Pracovník haitského ministerstva zdravotnictví a obyvatelstva kontroluje 5. března teplotu Haiťana, který přichází z Dominikánské republiky. Andres Martinez Casares/Reuters hide caption
toggle caption
Andres Martinez Casares/Reuters
Pracovník haitského ministerstva zdravotnictví a obyvatelstva kontroluje 5. března teplotu Haiťana přicházejícího z Dominikánské republiky.
Andres Martinez Casares/Reuters
Doktor Paul Farmer, profesor medicíny na Harvardově univerzitě, strávil tři desetiletí pomáháním chudým zemím v boji s ničivými nemocemi – od tuberkulózy přes choleru a ebolu až po ziku. Jako spoluzakladatel skupiny Partners in Health pracuje na posilování systémů zdravotní péče na Haiti (kde skupina začínala), v Malawi, Rwandě a dalších zemích s nízkými a středními příjmy, kde viděl, co funguje – a co nefunguje – když nemoc udeří.
V rozhovoru pro NPR se Farmer podělil o svůj pohled na pandemii COVID-19 – a na nové výzvy, kterým bude muset čelit v těch částech světa, kde se systémy zdravotní péče již nyní potýkají s příliš mnoha problémy.
Tento rozhovor byl upraven kvůli délce a srozumitelnosti.
Jak se nyní cítíte v souvislosti s pandemií?
Stres a paranoia jsou oprávněné. Otázkou je, čeho se obáváte.
Čeho se obáváte?
Obávám se toho, aby se testovací soupravy dostaly na Haiti, do Peru, Rwandy a dalších zemí, kde Partners In Health působí. Bez testování nevíme, co se tam vlastně děje. To je to, čím jsem posedlý.
Mají tak rozdílné zdravotnické systémy, různou míru připravenosti na to, co se blíží nebo může dít právě teď. Všichni potřebují testovací sady. Potřebují také řádně obsazená lůžka na jednotkách intenzivní péče.
Znepokojují se zdravotníci v těchto zemích?
Aha, ano. V polovině února jsem byl ve Rwandě. Vím, že mají obavy a snaží se dát dohromady potřebné zásoby a personál. Byla to docela hladká operace dávno předtím, než měli případ. Vedení organizace Partners In Health na Haiti, což jsou všichni Haiťané, má velké obavy. Obávají se, že ministerstvo zdravotnictví bude zahlceno. Hrůza z odpovědnosti jim leží těžce na bedrech.
Tuto hrůzu cítí mnoho lidí, pokud jsou ošetřovatelé, lékaři. Je to docela děsivé.
A to, čeho se všichni bojíte, je…
Kolik lidí se objeví s dušností a horečkou a kašlem nebo dokonce s nízkou hladinou kyslíku v krvi. Jak se nám to podaří personálně zajistit? Musíme se o lidi postarat, jakmile onemocní.
Dr. Paul Farmer v okresní nemocnici Butaro ve Rwandě. Zařízení vybudovala ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví skupina Partners in Health, kterou spoluzakládal. William Campbell/Corbis via Getty Images hide caption
toggle caption
William Campbell/Corbis via Getty Images
Jaké poučení jste si vzali z epidemie eboly před několika lety?
Někteří lidé říkali, že se příliš soustředili na jednotky pro léčbu eboly . Tomu nevěřím. Jako člověk, který tam byl v létě 2014, bych řekl, že kdybychom se více a dříve zaměřili na kvalitu péče, pak by byl poměr úmrtí nižší a důvěra komunity by byla vyšší. Lidé věděli, že mnohé ETU jsou smrtelné pasti, a utíkali z nich. Zaměření na containment lidi celkem pochopitelně děsí, ale odborné milosrdenství je uklidňuje. Mají strach: Kdo se o ně nebo o jejich rodiny postará, když onemocní? Někdo musí odpovědět: „Postaráme se.“
Jak se tyto obavy a strach z COVID-19 liší například v USA a na Haiti?
V USA máme pohotovosti, máme jednotky intenzivní péče. Stále nám chybí lůžka a ventilátory, což je děsivé vzhledem k tomu, kolik varování jsme měli, ale stále můžeme tyto nedostatky řešit. To není případ Haiti. Pokud vím, v zemi s 10, 11 miliony obyvatel je méně než 30 lůžek na jednotkách intenzivní péče.
