s nedostatkem srážecích faktorů se může vyskytnout krvácení z kloubů, svalů nebo kritických orgánů, například nitrolební krvácení (krvácení uvnitř lebky). U žen se může vyskytnout nadměrné menstruační krvácení. Pacienti s dědičnou poruchou krvácení mají často v rodinné anamnéze nadměrné krvácení. U pacientů s mírnějšími formami krvácivých poruch se může nadměrné krvácení poprvé objevit až po chirurgickém zákroku nebo větším úrazu.
Diagnostika krvácivých poruch je složitá a vyžaduje pečlivé posouzení nadměrného krvácení v anamnéze, přítomnost (nebo nepřítomnost) rodinné anamnézy a rozsáhlé laboratorní vyšetření krevních destiček a srážecích faktorů krevním specialistou, tzv. hematologem.
Krvácivá porucha, o které jste pravděpodobně slyšeli, je hemofilie. Jedná se o krvácivou poruchu způsobenou tím, že někdo má méně než 40 % normální hladiny srážecích faktorů (konkrétně faktoru VIII). Jedná se o poměrně vzácnou poruchu, kterou trpí přibližně jeden člověk z 10 000 (0,01 % Australanů). Hemofilie je spojena s krvácením do kloubů a svalů a nemocní potřebují tento srážecí faktor v krvi nahrazovat po zbytek života.
Léčba krvácivých poruch závisí na diagnóze a závažnosti. Osoby s nedostatkem srážecího faktoru mohou dostávat náhradu koncentrátu faktoru, jejíž frekvence závisí na její závažnosti. Léčba defektů krevních destiček je složitá, ale může zahrnovat transfuzi krevních destiček. Kyselina tranexamová je lék, který lze rovněž použít k prevenci krvácení.
Pacienti s dědičnými poruchami krvácení mohou významně krvácet (i smrtelně), pokud nedostanou správnou léčbu k zastavení krvácení nebo prevenci krvácení před operacemi.
Poruchy srážlivosti
Je sice nezbytné, aby naše krev byla schopna tvořit sraženiny, ale pokud se sraženiny vytvoří uvnitř cév, když nedošlo k žádnému poranění, může to mít závažné následky. „Trombóza“ označuje tvorbu krevní sraženiny uvnitř cévy, která brání průtoku krve.
Část sraženiny se může odlomit a putovat dále po těle, tento proces se nazývá „embolie“. Trombóza může vzniknout v tepnách (cévy dopravující krev ze srdce do orgánů) nebo žilách (cévy dopravující krev z orgánů do srdce).
Ucpání tepen (arteriální trombóza) blokuje přívod krve a způsobuje nedostatek kyslíku a glukózy, které jsou potřebné k udržení našich tkání při životě. Žilní trombóza (ucpání v žilách) brání průtoku krve z orgánů do srdce. V obou případech může dojít k embolii.
Běžným stavem srážlivosti, který se týká žil, je „žilní tromboembolie“ neboli VTE, která zahrnuje jak hlubokou žilní trombózu (DVT – krevní sraženina v hluboké žíle, často v nohou), tak plicní embolii (PE – ucpání plic). Jedná se o případ, kdy se krevní sraženina přesune z hluboké žíly do plic.
Příčinou žilní tromboembolie může být chirurgický zákrok, závažný úraz nebo dlouhodobá nehybnost. Existují však i další rizikové faktory, které mění složky krve a podporují tak vznik trombózy. Patří mezi ně například estrogenová perorální antikoncepce, těhotenství, zánětlivé střevní onemocnění, dědičná trombofilie (dědičná abnormalita zvyšující pravděpodobnost vzniku sraženin) a některé další.
Hluboká žilní trombóza způsobuje bolest, otok a zarudnutí nohou, zatímco plicní embolie způsobuje bolest na hrudi, dušnost, vykašlávání krve (hemoptýzu) nebo kolaps. Všechny tyto příznaky mohou být způsobeny i jinými příčinami, takže k potvrzení diagnózy je třeba provést důkladná vyšetření.
Infografika – Od pokusů na zvířatech k záchraně životů: historie krevních transfuzí
Léčba těchto stavů spočívá především v obnovení rovnováhy koagulačního systému pomocí antikoagulancií. Donedávna byl jediným perorálním antikoagulans warfarin, lék, který může mít významné potravinové a lékové interakce, a proto vyžaduje časté vyšetření krve ke sledování jeho kontroly. Byla však vytvořena nová a lepší antikoagulancia (např. apixaban a rivaroxaban), která nevyžadují pravidelné krevní testy.
