Jericho

Jericho, arabsky Arīḥā, město na Západním břehu Jordánu. Jericho je jedním z nejstarších souvislých osídlení na světě, pochází snad z doby kolem roku 9000 př. n. l. Archeologické vykopávky prokázaly dlouhou historii Jericha. Lokalita města má velký archeologický význam; poskytuje doklady o prvním rozvoji trvalého osídlení, a tedy o prvních krocích k civilizaci.

Byly nalezeny stopy po návštěvách mezolitických lovců, datovaných uhlíkem asi do roku 9000 př. n. l., a po dlouhém období osídlení jejich potomky. Kolem roku 8000 př. n. l. se obyvatelé rozrostli v organizovanou komunitu, která byla schopna vybudovat kolem osady mohutnou kamennou zeď, zesílenou na jednom místě přinejmenším mohutnou kamennou věží. Velikost tohoto sídliště opravňuje k používání termínu město a naznačuje, že zde žilo asi 2000-3000 osob. V tomto tisíciletí tedy došlo k posunu od loveckého způsobu života k plnému osídlení. Z toho lze usuzovat na rozvoj zemědělství, byla nalezena zrna pěstovaných druhů pšenice a ječmene. Jericho je tak jedním z míst poskytujících důkazy o velmi raném zemědělství. Je velmi pravděpodobné, že k zajištění dostatku půdy pro obdělávání bylo vynalezeno zavlažování. Tato první neolitická kultura Palestiny byla čistě autochtonním vývojem.

Tyto obyvatele vystřídala kolem roku 7000 př. n. l. druhá skupina, která přinesla kulturu, jež byla stále neolitická a ještě nevyráběla keramiku, i když nebyla autochtonní. Toto osídlení pravděpodobně svědčí o příchodu nově příchozích z některého z dalších center, pravděpodobně v severní Sýrii, v nichž se rozvinul neolitický způsob života založený na zemědělství. Tato druhá neolitická fáze skončila kolem roku 6000 př. n. l.

Po dalších 1000 let je v Jerichu jen málo dokladů o osídlení. Teprve kolem roku 5000 př. n. l. se v Jerichu projevily vlivy vývoje, který probíhal na severu, kde se objevoval stále větší počet vesnic, stále neolitických, ale vyznačujících se používáním keramiky. První uživatelé keramiky v Jerichu však byli ve srovnání se svými předchůdci na tomto místě primitivní a žili v jednoduchých chýších zapuštěných do země. Byli to pravděpodobně především pastevci. Během následujících 2 000 let bylo osídlení řídké a pravděpodobně přerušované.

Na konci 4. tisíciletí př. n. l. se v Jerichu, stejně jako ve zbytku Palestiny, opět objevila městská kultura. Jericho se opět stalo opevněným městem, jehož hradby byly mnohokrát přestavovány.

Přibližně v roce 2300 př. n. l. došlo opět k přerušení městského života. Kočovní nově příchozí obyvatelé, kteří se skládali z několika různých skupin, byli pravděpodobně Amorejci. Jejich nástupci kolem roku 1900 př. n. l. byli Kanaánci, sdílející kulturu vyskytující se po celé délce středomořského pobřeží. Kanaánci znovu zavedli městský život a vykopávky poskytly doklady jak o jejich domech, tak o jejich domácím vybavení, které se nacházelo v jejich hrobech jako výbava mrtvých v posmrtném životě. Tyto nálezy naznačily povahu kultury, kterou Izraelité našli, když pronikli do Kanaánu, a kterou do značné míry přijali.

Jericho je v biblické historii známé jako první město, na které Izraelité pod vedením Jozua zaútočili poté, co překročili řeku Jordán (Joz 6). Po jeho zničení Izraelci bylo podle biblického vyprávění opuštěné, dokud se v něm v 9. století př. n. l. neusadil Hiel Betelský (1 Kr 16,34). Jericho je v Bibli zmíněno ještě několikrát. Herodes Veliký si v Jerichu zřídil zimní sídlo a v roce 4 př. n. l. zde zemřel. Vykopávky provedené v letech 1950-51 odhalily něco z Herodova Jericha: nádherná fasáda podél Wádí Al-Kiló je pravděpodobně součástí Herodova paláce a její styl dokládá Herodovu oddanost Římu. V této oblasti, která se stala centrem římského a novozákonního Jericha, jsou patrné stopy po dalších krásných stavbách, přibližně 1 míli (1,6 km) jižně od starozákonního města. Křižácké Jericho se nacházelo ještě na třetím místě, kilometr východně od starozákonního, a právě tam se později rozvinulo moderní město.

Staré Jericho bylo identifikováno v mohyle známé jako Tall Al-Sulṭān (u pramene vydatného pramene ʿAyn Al-Sulṭān), která se tyčí 70 stop (21 metrů) nad okolní planinou. Na lokalitě pracovala řada velkých archeologických expedic, zejména v letech 1952-58 pod vedením Kathleen M. Kenyonové, ředitelky Britské archeologické školy v Jeruzalémě; jedním z hlavních cílů bylo stanovit datum zničení města Izraelity – záležitost důležitá pro chronologii vstupu Izraelitů do Kanaánu. Většina tehdejšího města, včetně celého obvodu městských hradeb, byla odstraněna erozí; dochoval se pouze dostatek důkazů o tom, že zde existovalo tehdejší město. To mohlo být zničeno ve druhé polovině 14. století př. n. l., ale důkazy jsou příliš skoupé na to, aby se daly upřesnit. Místo bylo poté opuštěno až do doby železné. Po osídlení z 9. století př. n. l., které je připisováno Hielovi, bylo nalezeno jen málo stop, ale v 7. století př. n. l. zde existovalo rozsáhlé osídlení, které skončilo snad v době druhého babylonského vyhnanství v roce 586 př. n. l.. Poté bylo místo definitivně opuštěno a pozdější Jericho vyrostlo jinde.

Zvlášť významným pozůstatkem po umajjovské nadvládě jsou pozůstatky Chirbat al-Mafjar, pozoruhodného stavebního komplexu z 8. století, který se nachází ve Wádí Al-Nuwajʿima, asi 3 míle (5 km) severně od Jericha. Komplex, který původně zahrnoval palác, mešitu a lázně, byl poškozen zemětřesením krátce po zahájení stavby a nebyl nikdy dokončen. K nejzachovalejším pozůstatkům patří nádherné mozaikové panely a dlažba, kterými je komplex proslulý. Ačkoli se o totožnosti jeho mecenáše vedou spory, je spojován jak s Hišámem ibn ʿAbd al-Malikem (vládl 724-743), tak s jeho synovcem, kontroverzním chalífou al-Walídem ibn Jazídem (vládl 743-744).

Jericho bylo v osmanských dobách menší vesnicí, po zavedení britského mandátu nad Palestinou na počátku 20. let 20. století se stalo zimním letoviskem. K velkému rozšíření města však došlo až po jeho připojení k Jordánsku v roce 1949. Založení dvou obrovských táborů palestinských uprchlíků v sousedství po vzniku Státu Izrael v roce 1948 přineslo městu velký ruch, které bylo z velké části přestavěno; plocha oázy byla rozšířena zavlažováním. Izraelská okupace města po šestidenní válce v červnu 1967 však měla za následek rozptýlení velké části uprchlické populace (viz arabsko-izraelské války). Jericho bylo jedním z prvních měst a obcí, které izraelské jednotky evakuovaly a předaly do správy vznikající Palestinské samosprávy po uzavření dohod z Osla v roce 1993 (viz řešení dvou států). Obyvatelstvo. (2017) 20,907.