Jako zakladatel nově vznikající módní značky nezastávám v první řadě pozici návrháře, kreativního ředitele nebo dokonce generálního ředitele, ale spíše pozici hlavního šviháka. V této roli zastřešuji vše od jednání s klienty až po shánění materiálů a příležitostí pro budování značky a můj vnitřní hustler je na vrcholu, když jsem ve stavu mysli Empire State.
To znamená, že cesty do New Yorku jsou nadmíru uspěchané a můj kalendář na Googlu si staví vlastní věžovitý mrakodrap z naskládaných a překrývajících se modrých plánovacích čtverců. Dny plné schůzek se mění ve večery nabité událostmi, které přecházejí v dohánění e-mailů při východu slunce nad espressem.
Nemůžu zpomalit, ani kdybych chtěla – tohle město mě pokaždé dostane. A než se naděju, už padám do taxíku na letišti, abych stihla let domů do Chicaga (na tolik potřebný odpočinek).
Můj poslední výlet na týden módy nezačal jinak. V taxíku jsem se rovnou pustil do práce s nevyřízenými zprávami na iPhonu, které mě napadají po letu. Čas letí, když se bavíte na iMessage, takže když taxikář prohlásil, že jsem v cíli, byla jsem z toho vyrušení podrážděná.
Můj technický opar se však rychle rozplynul ve chvíli, kdy jsem vkročila do hotelu NoMad, příhodně umístěného severně od Madison Square Parku. S mřížkovanými břečťanovými liánami a temným vchodem, jestli jsem se někdy ocitl u dveří Tajné zahrady, bylo to právě tady. Přemohla mě nostalgie nad mým oblíbeným románem z dětství o rozmarech, fantazii a příslibu, že všechno nakonec dobře dopadne.
Moje značka se zaměřuje na luxus, odlišení a sebevědomí. Mé oděvy jsou vyráběny ručně v limitovaných sériích, aby byla zajištěna exkluzivita a super detaily, a snažím se o uvědomělou, moderní opulenci. Když jsem byla rychle uvedena temným a tajemným vstupem z chodby hotelu NoMad do haly stylizované do palety sytě černé třešně a hluboké zlaté, cítila jsem, že mě zde obklopuje společná vize.
To by byla dokonalá kulisa pro mou samostatnou misi, která zahrnovala vytvoření moodboardu pro týden módy 2015, exkurze za materiálem do Garment District a seznam obchodů na mém programu (několik z nich se nacházelo v okruhu tří bloků od hotelu).
Kreativní režisér ve mně se snažil přesně určit dobu vzniku interiéru a inspiraci. Nebyl klasický jako Ralph Lauren a rozhodně nebyl moderní jako Maison Margiela, ale byla v něm nevyřčená vizuální rovnováha – současný, a přesto nadčasový.
Vstřebával jsem vrstvené textury a grafické detaily ve všem od elegantních zástěn rozdělovačů pokojů až po stropní svítidla ve stylu Hollywood Regency. Jako člověk, který touží po nepředvídatelném, byl zcela jedinečný design vskutku osvěžující.
Provedla jsem rychlý průzkum přízemí a vstoupila do nádherného obývacího pokoje, který přecházel do příjemné jídelny. Prozkoumala jsem zákoutí, která vedla na všechny strany, a náhodou jsem narazila na útulnou pracovnu s masivním krbem (šestkrát větším než průměr). Představoval jsem si ho jako hrdinu nejdokonalejšího instagramového snímku s nohama (obutýma do kuřáckých pantoflí Del Toro for Moda Operandi Emoji) podepřenýma v popředí na sytě červených sametových pohovkách.
Pokračoval jsem do klubového hlavního baru (který jsem si poznamenal jako ideální budoucí prostředí pro setkání s kolegy a přáteli) a do knihovny. Ta byla ztělesněním moderní vznešenosti s pohovkami Chesterfield, dvěma patry knih a geometrickými okny od podlahy ke stropu orámovanými hlubokým mahagonem.
Nejlepší objev mě však teprve čekal: můj pokoj Oversized King. Vstoupil jsem dramatickým zarámovaným obloukem s dlouhou chodbou obloženou černou třešňovou frézou. Prvním bodem zvědavosti bylo množství dveří v místnosti, které vedly do obývacího pokoje, masivní ložnice, toaletní místnosti a koupelny. Kdyby se mnou cestoval manžel, určitě bychom si zachovali vlastní pocit prostoru, což je klíčový prvek, který se v průměrném hotelovém pokoji obvykle ztrácí.
Skutečná krása prostoru vycházela z měkkého osvětlení spolu s dobře vybranou, netradiční kolekcí nábytku a akcentů, které napodobovaly estetiku přízemí. Nic z toho nebylo vymyšlené ani očekávané.
Vklouzla jsem do plyšového domácího županu Frette a pantoflí, pověsila si šatník na jaro/léto 2015 a připravila se na nadcházející noc. Na programu byla zahajovací recepce v Metropolitním muzeu umění k výstavě Bartholomea Sprangera, jejímž kurátorem byl jeden z mých klientů, a poté představení a galavečer v Carnegie Hall.
Umělecký duch mého prvního večera se rychle vytratil následujícího rána, kdy převládla pracovní část cesty. Ve snaze zachovat si zdravý rozum jsem pořádal schůzky v prostorné a sluncem zalité knihovně. Uzavřela jsem přehlídku schůzek se soukromou klientkou, kterou jsem pozvala nahoru do svého pokoje, abych ji mohla plně svést – samozřejmě s úpravou a stylingem. Fungovalo to.
Měla jsem před sebou další noc plnou aktivit a večeří, ale domácí typ ve mně netoužil po ničem jiném než po večeru stráveném v županu, svačině z pokojové služby a práci přímo z té královské postele.
Ta noc se nekonala, ale pro každou chvíli strávenou tam byl NoMad mým fantazijním domovem mimo domov. Ani na vteřinu jsem neměl pocit, že se nacházím ve stísněných prostorách dalšího luxusního hotelu, ale spíše ve svém osobním bytě v tomto nádherném městě. Je pravda, že tohle je NoMad, který by mohl zlákat každého světoběžníka, aby se tu usadil natrvalo.