„Klidně se dloubej v nose.“
To mi skutečně řekl skutečný lékař v laboratorním plášti. Ukázal na hromádku časopisů Vogue, rozložených v jemném půlkruhu uprostřed zrcadlového konferenčního stolku.
Časopisy vypadaly nedotčeně. Na jejich obálkách nebyly žádné otisky prstů ani záhyby – byly dokonalé, na rozdíl ode mě s tou velkou chybou, která mi trčela uprostřed obličeje, s tou, ze které si kluci dělali legraci už od páté třídy.
Vůbec jsem si nevšimla svého nosu, dokud mi neřekli, že je špatný. Do té doby jsem vlastně měla tu drzost myslet si, že jsem hezká.
„Velký nos, velký nos, velký nos, velký nos! Tracy má velký nos!“
Zpívali to, křičeli to, skandovali to a řvali to. Dělali to před školou, během školy i po škole. Dělali to v páté třídě, dělali to v šesté třídě, dělali to v sedmé třídě, dělali to v osmé třídě.
„Velký nos, velký nos, velký nos, velký nos! Tracy má velký nos!“
Vůbec jsem si svého nosu nevšiml, dokud mi neřekli, že je špatný. Do té doby jsem vlastně měla tu drzost myslet si, že jsem hezká.
„Klidně si vyberte nos z některého z časopisů,“ řekl plastický chirurg. Jmenoval se doktor Smith a řekl to s podivným úsměvem, který hraničil s otcovským i koketním, což mě děsilo. Možná to bylo jen jeho chování u lůžka.
„Vyberte si, jaký chcete. Vyber si svůj vysněný nos.“
Byl vysoký, hubený a plešatý a mohlo mu být tak pětačtyřicet nebo padesát. Seděla jsem vedle mámy na strnulé bílé kožené pohovce bez područek, vesmírně vyhlížející věci v čekárně, která působila záměrně zastrašujícím dojmem.
Člověk by si myslel, že plastický chirurg bude mít přívětivou, uklidňující, útulnou čekárnu, třeba s vnitřní zenovou fontánou tryskající poblíž pohovky. Ale tohle bylo Beverly Hills v roce 1993 – na vzhledu záleželo víc než na pocitech a kvazi-duchovní akcenty jako křišťálové lampy, sošky Buddhy a zenové fontány ještě nebyly v kurzu.
Odrbala jsem Christy Turlingtonovou za nosem. Byla v té době v módě – super ženská, super hubená, super krásná, všechno, o čem jsem byla přesvědčená, že moje čtrnáctileté já není. Byla jsem si jistá, že se jí kluci ve škole nikdy neposmívali.
„Tahle,“ řekla jsem doktorovi a ukázala na ni.
Usmál se, přikývl, dlouze si prohlédl můj obličej a pak se zeptal: „Kolik je vám let?“ „Ano,“ odpověděla jsem.
„Čtrnáct.“
„Aha,“ řekl. „Jsi příliš mladá. Tvůj nos bude dál růst. Musíš přijít za rok. Pak to můžeme udělat.“
Byl jsem rozzuřený a zároveň se mi ulevilo.
Nenechat se operovat ve čtrnácti znamenalo prožít celý rok s dalším trápením, jak od kluků, tak ode mě. Ale aspoň jsem mohla odložit fyzické utrpení spojené s plastikou nosu.
Plastika nosu ani nebyl můj nápad.
Po čtyřech letech šikany v řadě jsem se kvůli tomu konečně rozbrečela před mámou. Do té doby se mi nějak dařilo přesvědčovat samu sebe, že se šikana buď neděje, nebo na ní nezáleží. Potlačila jsem v sobě ponížení, sebenenávist a vztek a nikomu doma jsem to neřekla.
Ale jednoho čtvrtečního večera mi každé škádlení, každý posměšek, každá zpěvavá urážka od každého z těch kluků zazněla v hlavě s nesnesitelnou krutostí, jako operní kousek v Bohemian Rhapsody od Queen, vytrhla bolest z mého podvědomí a strčila ji do mého vědomí.
Nemohla jsem tomu uniknout.
Slzy mi tekly tak silně, že jsem sotva dýchala. Snažila jsem se je zastavit, ale jen mi stékaly po tváři, když jsem seděla před televizí a snažila se dívat na Seinfelda.
