Před šestadvaceti lety napsal George W. Hunt, S.J., tehdejší šéfredaktor časopisu America, že „O Holy Night“ je jednou z jeho nejoblíbenějších vánočních písní, a skromně dodal: „Zpíval jsem ji nesčetněkrát ve sboru (nudný druhý tenorový part)“.
Naše milé vzpomínky na „O Holy Night“ jsou úzce spojeny se známými anglickými slovy, která z francouzského originálu přeložil unitářský duchovní John Sullivan Dwight. Dwight, bývalý ředitel školy v komuně Brook Farm v Massachusetts v 19. století, byl svědkem konverze ke katolicismu řady svých spolubratří z komuny, včetně Isaaca Heckera – pozdějšího římskokatolického kněze a zakladatele Otců paulistů, prvního řeholního společenství kněží vytvořeného v Severní Americe.
„Možná by bylo dobré zavrhnout toto dílo, jehož popularita se stává nezdravou,“ napsal jeden z prvních kritiků.
Zda tato náboženská aura ovlivnila Dwightův překlad z roku 1855, je sporné. Kolem písně „O Holy Night“ přetrvávají nedoložené legendy, včetně té, že zákopové boje během prusko-francouzské války v roce 1870 (nebo alternativně první světové války) dočasně ustaly, zatímco francouzští vojáci zpívali tuto píseň svým protivníkům na Štědrý den.
O lépe zdokumentovaném, i když obecně přehlíženém případu výchovné síly písně „O Holy Night“ informoval deník The Marine Corps Times v prosinci 2004. Ve Fallúdži v Iráku, aby předal poselství lásky z domova, zazpíval páter Ron Camarda, katolický kněz a major námořní pěchoty v záloze, u lůžka umírajícího amerického mariňáka, zraněného na vojenské misi, píseň „O Holy Night“.
Dwightova uzdravující, zbožná a inspirující slova nám vyprávějí, jak uvažoval otec Hunt, o světle, které přineslo narození Ježíše. V roce 1885 se Dwightovy texty staly natolik přijatelnými, že Hart Pease Danks, vedoucí sboru a skladatel písní, který se nejvíce proslavil slzopudnou baladou „Silver Threads Among the Gold“, vytvořil jejich vlastní úpravu ve verzi nazvané „O Night Divine“. Po pravdě řečeno, výsledek nelze označit za vylepšení.
Uzdravující, zbožná a inspirující slova hymny vyprávějí o světle, které přineslo narození Ježíše.
Však konkurenční úpravy Johna Sullivana Dwighta a Dankse měly společnou vlastnost, že byly jednostranně optimistické, na rozdíl od původní francouzské písně „Minuit, Chrétiens“ („Půlnoc, křesťané“), někdy nazývané „Cantique de Noël“.
„Minuit, Chrétiens“ vznikla jako francouzská báseň Placida Cappeaua, obchodníka s vínem a levičáka z Roquemaure, městečka v departementu Gard v jižní Francii. Cappeau, vzdělaný jezuitskými instruktory na Collège Royal v Avignonu, napsal složitý text v roce 1843 u příležitosti restaurování vitráží v místním kostele v Roquemaure.
Jeho báseň začíná didakticky, jako by přednášel davu: „Půlnoc, křesťané, je slavnostní hodina, kdy k nám sestoupil lidský Bůh, aby smazal prvotní hřích a zastavil hněv svého Otce.“ Cappeau se obrací k „mocným“ své doby, „pyšným vznešeností“, a přikazuje jim, aby se pokořili před Bohem. Nic z této promluvy se nezachovalo v tupých verších „O svaté noci“, kterou zpíváme dnes.
Po příkazu posluchačům, aby poklekli, je „Minuit, Chrétiens“ následně nabádá, aby povstali, podobně jako později levicová hymna „L’Internationale“.
Posluchačům přikázal, aby poklekli, „Minuit, Chrétiens“ jim pak dává pokyn, aby povstali, podobně jako v pozdější levicové hymně „L’Internationale“ (1871), která začíná slovy: „Povstaňte, zatracenci země!“. Výzva utlačovaným lidem, aby povstali, je v hymnách běžná, ale „L’Internationale“, kterou napsal Eugène Pottier, mohla částečně odrážet báseň Placida Cappeaua z doby o generaci starší.
Adolphe Adam, skladatel světských oper, zhudebnil „Minuit, Chrétiens“ v roce 1843 nebo 1847, podle dvou různých dobových svědectví. Mnohé prvky v „Minuit, Chrétiens“ se však nelíbily církevním autoritám. Brzy po jejím napsání vypukla ve Francii revoluce roku 1848 a Adam znepokojil některé pozorovatele tím, že píseň „O Holy Night“ označil za „náboženskou Marseillaisu“, čímž odkazoval na píseň z roku 1792, která byla přijata jako galská národní hymna.
