Alija je hebrejský výraz pro židovské přistěhovalectví do Izraele. (Znamená také být povolán k bimě, aby přednesl požehnání před čtením Tóry.)
Pět snímků z alije
Z USA
Joel a Debbie Wineovi a jejich tři malé děti odjeli v červenci 2006 z Massachusetts do Izraele, a to navzdory probíhající válce mezi Izraelem a Hizballáhem. Podle Joela: „Tohle je Izrael, a pokud se považujete za Izraelce, uvědomíte si, že vlastně nemáte na výběr. Mentálně, psychologicky a emocionálně jsme se zavázali, že budeme součástí izraelského lidu v Zemi izraelské, a to je bohužel součástí reality.“ Debbie: „Doufáme, že se budou dívat na izraelské vojáky jako na hrdiny, a ne na komerční superhrdiny a princezny, které, jak se zdá, dominují americkým dětským médiím.“ (www.haaretz.com)
Z Ruska
Andrew Goldis (21) vyrůstal ve městě Železnogorsk v Rusku. Jeho otec je Žid, ale jediným spojením s jeho kořeny byla skutečnost, že se mu ve škole posmívali kvůli jeho židovskému vzhledu. Při návštěvě Izraele ve svých 14 letech byl Andrew ohromen krásou a duchovností této země. Rozhodl se přihlásit do programu Na’aleh, v rámci kterého dospívající z bývalého Sovětského svazu absolvují v Izraeli střední školu. „Žil jsem sám, učil se na novém a vzrušujícím místě a poznával skvělé lidi,“ říká Andrew. „Jakmile jsem byl v Izraeli, cítil jsem, že už nejsem jiný.“ (www.jewishagency.org)
Z Argentiny
Ariela Hurvitzová udělala aliju z Argentiny. Na Izrael byla zvědavá, její rodiče tam žili, když se poprvé vzali. Arielini prarodiče se přistěhovali z Evropy do Jižní Ameriky a její vlastní rodina se také stěhovala. „Moje rodina měla za sebou dlouhou cestu. Byli jako potulní Židé. Já naopak cítím, že Izrael je mým místem na světě. V Izraeli jsem Židovka a cítím se, jako bych tam zapustila kořeny.“ (www.jewishagency.org)
Z Etiopie
Třiadvacetiletý Yosef Adhina, student obchodu z Addis Abeby, podnikl aliju, aby se připojil ke svému otci, který odešel z Etiopie do Izraele v 80. letech. „Cítil jsem, že chci také přijet do Izraele a žít tam jako Žid… Život v Etiopii byl těžký. Nebyly tam žádné příležitosti a spousta finančních starostí. Tady je to lepší. Ale nejlepší je, že mohu mluvit svatým jazykem a cítit se jako Žid doma.“ (www.jewishagency.org)
Z Francie
Devětadvacetiletý Julien Daham přišel na aliju v roce 2006 z francouzského Nice. Izrael je místem, kde se cítí nejlépe doma, a to i přes hrozbu raketových útoků Kassam a Kaťuša. „Necítím se tu nebezpečně,“ řekl a označil Francii za nebezpečnější než Izrael. „Ulice jsou tu bezpečnější, i přes všechny útoky.“ (www.jpost.com) Osmnáctiletá Dafne Partouche, také z Francie, říká: Nebojím se Hizballáhu … Věřím izraelské armádě. Nenechají Hizballáh zničit zemi. Možná se trochu bojím.“ (www.jta.org)
Předseda Židovské agentury Ze’ev Bielsky v otevřeném dopise novým přistěhovalcům v roce 2006 napsal, že „rozhodnutí učinit aliju je složité osobní rozhodnutí. V dnešní době však nabývá zvláštního významu národního významu… Nejlepší odpověď na terorismus není vojenská, ale v aliji do Izraele“. Ale – jak dokládá pět snímků – Bielského hrdinské, ideologické pojetí alije vysvětluje rozhodnutí přestěhovat se do Izraele jen do určité míry.
Alija v 21. století
V roce 2010 učinilo aliju více než 19 000 lidí, o rok dříve to bylo 16 465 lidí. Největší skupina olim neboli přistěhovalců – 40 procent z celkového počtu – pocházela z bývalého Sovětského svazu, východní Evropy a Německa. 1 650 olimů byli Etiopané. Francie dodala 2 040 přistěhovalců, zatímco na Severoameričany připadlo 3 980 příchozích. V roce 2010 učinilo aliju 1 470 Jihoameričanů, z toho 380 Argentinců. Z Velké Británie zamířilo 760 olimů a 260 jich přišlo z Austrálie a Nového Zélandu.
Ačkoli se tato čísla zdají působivá – zejména ve světle nejisté bezpečnostní situace Izraele – blednou vedle statistik z dřívějších let.
Nejnovější statistiky o přistěhovalectví do Izraele (a dalších aspektech izraelského života) naleznete na internetových stránkách izraelského Ústředního statistického úřadu, který každoročně zveřejňuje výtah údajů (dostupný v angličtině i hebrejštině).
V osmdesátých letech 20. století se do Izraele přistěhovalo v průměru něco málo přes 15 000 osob ročně. Poté v roce 1990, po pádu komunismu v Sovětském svazu, tento počet vyskočil na 199 516 a v roce 1991 jen mírně poklesl na 176 100 osob. V 90. letech Izrael přijímal v průměru 95 000 přistěhovalců ročně.
