Francouzský existencialista Jean Paul Sartre uzavírá svou hru Huis Clos („Bez východu“) výrokem: „Peklo jsou jiní lidé.“ Hra nabízí sardonickou vizi pekla jako místa, v němž člověk musí strávit věčnost s jedinci, s nimiž by ve skutečném životě sotva chtěl strávit pět minut. Jak poznamenává jeden z autorů: „Nejstrašnější, nejvíce roztrpčující muka v Sartrových očích jsou muka duše způsobená tím, že musíte žít navždy vedle někoho, kdo vás přivádí ke zdi. Jejich otravné zvyky, jejich malichernost, cynismus nebo hloupost, jejich sklony a vkus, které jsou tak frustrujícím způsobem v rozporu s vašimi a vyžadují, pokud s nimi chcete žít ve společenství, určitý druh přizpůsobení nebo ústupku vašim vlastním zálibám a přáním – to je podle Sartra peklo.“ (1) Žijeme-li ve světě, v němž je tolerance nejvyšší hodnotou, většina čtenářů považuje Sartrovu vizi za značně narcistickou nebo za logické vyústění výhradně individualistické, existencialistické filozofie.
Pro mnoho jiných však Sartrovy pocity nejsou tak snadno odmítnutelné. Život, práce a interakce s ostatními lidmi skutečně mohou pro mnohé vytvořit pekelnou existenci. A většina z nás, pokud jsme upřímní, si rychle vybaví jména jedinců, jejichž osobní návyky nebo mrzutá osobnost činí vztah k nim přinejlepším velmi obtížným. Sartrova upřímnost, byť cynickou optikou, také odhaluje jasné hranice lidské tolerance. Na jedné straně je schopnost tolerance obecně založena na lásce k těm, které je snadné milovat nebo kteří sdílejí náš vlastní způsob života a pohledu na svět. Na druhé straně se schopnost tolerance snadno rozšiřuje směrem k vnějším příčinám, idealismu a abstraktním principům. Ty se rychle rozbijí, když přijdeme do styku se skutečnými lidmi, kteří neexistují jako příčiny, ideály nebo principy.
K ilustraci Sartrova postřehu slouží příklad z mého vlastního života. Angažuji se v kauzách usilujících o spravedlnost v situacích bezdomovectví, což je v místě mého bydliště letitý problém. Je pro mě snadné „milovat“ širokou kategorii lidí, kteří jsou „bezdomovci“, dokud zůstávají ideou nebo pojmem. Přesto každý měsíc, když můj kostel pořádá večeři pro bezdomovce v naší komunitě – celá škála lidskosti je vystavena přímo přede mnou -, mám často pocit, že moje „láska“ je ve skutečnosti jen chabě zakrytá protekce. Jídlo s lidmi, kteří se týdny (nebo měsíce) nesprchovali, trpí duševní chorobou nebo chemickou závislostí, zkouší mou toleranci tak, jak to myšlenka na bezdomovectví nikdy nedokáže. Toto měsíční jídlo zdůrazňuje, jak málo skutečně miluji ty skutečné lidi, kteří sedí všude kolem mě.
Současník Sartra C. S. Lewis psal o tomto sklonu milovat věci a ideály více než skutečné lidi ve svém románu Screwtapovy dopisy. Tuto pekelnou tendenci považoval za pečlivě vypracovanou ďábelskou strategii. Démonu Pelyňkovi radil, aby „zhoršoval tu nejužitečnější lidskou vlastnost, hrůzu a přehlížení zřejmých věcí.“ (2) Zřejmá věc, poznamenává Lewis prostřednictvím své postavy Screwtapea, je lidská schopnost dobročinnosti i zloby. Jejich špatné směřování a využívání pro nás není tak zřejmé. Ďábelský strýc Screwtape vysvětluje svému synovci Pelyňkovi:
„Velkou věcí je zaměřit zlobu na své nejbližší sousedy, které denně potkává, a svou dobročinnost vystrčit do vzdáleného okolí, k lidem, které nezná. Zlomyslnost se tak stává zcela skutečnou a dobročinnost do značné míry imaginární… ale všechny ctnosti musíš stále strkat ven, až se nakonec ocitnou v okruhu fantazie.“ (3)
Jestliže jsou dobročinnost, tolerance nebo láska pouze připoutány k ideálům zahrnujícím lidi, s nimiž nikdy nepřijdeme do každodenního přímého styku, jak to může být skutečně dobročinnost? Stejně tak, jak můžeme říkat, že milujeme bližního, když se naplno projevuje naše zloba vůči určitým zvykům nebo osobnostním zvláštnostem? Jak rychle ztrácíme nervy s rodinnými příslušníky; jak snadno dáváme najevo urážku vůči těm, kteří to nevidí po našem; jak snadno vymýšlíme strategie, jak zadržet lásku nebo potrestat naše všudypřítomné provinilce?“
Lewis upozorňuje na převládající téma v Ježíšově učení. V celých evangeliích Ježíš koriguje převládající představu, že bližní je ten, kdo je stejný jako já, kdo se mnou souhlasí a vidí svět tak, jak ho vidím já. „Bližní“ jsou jiní lidé – ne abstrakce, ale živá, dýchající osoba se zvyky, názory a zvláštnostmi, které nám nejen lezou na nervy, ale také nás svádějí k pohrdání. A láska je skutečnou ctností jen tehdy, když je prožívána mezi skutečnými, lidskými vztahy. Jak Lewisova postava Screwtape jízlivě poznamenává:
„Nejrůznější ctnosti namalované ve fantazii nebo schválené intelektem či dokonce do jisté míry milované a obdivované člověka před domem neuchrání: ba dokonce ho mohou učinit zábavnějším, když se tam dostane.“(4)
Sartre poctivě odhalil často pekelnou realitu soužití s druhými lidmi. Mnohem raději bychom milovali ideál, pojem (bezdomovce nebo hladovějící děti na druhém konci světa) než lidi přímo před námi, v našem životě právě teď. V Ježíšově životě vidíme člověka, který miloval osoby přímo před sebou; shromáždil kolem sebe skupinu nesourodých lidí od výběrčích daní na levici až po horlivé revolucionáře na pravici. Zdržel příchod do domu chrámového úředníka, protože se neznámá žena dotkla lemu jeho šatů. Vysvobodil muže tak pomateného, že byl vyhnán ze své komunity, aby žil v opuštěných jeskyních. Před nejvýznamnějšími náboženskými představiteli své doby dovolil ženě pochybné pověsti, aby mu pomazala nohy parfémem, použila své slzy a otřela je svými vlasy.
Ježíšova láska není koláčovým ideálem pro lidi, které nikdy nepoznal; byla hmatatelná, špinavá a nakonec ho stála život. V Ježíši vidíme nebe vystavené na odiv v pekle jednotlivých životů. Pokud se ho snažíme následovat, musí vágní ideály o toleranci ustoupit realitě z masa a kostí – lásce ke všem lidem, které máme před sebou.
Margaret Manningová je členkou řečnického a spisovatelského týmu Ravi Zacharias International Ministries v Seattlu ve státě Washington.
(1) Lauren Enk, „Hell is Other People; Or is It?“ catholicexchange.com, 12. srpna 2012, přístup 10. července 2013.
(2) C. S. Lewis, The Screwtape Letters, Rev. ed., (New York: Collier Books, 1982), 16.
(3) Tamtéž, The Screwtape Letters, 30.
(4) Tamtéž, 31.
.