Oficiální publikace o katolické hudbě se začaly obávat popularity „Minuit, Chrétiens“ a označily jejího textaře za socialistického opilce. Kolovala také nepodložená fáma, že Adolphe Adam byl Žid, což je nepravda, která se dodnes opakuje v některých anglicky psaných textech. V roce 1930 napsal Vincent d’Indy, známý katolický roajalistický skladatel, text, v němž chválil Richarda Wagnera a obviňoval „židovské skladatele“, mezi nimiž bylo mylně uvedeno i Adamovo jméno, že jim jde jen o finanční zisk.
Již v roce 1864 se Revue de Musique Sacrée, významný časopis zaměřený na katolickou liturgickou hudbu, vyjádřil:
Adolphe Adam’s se hrála v mnoha kostelech při půlnočních mších….bylo by možná dobré tuto skladbu, jejíž obliba se stává nezdravou, zavrhnout. Zpívá se na ulicích, společenských setkáních a v barech s živou zábavou. Stává se znehodnocenou a zdegenerovanou. Nejlepší by bylo nechat ji jít vlastní cestou, daleko od náboženských domů, které se bez ní velmi dobře obejdou.
Další církevní kritika samotné písně se zaměřila na její militantní tón a pochybnou teologii. Někteří kněží se ptali, k čemu se vztahuje text „Et de son Père arrêter le courroux“ („aby přestal hněv jeho Otce“). Popisovalo „Minuit, Chrétiens“ pomstychtivé božstvo ve stylu Starého zákona v kontrastu s Ježíšem? Snad kvůli těmto sporům se „Minuit, Chrétiens“ jen zřídka objevovala v katolických zpěvnících.
Francouzská katolická kritika pokračovala i po druhé světové válce, kdy liturgický skladatel a muzikolog Auguste Sérieyx pokáral sbory a varhaníky, kteří „nechávají naše kostely znít takovými zaječími vnuknutími“, jako je „Minuit, Chrétiens“, a pokáral také kněze, kteří je „tolerují nebo podporují“.
Francouzská katolická kritika pokračovala i po druhé světové válce, kdy jeden skladatel pokáral sbory, které „nechávají naše kostely znít takovými zaječími inspiracemi“.
Le Dictionnaire du Foyer Catholique (vydaný v Paříži v roce 1956) prohlásil, že píseň „byla vyřazena z mnoha diecézí kvůli důraznosti jejího textu stejně jako hudby samotné a kontrastu, který vytváří se sváteční liturgií, tak krásnou a velkolepou ve své jednoduchosti“.
I přes tyto a další námitky odsuzující hudbu „Minuit, Chrétiens“ jako fádní a banální, její mezinárodní věhlas stále rostl.
Církevní obavy z popularity a obsahu „Minuit, Chrétiens“ byly reprodukovány, když ji v roce 1858 dovezl do Kanady Ernest Gagnon, folklorista, skladatel a varhaník. Gagnon se předchozího roku zúčastnil půlnoční mše v kostele Saint-Roch v Paříži, kde vysoký hlas zpíval „Minuit, Chrétiens“. Poté, co Gagnon píseň v Kanadě zpopularizoval, vznikla tradice, že farnosti vybíraly sólistu pro provedení „Minuit, Chrétiens“ na půlnoční mši z řad místních notoriků jako zvláštní poctu.
Píseň, kterou Adam původně napsal pro sopranistku v důchodu z provincie, která měla v Paříži premiéru jedné z jeho méně úspěšných oper, bude stejně tak v Kanadě poprvé provedena sopránovým zpěvákem. Teprve později se píseň stala doménou tenorů a barytonů. Adam však jako skladatel virtuózních oper zařadil některé exponované vysoké tóny, které jsou výzvou i pro profesionální zpěváky, natož pro dobře naladěné amatéry. V důsledku toho shromáždění v Kanadě obvykle s obavami čekala na vrcholné fráze písně, aby zjistila, zda budou tóny zpívány ostře, nebo naplocho.
Nic nenasvědčuje tomu, že by Adolphe Adam očekával, že si ho vedle baletu „Giselle“ budeme pamatovat hlavně díky „Minuit, Chrétiens“. Jeho paměti z roku 1857 se o něm ani nezmiňují. Přesto pro generace posluchačů „O Holy Night“ na Štědrý den i po něm zůstává nesmazatelně autorem této jediné nesmrtelné a inspirující písně.
Další poslech
Původní píseň „Minuit, Chrétiens“ ve francouzštině:
- V provedení Georgese Thilla
- V provedení Raoula Jobina
„O Holy Night“ v angličtině: Ve švédském překladu:
- Canterbury Cathedral Choir
- King’s College Choir
- Birgit Nilsson
- Celine Dion
:
- Jussi Björling
A ve verzi neworleanského klavíristy Jamese Bookera.