Zdá se, že jsou také bezpečnější s nižším rizikem závažného krvácení, včetně intrakraniálního krvácení. Existují antidota pro případ, že by pacient krvácel (potřeboval operaci nebo měl nehodu) a potřeboval srážlivost.
Tromby v tepnách mohou vést k infarktu myokardu (ucpání srdce) a ischemické cévní mozkové příhodě (ucpání mozku) – obojí je součástí kardiovaskulárních onemocnění. Kouření, vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu v krvi, cukrovka, obezita a rodinná anamnéza mohou zvyšovat riziko vzniku sraženin v tepnách. Infarkt může vést k srdečnímu selhání, zatímco mrtvice může vést ke ztrátě funkce a citlivosti končetin a obě mohou vést ke smrti.
Je tedy důležité řešit rizikové faktory, aby se minimalizovalo riziko jejich výskytu. Pokud k nim dojde, mohou být předepsány protidestičkové léky (např. aspirin) a další, které zabrání jejich opakování. Některým pacientům musí být v místě ucpání zavedeny stenty, aby se zabránilo jeho opakování.
Rakovina krve
Rakovina krve vzniká při nekontrolovaném růstu krevních buněk, které mohou proniknout do tkání a způsobit onemocnění. Hlavními typy rakoviny krve jsou leukémie, lymfom a myelom. Hematolog léčí i tyto typy rakoviny.
Příznaky rakoviny krve se liší podle typu krevních buněk, které se staly zhoubnými, a podle místa, kde se vyskytují.
Leukémie je rakovina nezralých bílých krvinek, které se hromadí v kostní dřeni a často se rozlévají do krve. Leukémie se dělí na akutní nebo chronické podle toho, jak rychle rostou.
Akutní leukémie jsou agresivní nádorová onemocnění, která vyžadují intenzivní chemoterapii v nemocnici. Pro mnoho pacientů je jedinou šancí na vyléčení transplantace kostní dřeně, která v podstatě nahradí všechny jejich krvinky a imunitní systém krvinkami jiné osoby, buď příbuzného (obvykle sourozence), nebo dokonce nepříbuzného, ale geneticky kompatibilního dárce.
Akutní leukémie je nejčastějším nádorovým onemocněním v dětském věku a často se dá vyléčit. U dospělých se však s přibývajícím věkem, zejména nad 70 let, stává hůře léčitelnou.
Chronické leukémie se obvykle vyskytují pouze u dospělých. Rostou pomalu a některé typy nemají žádné příznaky, což znamená, že léčba není nutná. Pokud rakovina postupuje nebo způsobuje příznaky, léčba probíhá ambulantně (což znamená, že nemusí zůstat v nemocnici).
Lymfomy jsou skupinou krevních nádorů, které vznikají v typu krevních buněk zvaných lymfocyty (typ malých bílých krvinek, které se nacházejí v imunitním systému). Způsobuje zduření ve žlázovém nebo „lymfatickém“ systému, který bojuje proti infekcím a odstraňuje z těla toxiny. Lymfomy jsou nejčastějším typem rakoviny krve.
Existují dva hlavní typy lymfomů, které se vyznačují přítomností (nebo nepřítomností) abnormální buňky zvané Reed-Sternbergova buňka. Pokud je tato buňka přítomna, označuje se jako Hodgkinův lymfom – pojmenovaný podle britského lékaře, který jej objevil. Hodgkinův lymfom se vyskytuje především u dospívajících a mladých dospělých a tvoří asi 10 % případů.
Přibližně 90 % lymfomů tvoří „non-Hodgkinovy lymfomy“, které vznikají především u starších osob. Léčba obvykle spočívá v chemoterapii a někdy v radioterapii. Zatímco u Hodgkinova lymfomu je míra přežití více než 80 %, existuje mnoho různých podtypů non-Hodgkinova lymfomu a výsledky se mezi jednotlivými podtypy značně liší.
Myelom je rakovina zralých bílých krvinek a postihuje kosti. Obvykle se vyskytuje u osob starších 60 let a je léčitelný chemoterapií a stále častěji i novějšími a méně toxickými léky. Obecně však zůstává nevyléčitelný.
Přečtěte si další články ze série:
Esej o krvi: proč ji vlastně máme?
Od pokusů na zvířatech k záchraně životů: historie krevních transfuzí
Vysvětlení: co je vlastně v naší krvi?
Krevní skupiny mimo A, B a O: co to je a má to význam?