Moderním právním prostředkem proti spendthriftům je obvykle bankrot. V průběhu 19. a 20. století se však v několika jurisdikcích, například v amerických státech Oregon a Massachusetts, experimentovalo se zákony, podle nichž mohla rodina takového člověka soudně prohlásit za „spendthrift“. Takové osoby pak byly považovány za nezpůsobilé k uzavírání závazných smluv. Přestože tyto zákony ztěžovaly život věřitelům (na nichž nyní leželo břemeno ujistit se, že potenciální dlužník nebyl soudně prohlášen za rozhazovačného), byly považovány za ospravedlnitelné veřejným pořádkem, který měl zabránit tomu, aby rodina rozhazovačného dlužníka skončila v chudobinci nebo na podpoře. Tyto zákony byly od té doby zrušeny ve prospěch konkurzu, který je pro věřitele příznivější.
Dalším spravedlivým prostředkem nápravy spendthriftů je správcovství, při němž státem jmenovaný správce nebo advokát spravuje a prodává majetek dlužníka, který nesplácí své dluhy.
Při opatrovnictví se opatrovník stará jak o osobní záležitosti, tak o placení dluhů nesvéprávné osoby. Nechvalně známý je případ Theodora Roosevelta, který byl opatrovníkem svého bratra Elliotta Roosevelta I.
.