A v bohatých ekonomikách nemusí lékaři chodit do nemocnice a říkat: „Bude dneska elektřina nebo budou fungovat kyslíkové koncentrátory?“
Co jsou to kyslíkové koncentrátory?“
Vezmou vzduch kolem nás, odstraní dusík a koncentrují kyslík tak, aby byl léčebný například pro ty, kteří mají zápal plic.
Všechny tyto mechanismy nemocnice nemusíme řešit. Kyslík je rozváděn potrubím přímo do každého pokoje. Ale hrůza z odpovědnosti mých spolupracovníků na Haiti spočívá v tom, že se musí starat: Kde vezmeme kyslík, roztoky na kapačky, dokážeme rozmístit lůžka pro intenzivní nebo podpůrnou péči tak, aby se ošetřovatelé nenakazili? A vyčerpali jsme spoustu zásob, protože zdravotničtí pracovníci více dbají na navlékání rukavic, výměnu rukavic, převlékání. Jsme svědky skutečných problémů v oblasti dodavatelského řetězce.
Některé z těchto problémů jsou na pořadu dne i v USA.
V USA jsme zpackali některé testy, ale ve srovnání s Haiti a Rwandou máme tuny zdrojů.
Je zde také zátěž pro rodinné pečovatele.
V prostředí, kde je velmi málo profesionálních pečovatelů, péči obvykle poskytuje vaše maminka a teta a tradiční léčitel, takoví jsou prostě lidé, pokud nemáte lékaře a zdravotní sestry.
A v západní Africe ebola odnesli jak rodinní, tak profesionální pečovatelé.
Jaké poučení jsme si odnesli z eboly, které je relevantní pro koronaviry?
Největší poučení pro mě je, že pokaždé, když se nezaměříme na zlepšení kvality zdravotní péče, odradíme lidi nebo v nich vyvoláme nedůvěru ve zdravotnický systém. Zploštění křivky prostřednictvím sociálního odstupu a omezení šíření je dobrá věc, pokud mají lidé možnost dostat se k odborné péči, pokud potřebují kapačky nebo kyslík. Musíme integrovat izolaci a péči. To je velké poučení.
A ještě jedna věc, o které jsme nemluvili, jsou peníze. V bohatých zemích jsou na řešení pandemie peníze. Jak to zvládají chudé země?“
Existuje mnoho nových nástrojů financování, které před epidemií eboly neexistovaly – například pandemický nouzový fond prostřednictvím Světové banky. Jak ale na takové financování dosáhnout? Je to velmi složitý proces. I když existují takzvané nouzové fondy, po zemětřesení na Haiti v roce 2010 jsem se dozvěděl, že je tolik příslibů, tak málo plnění.
Proč tomu tak je?
Není v tom zlý úmysl. Z těchto byrokratických aparátů se těžko získávají peníze na poskytování péče. To lidi překvapuje. I během epidemie eboly mělo být snadné získat potřebný personál, prostory a systémy a posílit zdravotnické systémy. A mohu vám říci, že to snadné nebylo.
Partneři ve zdravotnictví se museli do značné míry spoléhat na soukromou filantropii, jen aby vyřešili problémy nebo získali zásoby, které měly být snadno dostupné, jakmile bylo vyhlášeno mezinárodní ohrožení veřejného zdraví.
A v této mimořádné situaci se bohaté země snaží bojovat s nemocí i na své domácí frontě.
Lidé například ve Velké Británii a USA si mohou říci: „Proč bychom se měli starat o epidemii na vzdálených březích, když je tady.“
Vždyť se jedná o mimořádnou událost. Přitom polovina amerických domácností přispěla na pomoc při zemětřesení na Haiti. To o našem druhu vypovídá něco pěkného. Uvidíme, co se stane.
Jaký je váš dlouhodobý výhled?
Přežijeme to tam, kde jsou zdroje. Máme nástroje, o kterých se nám během chřipkové epidemie v roce 1918 ani nesnilo. Máme zdroje, o kterých se lidem před 102 lety ani nesnilo. Vím, že čínské úřady byly kritizovány za to, že se snaží situaci tlumit. Ale oni skutečně zveřejnili genom a během několika dní to znamenalo, že lidé ve vědeckých institucích začali vyvíjet vakcíny a terapie. Obávám se hlavně takových míst, která lze označit za „klinické pouště“.
Takže doufáte, nebo si zoufáte?
Optimismus je v pořádku: všichni doufejme v to nejlepší. Ale to není příprava. Možná by nás malý obláček pesimismu podnítil k lepší přípravě na katastrofu v oblasti veřejného zdraví.