Americký vynálezce Henry Ford se proslavil výrokem, že historie je „víceméně bunkr“. Jiní charakterizovali dějiny jinak: jako esenci nesčetných životopisů, jako obraz lidských zločinů a neštěstí, jako nic jiného než dohodnutou pohádku, jako něco, co se nutně musí opakovat.
Je těžké definovat tak monumentální věc, aniž bychom se potýkali s napětím mezi tím, co je fakt a co fikce, a také tím, co bylo zahrnuto a co bylo vynecháno. Je tedy jen příhodné, že tato napětí jsou zabalena do historie samotného slova.
Zkrácená verze je, že termín historie se vyvinul ze starořeckého slovesa, které znamená „vědět“, říká Philip Durkin z Oxfordského slovníku angličtiny. Řecké slovo historia původně znamenalo zkoumání, akt hledání vědění, stejně jako vědění, které je výsledkem zkoumání. A odtud je už jen krůček k popisům událostí, které člověk mohl sestavit na základě pátrání – tedy k tomu, co bychom mohli nazvat příběhy.
Slova příběh a historie mají velkou část společného původu a v dřívějších dobách byl překryv mezi nimi mnohem chaotičtější než dnes. „Toto vypracovávání rozdílů,“ říká Durkin, „trvalo staletí a staletí.“ Vždyť to, co se děje, se děje po staletí. Dnes bychom o dělící čáře mohli uvažovat jako o hranici mezi fakty a fikcí. Příběhy jsou fantaskní příběhy splétané před spaním, zápletky melodramatických telenovel. Tímto slovem lze dokonce označit i naprostou lež. Naproti tomu historie jsou záznamy událostí. To slovo se vztahuje na celou dobu předcházející tomuto okamžiku a na všechno, co se doposud skutečně stalo.
Rozlišování je samozřejmě ještě zamotanější. Spousta příběhů – například životní příběh nějakého člověka nebo „pravdivý příběh“, na němž je založen méně pravdivý film – má být faktografická. A spousta příběhů se vymyká snadnému zařazení do té či oné kategorie. Vezměme si představu, že někdo vypráví svou verzi příběhu. Pro ně může být toto vyprávění stejně správné jako jakákoli poznámka o místě narození prezidenta. Pro někoho jiného může být toto vyprávění stejně nesprávné jako představa, že čápi rodí děti. Přesto slovo v tomto napětí obstojí právě proto, že pojem příběh začal označovat tak rozdílné množství pravdy a fikce.
Jak se od středověku vyvíjelo jazykové dělení, začali jsme od historie očekávat více – že bude prostá chyb úhlu pohledu a selektivní paměti, které příběhy tak často obsahují. Přesto tomu tak není, protože lidé jsou nedokonalí a hierarchičtí tvorové a historie je něco, co vzniká, a ne je předávána nějakým vševědoucím písařem.
Proto například feministky v 70. letech 20. století odmítaly slovo historie a prosazovaly pojem herstory, říká Jane Solomonová z Dictionary.com, „aby poukázaly na skutečnost, že historie většinou vznikla z mužského pohledu“. „Jeho“ ve slově history nemá z lingvistického hlediska nic společného se zájmenem odkazujícím na mužskou osobu. A někteří kritici na to upozorňovali už v 70. letech 20. století s tím, že vynález herstory ukazuje na neznalost toho, odkud toto slovo pochází. Ale sociolingvista Ben Zimmer říká, že existují důkazy, že feministky v té době věděly tolik. A co je důležitější, fakt, že to zní věrohodně, že by tu mohla být souvislost, nám může ještě něco říct.
Vezměme si, že podobné hrátky se slovem dělali i lidé z jiných marginalizovaných skupin: Když jazzový hudebník Sun Ra prohlásil, že „historie je jen jeho příběh. Můj příběh jste ještě neslyšeli,“ tento výrok možná nemá nic společného s etymologií, ale může leccos naznačovat o rase a o tom, zda je v příbězích předávaných v učebnicích zahrnut afroamerický pohled. Proto, i když je původ slova „historie“ jasný, otázka, kdo má rozhodovat o tom, která verze minulosti je ta správná, zůstává i po staletích od vzniku tohoto termínu předmětem sporů.
„Prvek vyprávění tu byl vždycky,“ říká Zimmer. V jistém smyslu apokryfní příběh o tom, jak se historie stala popisem vyprávění o minulosti, „hraje na to, co se v tomto slově celou dobu skrývalo.“
Oprava: Původní verze tohoto článku nesprávně popisovala původ slov „historie“ a „vyšetřování“. Nemají stejný kořen.
Kontaktujte nás na adrese [email protected].
.