„Proč pláčeš?“ zeptala se mě máma.
„Kluci ve škole se mi posmívají.“
„Proč se ti posmívají?“
„Říkají, že mám moc velký nos.“
Vždycky jsem přemýšlela, proč mají všechny ženy v mé rodině nosy úplně jiné než já.“
Zlostně jsem čekala na BS, které se nevyhnutelně vyvalí z jejích úst. Blábolila by o tom, že jsem krásná taková, jaká jsem, a že ti kluci jsou malí nejistí pitomci a že nemám brát vážně nic, co říkají, protože je nejspíš vychovali pitomí rodiče.
Ale to neřekla.
„No, můžeme tě kvůli tomu vzít k doktorovi.“
Nejdřív jsem to moc neslyšela.
„Myslíš plastického chirurga?“
Přikývla.
„Na plastiku nosu?“
Stále jsem tomu nerozuměl.
„Nerozumím.“
„Nechala jsem si udělat nos,“ řekla. „Stejně jako všechny tvoje tety. A tvoje babička.“
Ve třech nebo čtyřech vteřinách, které jí trvaly, než tu větu dokončila, se moje realita proměnila v něco cizího a děsivého, jako bych vstoupila do Picassova obrazu a uvnitř toho obrazu se všechny ženy v mé rodině proměnily v trojúhelníky a čtverce, jejich obličeje byly pokřivené a deformované, už ne uklidňující nebo známé.
Vždycky jsem se divila, proč mají všechny ženy v mé rodině nosy úplně jiné než já, nosy se superhladkými můstky, dokonalé, jako obálky časopisů Vogue na stole doktora Smithe. Až do té doby jsem se domnívala, že jsem prostě rozbitá, hříčka přírody v mé arménsko-americké rodině.
Arméni jsou známí tím, že mají velké nosy. Na mém arménském letním táboře koloval následující vtip:
Proč arménští muži nemají kníry?“
„Protože ve stínu nerostou.“
Později jsem se dozvěděla, že nechat si udělat nos je pro mnoho arménsko-angelských žen v podstatě právo na průchod. Nerada to říkám, ale je to pravda. Tolik kamarádek a kamarádek kamarádek si nechalo udělat nos, často v mladém věku, stejně jako já. Prostě to tak děláme.
Moje rodina žila v Los Angeles po tři generace, od přelomu 19. a 20. století. Než udeřila devadesátá léta, byli jsme naprogramováni andělským étosem posedlým krásou.
Vydržela jsem další rok trápení, pomalu jsem propadala hlubší nenávisti ke svému velkému nosu, představovala jsem si, jak budu krásná, až mi nadobro zmizí z obličeje, fantazírovala jsem o tom, že jsem krásná.
Když rok uplynul, rozhodla jsem se, že se k děsivému doktoru Smithovi a jeho vesmírné čekárně z 80. let ale vrátit nechci, a tak mě máma vzala k ženské doktorce v Glendale. Je to město jen pár mil severně od centra Los Angeles a žije tam největší arménská komunita mimo Jerevan a Moskvu.
Doktorka Babakyanová byla mladá, tak kolem třiceti. Měla husté, rovné, lesklé černé vlasy, které jí spadaly až k bradě, velké hnědé arménské oči a silný arménský přízvuk. Praktikovala v ošuntělé jednopatrové šedivé budově, která nebyla větší než dvoupokojový domek z poloviny století, a její čekárna byla plná starých hnědých kožených pohovek a starého šedého koberce, který se třepil u podlahových lišt – nic podobného jako ordinace doktora Smithe.
Držela jsem jí palce, aby řekla, že jsem dost stará na operaci. Čekala jsem už dost dlouho.
„Máte příliš velký háček a vychýlenou nosní přepážku,“ řekla nedlouho poté, co jsem vstoupila do vyšetřovny. „Můžeme ti oholit hrbol, narovnat přepážku a trochu zvednout špičku, aby se ti vyrovnal obličej.“
„Nejsem na operaci moc mladá, že ne?“
„Ne, patnáct je dobře.“
Na operaci jsem šla na začátku vánočních prázdnin ve druhém ročníku střední školy, abych měla dost času na zhojení, než se vrátím z prázdnin.
