Když umírá umělec velikosti Davida Bowieho, je opravdu těžké znát správnou reakci. Každý záchvěv vzteku a smutku přináší stejný záchvěv štěstí a vděčnosti a jediné, co můžeme dělat, je přečkat to první a snažit se přebývat v tom druhém. Zdá se, že jeho dílo leží na všem jako nějaká teplá a krásná deka, a možná je to jediné, co můžeme udělat, zabalit se do nějakého jejího koutu a pokusit se na chvíli zasnít.
V červenci 1981 se David Bowie vydal se skupinou Queen do nahrávacího studia ve Švýcarsku a natočil píseň „Under Pressure“, která se stala jednou z jeho nejvšudypřítomnějších a nejrozpoznatelnějších nahrávek, přestože se nikdy neobjevila na řádném Bowieho albu. Píseň se dostala na první místo ve Velké Británii a v USA se dostala do Top 30. Poté se dočkala druhého amerického života, když Vanilla Ice převzal její ikonickou basovou linku do písně „Ice Ice Baby“, která se v roce 1990 dostala na první místo.
Ve velkém uznání na stránkách New Yorkeru napsal Hilton Als o Bowieho bezmezném nadání pro spolupráci a velkorysosti vůči ostatním umělcům. „Under Pressure“ je toho znamenitým příkladem, ale než zde plně oceníme Bowieho velikost, měli bychom se na chvíli zastavit a zamyslet se nad velikostí skupiny Queen, jak by si to jistě přál. Přestože byli jednou z nejúspěšnějších kapel své éry, spousta lidí Queen neměla ráda: Dave Marsh z časopisu Rolling Stone je pouhé dva roky před vydáním alba „Under Pressure“ slavně obvinil, že jsou „první skutečně fašistickou rockovou kapelou“, a obrovská popularita skupiny, její komediální maximalismus a neuctivé přivlastňování si ne-rockových tradic, jako je opera a music hall, přiměly mnoho lidí, aby je považovali za hudební a kulturní pohromu.
Všichni tito lidé se samozřejmě mýlili. Queen byli neuvěřitelnou rockovou kapelou, ale kapelou, jejíž zvláštní energie a umění byly často příslovečným hranatým kolíkem. Jejich teatrálnost byla často slyšet jako neupřímnost – pokud je vaší představou dokonalé rockové balady něco jako „Wild Horses“ od Stounů (která je skvělá) nebo „Thank You“ od Led Zeppelin (která je příšerná), je snadné slyšet, jak píseň jako „Somebody to Love“ od Queen může dopadnout podivně, i když si myslím, že se dostává k tomu, o co jí jde, tak silně a upřímně, jak jen rocková píseň může. Ale humanismus Queen byl pro lidi, kteří mu nechtěli naslouchat, snadno přehlédnutelný.
David Bowie to samozřejmě slyšel a udělal z „Under Pressure“ to nejšíleněji silné hudební dílo, jakého se Queen kdy dotkli. „Under Pressure“ je připisována „Davidu Bowiemu a Queen“, ale kdo přesně co napsal, nebylo nikdy úplně jasné. Kostru písně vymyslel bubeník Queen Roger Taylor, jak jasně dokazuje hrubé demo zvukové obdoby nazvané „Feel Like“, ale hotová „Under Pressure“ se jí podobá jen zběžně – podoba a vyznění písně se téměř úplně změnily.
První zvuk, který v „Under Pressure“ uslyšíme, je otevřená hi-hat a pak ta basová linka, kterou každý zná: přeskakuje a zadrhává se na kořeni a pak se propadá do kvinty, jako nějaká roztřesená zrcadlová inverze „My Girl“. (Brzy baskytarista Queen John Deacon připsal Bowieho basový part; Bowie později tvrdil, že ho Deacon vymyslel sám.) Vznikají řídké akordy klavíru, zatímco bicí luskají a praskají: činely, tleskání rukou, luskání prstů. Do toho se ozve elektrická kytara, která v jiskřivých arpeggiích načrtne akordický postup písně.