Push and Pull Factors
Proměnlivá míra alije v Izraeli kolísá v závislosti na push a pull faktorech. Postsovětští olimové z 90. let zpočátku reagovali na glasnosť a zrušení cestovních omezení pro ruské Židy, ale nakonec je z bývalého SSSR vyhnala politická nestabilita – doprovázená vzestupem antisemitského ultranacionalismu – a hospodářský kolaps. V devadesátých letech byl Izrael atraktivní destinací: zažíval rozmach špičkových technologií a po uzavření dohod z Osla se těšil z prvních záblesků míru s Palestinci. Někteří přistěhovalci považovali Izrael za výhodnou přestupní stanici před cestou do své cílové destinace: Amerika. První vlny postsovětské alije se však také vyznačovaly židovskou angažovaností a touhou stát se součástí izraelské společnosti.
Souběžně s imigrační vlnou z bývalého Sovětského svazu probíhala mnohem menší alija z Etiopie. V rámci operace Mojžíš (1984) překročilo 8 000 etiopských Židů pěšky súdánskou poušť a poté bylo tajně letecky přepraveno do Izraele. O šest let později, v roce 1991, byla většina zbývajících členů etiopské komunity – asi 14 000 – přepravena do Izraele během jednoho víkendu v rámci operace Šalamoun. Etiopané byli motivováni potřebou uniknout před hladomorem a občanskou válkou, ale také vírou v biblická proroctví o návratu Izraelitů do Jeruzaléma.
Argentinská alija na počátku 21. století byla vyvolána hospodářským kolapsem této země. Argentinští Židé utíkali před nezaměstnaností a hrozbou hladu. V roce 2002 učinilo aliju 5 931 Argentinců. S odezněním krize emigrace do Izraele poklesla: na 1 473 v roce 2003 a pouze 458 v roce 2004.
Židé, kteří se od roku 2000 rozhodli odejít z Francie do Izraele, měli jinou motivaci: vypuknutí protiizraelského a antisemitského nepřátelství, včetně násilných útoků na členy komunity.
Stejně jako mnoho sovětských a etiopských olimů vykazovali francouzští a argentinští Židé, kteří opustili své domovy a odešli do Izraele, zpravidla ještě jednu důležitou charakteristiku: vysokou míru komunitní příslušnosti a silnou židovskou identitu. Tento rys není nikde dominantnější než u olimů z anglicky mluvících zemí – především z USA, Kanady a Velké Británie – zemí, které mají lepší ekonomické vyhlídky a nemají v nedávné historii výrazný antisemitismus. Tito olimové doufají, že najdou náboženské naplnění, plánují se ponořit do většinové židovské kultury nebo usilují o to, aby se podíleli na posilování židovského státu. Není náhodou, že západní alija dosáhla vrcholu během krátkého, euforického období izraelské hrdosti a sebevědomí po šestidenní válce v roce 1967.
Ale i na Západě hraje svou roli ekonomika. Posláním organizace Nefeš b’Nefeš, založené v roce 2002, je „podstatně zvýšit počet budoucích olim odstraněním finančních, profesních a logistických překážek, které mnoha jednotlivcům brání v uskutečnění jejich snů“. Organizace Nefeš b’Nefeš pomáhá novým přistěhovalcům projít labyrintem státní byrokracie a poskytuje významnou finanční podporu, která jim pomůže překonat počáteční období pobytu v Izraeli. Během prvních pěti let existence organizace přivedla do Izraele více než 6 500 Židů a v roce 2011 již více než 26 000 olimů. „Velká recese“, která začala v USA v roce 2007, vedla také k dramatickému nárůstu počtu severoamerických alijů. Důsledek je jasný: ať už je ideologický závazek k aliji jakkoli silný, ke katalyzování procesu jsou nezbytné peníze.
Idealismus, nebo pragmatismus?“
Tento poznatek je v rozporu s představou o aliji ve většině klasického sionistického myšlení. Myslitelé z počátku 20. století, jako byli Ahad Ha’am a A. D. Gordon, se domnívali, že život v diaspoře má na psychiku židovského národa zkostnatělý, rozkladný vliv. Alija znamenala setřást prach exilu a vrátit se do země jako poctiví, nezávislí Židé, aby se podíleli na vytváření moderní, dynamické hebrejské kultury. Ještě v roce 2005 tehdejší premiér Ariel Šaron nikoho nepřekvapil, když při zahájení Her Makabiáš promluvil k židovským návštěvníkům z celého světa: „Doufám, že do příští Makabiády se sem přistěhujete a budete součástí izraelské delegace.“
Ještě přesnější se ukázaly předpovědi Theodora Herzla o masovém přistěhovalectví do židovského státu v důsledku hospodářských potíží a antisemitismu – nikoliv ideologie. V průběhu sionistických dějin byly příčinou imigračních vln ruské pogromy v 80. letech 19. století, polský a nacistický antisemitismus ve 30. letech 20. století, nepřátelství na Blízkém východě a v severní Africe ve 40. a 50. letech 20. století a hospodářské a politické rozpory v Rusku, Etiopii a Argentině v 21. století.
Ať už je alija vedena idealismem nebo pragmatickými úvahami, zdá se jasné, že opačný jev – jerida neboli emigrace z Izraele – je motivován především ekonomicky a pochybnou bezpečnostní situací. V letech 1996-2002 se čistý přírůstek izraelské populace v důsledku migrace (počet olimů minus počet jordimů neboli emigrantů) pohyboval v rozmezí 12 000 až 50 000 osob. V letech 2003 a 2004 se bilance obrátila – během dvou let Izrael zaznamenal záporné saldo židovské emigrace a do diaspory ztratil přes 20 000 lidí.
.