Po jejím skončení mi otekla oční víčka. Neviděla jsem a nemohla jsem dýchat, ne se vší tou vatou nacpanou v nosních dírkách. Ostré, neustálé pulzování v nich se mírně otupilo až poté, co začaly účinkovat štědré dávky vicodinu, které mi předepsal doktor Babkyan.
Babička mě ošetřovala, když byla máma v práci. Přikládala mi na oči sáčky s ledem, aby zmírnila otok, a když jsem se na sebe konečně mohla podívat do zrcadla, viděla jsem jen masivní bílý obvaz; nebylo vidět, jak plastika nosu dopadla, což mě trochu deprimovalo.
Když jsem se vrátil do školy, obvaz už byl odstraněn, ale ne všechny otoky zmizely. Přesto bylo velmi zřejmé, alespoň pro mě, že jsem podstoupil plastiku nosu.
Signální háček byl pryč, můstek zcela rovný a špička byla přetvořena. Teď se nakláněl nahoru jako nos Disneyho princezny, což mi tehdy nevadilo, ale teď ho docela nesnáším. Upřímně si myslím, že můj nos je na můj obličej trochu moc krátký, což mi způsobilo nový komplex: prostor mezi mým horním rtem a špičkou nosu je příliš velký. Alespoň podle mého názoru.
Předtím, než jsem šla první den do školy, jsem byla rozhodně nervózní, hlavně z toho, že by mě kluci, kteří mě šikanovali za to, že mám velký nos, mohli začít šikanovat za to, že jsem si ho nechala upravit. Překvapivě mě nechali na pokoji. Možná si toho ani nevšimli, nebo možná prostě dospěli – všem nám bylo skoro šestnáct.
Nejsem si jistá, jestli jsem díky plastice nosu byla hezčí. Myslím, že mi pomohla zvýraznit oči, ale taky si myslím, že bych do svého starého nosu dorostla stejně, jako jsem dorostla do všech částí svého těla, mysli a ducha, jak jsem stárla.
A i kdyby mě to udělalo hezčí, smutnou realitou je, že mám na Googlu dokument plný nejméně 30 nedostatků, které vidím na svém vzhledu, všechno od té extra dlouhé mezery mezi nosem a ústy přes drobnou velikost lebky (dva muži mě upozornili, že moje hlava je příliš malá na mé tělo, když mi bylo dvacet) až po velikost boků (jsou příliš malé) a velikost ramen (jsou příliš široká).
Vypisuji všechny nedokonalosti, protože jak ten seznam roste a roste, je mi čím dál tím víc k smíchu. Vidět všechny své nejistoty v tištěné podobě mi pomáhá brát je méně vážně.
Pro mnoho žen a určitě i pro některé muže je každá airbrushovaná obálka časopisu nebo filtrované video nějakého influencera na Instagramu nebo YouTube nutí k tomu, abychom se pečlivě zkoumali, pitvali svůj vzhled, abychom si ověřili, jestli odpovídáme.
To bohužel vede k posedlosti fyzickou dokonalostí, která zase vede ke stále častějším plastickým operacím a injekcím u stále mladších žen a mužů.
Děsí mě to.
Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli dokonalí, abychom měli tváře bez pórů, vrásek a kazů. Mít tvář bez pórů, vrásek a kazů znamená vymazat naši jedinečnost, naši osobnost, náš příběh, naši historii a naši sílu. Stáváme se plochými, nudnými a nevýraznými.“
Přeji si, abych měla svůj starý, silný, arménský nos, a ne ten dokonalý disneyovský, který mám teď, tuhle poangličtěnou verzi svého pravého já. Můj starý nos měl charakter. Můj starý nos byl zajímavý. Můj starý nos byl divoký.
Můj starý nos nemůžu vzít zpátky. Ale můžu si dvakrát, třikrát a možná čtyřikrát rozmyslet, než si píchnu injekce nebo podstoupím jiné tělesné úpravy jen proto, abych legitimizovala svou krásu a důstojnost ženy.
Mám v plánu to udělat.
Tracy Chabalová publikuje osobní eseje a publicistiku v Los Angeles Times, LA Weekly, VICE, Motherboard, Salon a dalších publikacích. Získala magisterský titul v oboru profesionálního psaní na University of Southern California. Twitter: @TracyAChabala
Získejte Shondaland přímo do své e-mailové schránky: PŘIHLASTE SE K ODBĚRU JEŠTĚ DNES