Jako první uslyšíme hlas Freddieho Mercuryho, který pronáší slabiky beze slov tím svým kontratenorem, který byl pro rock vždycky trochu moc divný a hezký, což z něj dělá druhý nejdokonalejší hlas na světě pro tuto píseň. A pak přichází ten nejdokonalejší: „Tlak!“ je první slovo, které slyšíme od samotného Bowieho. Bowie napsal text písně „Under Pressure“ – to je všeobecně známo – a je prostoupen hněvem nad společenským pustošením thatcherismu. „Tlačí na mě/ tlačí na tebe.“ Drsné obrazy lidí, kteří se odvracejí od lidí, se množí: „Pod tlakem, který spálí budovu/ rozdělí rodinu na dvě části/ vyžene lidi na ulici“.
Před pár lety internet šílel, když unikly izolované vokály Mercuryho a Bowieho z „Under Pressure“. Je to parádní dokument, který ukazuje dva skvělé zpěváky na vrcholu svých sil, kteří se navzájem posouvají k ještě větším. Bowie nemohl zpívat jako Mercury – nikdo to nedokázal -, ale jeho relativně smrtelný rozsah a nesmírné nadání pro rytmus a frázování přiměly Mercuryho k nečekaným místům a jeho vzletný falzet propůjčil ponurým veršům jako „these are the days-it never rains but it pours“ odzbrojující krásu. Je to nejnepochybněji oduševnělý Mercuryho vokál, jaký kdy natočil, což je samo o sobě pekelná pocta Davidu Bowiemu.
Ale proboha, poslechněte si tuhle píseň s celou kapelou. Queen – obecně ne skupina proslulá jemností – nikdy nezněli tak svižně a hbitě jako tady. Kopák Rogera Taylora pulzuje diskotékovým tepem na 2 a 4, zatímco Mercuryho klavír a kytara Briana Maye se vedle sebe chvějí a hadí. „Je to hrůza vědět, o čem je tenhle svět,“ zpívá Bowie, ale s hudbou za zády je těžké mu věřit. Koneckonců arénový rock nikdy neměl umět takhle tančit.
A pak, asi po dvou minutách, se všechno změní: kytara a bicí vypadnou, zůstane klavír a prstoklady, v pozadí královsky hučí Hammondovy varhany. A se silou zjevení je najednou všechno jasné: je to gospelová píseň. Jistě, světská a britská, ale David Bowie nikdy nepatřil k těm, kteří by tyhle vlasy rozdělovali. „Odvrátil se od toho všeho jako slepec/ Seděl na plotě, ale nefunguje to,“ zpívají Mercury a Bowie v tandemu. A pak Bowie sám s nejlepší větou písně, která nastoluje její vyvrcholení a která mě dnes skoro dohání k slzám, jen když ji napíšu: „Pořád přicházejí s láskou, ale je tak rozřezaná a roztrhaná.“
A pak píseň exploduje, čímž konečně poruší příslib svého názvu. Kytary nabobtnají, bicí se vrhnou zpět a celá skladba se otevře jako řev. Mercury se vrhá do větru: „Proč si nemůžeme dát ještě jednu šanci? Proč nemůžeme dát lásce ještě jednu šanci? Proč si nemůžeme dát lásku, dát lásku, dát lásku, dát lásku…“ Opakuje tato slova, dokud se nezhroutí a neprolijí se do sebe. Pak se znovu ozve Bowie:
Láska je tak stará…fashioned word
and love dares you to care for
the people on the edge of the night
And love dares you to change our way
Of caring about ourselves
This is our last dance
This is our last dance
This is ourselves
Nejsem si jistý, jestli někdo někdy napsal v rockové písni tak nestydatě morální verše jako tyhle. Přes veškerý čas, který můžeme (a měli bychom) strávit obdivováním brechtovské rafinovanosti a kluzkého odstupu mnoha Bowieho kariérních proměn, byl vždycky náš a vždycky z nás. Dnes se do toho zabalím. Tohle je náš poslední tanec, tohle jsme my sami.“
Přečtěte si více v časopise Slate o Davidu Bowiem.