Čekání je těžké. Čekání, když se zdá, že Bůh mlčí, je ještě těžší.
Budu první, kdo přizná, že Boží „ne“ jsou obtížná a matoucí, zvláště když skutečně potřebujeme základní zaopatření. Ztráta zaměstnání byla jedním z mnoha těžkých a matoucích období, kterými jsme s manželkou prošli. Přestože jsme před několika lety zažili ztrátu zaměstnání, snášet dlouhé období nezaměstnanosti podruhé s sebou neslo nové výzvy s nejasným směrem a mnoha zavřenými dveřmi. Modlil jsem se za trpělivost, hledal radu a ucházel se o nespočet pracovních míst. Během čekání jsem začal být neklidný a unavený z hledání. Zdálo se mi, že Hospodin „zazdil mou cestu, abych nemohl projít, a na mé stezky položil tmu“ (Job 19,8).
Jakkoli byla nezaměstnanost těžká, čekání není pro mou rodinu nic nového. V uplynulých třinácti letech jsme prošli školou čekání, když nás neustálé zkoušky srážely na kolena a lámaly naši hrdost. Pán nás ve svém milosrdenství naučil spoléhat se na něj a říkat: „Čekám na Hospodina, má duše čeká, v jeho slovo doufám, má duše čeká na Hospodina víc než strážní na jitro, víc než strážní na jitro.“ (Ž 130,5-6)
Modlili jste se za Boží vedení, ale setkali jste se s mlčením? Prosili jste o zaopatření, jen abyste zjistili, že se vaše situace zhoršuje? Zápasíte s otázkami, proč se vám Bůh zdá vzdálený a lhostejný? Přistihli jste se, že přemýšlíte, zda čekání někdy skončí? Otázky a zmatek, které čekání přináší, jsou v určitém okamžiku běžné pro každého věřícího. Když se učíme důvěřovat Bohu při čekání, můžeme udělat dvě věci:
1. Jak se naučit důvěřovat Bohu při čekání? Nejprve se obraťte s nářkem na Boha.
Když přijdou zkoušky, naší první reakcí je často otázka „Proč?“, po níž následuje vyjádření naší bolesti druhému člověku. I když to mohou být v pravý čas užitečné a vhodné kroky, je důležité, abychom svou bolest a otázky nejprve přinesli přímo Bohu. Naštěstí nám Písmo ukazuje, jak naříkat.
Job v reakci na ztrátu živobytí zápasil s otázkami a silnými emocemi, ale rychle své myšlenky nasměroval k Bohu, k tomu, o němž věděl, že nad tím vším vládne. „Proto nebudu zadržovat svá ústa, budu mluvit v úzkosti svého ducha, budu si stěžovat v hořkosti své duše… Nenávidím svůj život, nechtěl bych žít věčně. Nechte mě na pokoji, neboť mé dny jsou jen dech“ (Job 7,11.16).
Proces zbožného naříkání modelují také autoři Žalmů a Pláče. Jejich odvážné vyjádření syrových emocí nás může přivádět do úzkých, ale učí nás poctivě předstupovat před Boha se svými otázkami a pocity. Bůh nám vlastně poskytuje své ucho, touží po tom, abychom mu naříkali, a vyzývá nás, abychom svěřili svá břemena do jeho péče. „Protože ke mně naklonil své ucho, budu k němu volat, dokud budu živ.“ (Ž 116,2)
Přátelé, nářek je prostředkem, který žene naše tápající slova k Bohu, aby nám jeho Duch pomohl znovu získat zaslíbení jeho Slova. Nářek není známkou slabé víry, ale cestou k obnovené naději. Pokud náš nářek zahrnuje zkoušku toho, co je pravdivé o Božím charakteru, může nám poskytnout únikovou rampu z koloběhu stěžování si. „Má duše si to neustále připomíná a sklání se ve mně. Ale toto si připomínám, a proto mám naději: Hospodinova vytrvalá láska nikdy nepřestává, jeho milosrdenství nikdy nekončí, každé ráno jsou nová, velká je tvá věrnost“ (L 3,20-23). Oplakávání Boha pozvedá naše oči od okolností a uvádí nás na cestu, která vede k chválení Hospodina, a to i v naší bolesti.
2. Toužíme po větším množství Krista.
Příliš často ztotožňujeme stav našich okolností s Božím charakterem. Když je život pohodlný a naše ruce jsou zaměstnány prací, je snadné vidět Boha jako milujícího, věrného a dobrého. Když se však život obrátí vzhůru nohama, naše práce je zmařena nebo se zdá, že naše modlitby zůstávají nevyslyšeny, najednou se nám Bůh zdá nelaskavý a vzdálený. Naštěstí nám Písmo ukazuje rozdíl mezi touhou po okolnostní útěše a touhou po Kristu.
Spisovatel Pláče nám ukazuje, co se stane, když naše radost závisí na životních okolnostech. Když přijdou zkoušky, máme sklon říkat: „Zapomněl jsem, co je to štěstí, a tak říkám: ‚Má vytrvalost zanikla, má naděje v Hospodina také'“. (Lam 3,17-18). Při mé vlastní touze po nové práci a snášení dalších těžkých zkoušek se mi naděje skutečně zdála vzdálená a moje vytrvalost ochabla. Naštěstí nám Boží slovo připomíná požehnání, které nacházíme v touze po jeho přítomnosti, neboť on má „slova věčného života“ (J 6,68).
Ve svém milosrdenství „Hospodin je dobrý k těm, kdo na něj čekají, k duši, která ho hledá. Je dobré, aby člověk tiše čekal na Hospodinovo spasení“ (L 3,25-26). „Tiché“ čekání nás vybízí k pokoře a k modlitbě, aby nás v tomto procesu učinil podobnějšími Kristu. Můžeme se ptát: „V čem je moje síla, že mám čekat? A jaký je můj cíl, že mám být trpělivý?“. (Job 6,11). Ale zde je konečný cíl: Když Bůh zadržuje něco, po čem toužíme, může nám místo toho dát více sebe. Zatímco čekáme, můžeme říkat: „Hospodin je má síla a můj štít, v něj doufá mé srdce a je mi pomoženo.“ (Ž 28,7)
Bratři a sestry, čekání nás může naučit důvěřovat, milovat a uctívat Boha pro to, kým je, a ne pro to, co pro nás dělá. Čekání je úrodnou půdou pro růst víry, pokud se ve své touze obracíme ke Kristu, a ne od něj. Můžeme si připomínat Kristovu věrnost na kříži a jeho zaopatření pro naše životy v minulosti, místo abychom se nyní soustředili pouze na jeho odstranění zkoušky z našeho života. Když se modlíme, abychom více poznali Krista, naše pozemské touhy se dostanou na správné místo za naši touhu být více podobní našemu Spasiteli.
Nezaměstnanost je frustrující a dlouhá období čekání jsou obtížná. Během čekání na řešení však můžeme dělat dvě věci. Můžeme svůj upřímný nářek přinést Bohu a obrátit se ve své touze ke Kristu. Čekání ve víře dokazuje, že naším konečným cílem je Boží sláva. Můžeme Pána prosit, aby nám pomohl odrážet jeho charakter v našem čekání a skrze něj, s vědomím, že nám naslouchá v lásce a odpoví v čase a způsobem, který nejvíce oslaví jeho jméno. A to vždy stojí za čekání.