Victoria and Albert Museum

V průběhu 20. století měly na módní design zásadní vliv mezikulturní a historické vlivy. Styly, vzory a materiály jiných dob a kultur se staly pro návrháře dostupnějšími z první ruky, protože lepší cestování a komunikace umožnily snadné překonávání kontinentů. Díky rozvoji fotografických a tiskařských technik mohli také čerpat nápady ze sekundárních zdrojů, jako jsou bohatě ilustrované knihy, časopisy a magazíny. Od 50. let 20. století se evropští návrháři museli pouze rozhlédnout kolem sebe, aby viděli bohatou škálu oděvů ze všech koutů světa.

Začátek 20. století

Z prvních let 20. století jsou to právě oděvy navržené Paulem Poiretem a Marianem Fortuny, které odhalují nejbohatší doklady historických a multikulturních zdrojů. Paul Poiret byl do značné míry ovlivněn uměním a designem Blízkého východu a Indie. Přibližně v roce 1910 navštívil V&A, aby studoval indické turbany, a jen o několik týdnů později se v Paříži prodávaly jeho úpravy haute couture. Na maškarní ples Tisíce a druhé noci v roce 1911 oblékl Poiret svou ženu do drátěné tuniky s lampasy přes harémové kalhoty. Ta se měla stát inspirací pro jeho střídmější soubor `Sorbet‘ z roku 1912.

Fortuny se inspiroval různými kulturami a historickými obdobími a volně kombinoval východoasijské, koptsko-egyptské, severoafrické, klasické řecké a renesanční zdroje. Jeho jemně plisovaný černý oděv ´Delphos´ vychází ze sochy vozataje nalezené v Delfách. Podobu pláště, který se k němu nosí, prý Fortuny navrhl podle kimona. Při rozložení na plocho má sako obdélníkový tvar; boční švy končí krátce u ramen a vytvářejí otvory pro ruce. Je vyrobeno z hedvábného sametu, který je všeobecně považován za nejušlechtilejší renesanční látku. Drobný naturalistický vzor, potištěný kovovými pigmenty, byl rovněž inspirován italskými textiliemi 16. století.

Na počátku 20. let 20. století zdobily módní domy večerní šaty vyšívaným a korálkovým zdobením v čínském stylu nebo podobně jako v ruské selské tradici. V přímém kontrastu s tím se móda třicátých let 20. století přiklonila k ženštější siluetě, kdy šaty šikmého střihu z hladkých látek zdůrazňovaly přirozené kontury těla.

Konec třicátých let a druhá světová válka

Konec třicátých let byl svědkem odklonu od této linie obepínající tělo ve prospěch historicky inspirovaných korzetových šatů s krinolínami a poprsím pro večerní nošení. Tento trend je patrný na Molyneuxových světle růžových večerních šatech z žebrovaného hedvábí z roku 1939, které mají dvoustupňovou plnou sukni drženou čtyřmi kostěnými obručemi. Méně extrémní příklad módy dobového revivalismu lze vidět na černém večerním obleku Elsy Schiaparelli z hedvábného marocainu se saténovým podkladem z roku 1938. (Marocain je těžká krepová tkanina.) Rukávy na nohavicích, přiléhavý živůtek se začištěným pasem, použití marocainové tkaniny a klobouk s pštrosími pery – to vše byly prvky módy konce devatenáctého století. Rajonové vlákno a odvážný plastový zip „Lightning“ od firmy ICI však byly progresivními a pro Schiaparelliho charakteristickými prvky.

Během druhé světové války podléhaly oděvy množstevním a designovým omezením, jejichž cílem bylo šetřit omezené zdroje a zároveň zachovat určitý prvek stylu. Tyto oděvy, vyrobené v rámci programu Utility v Británii a podle předpisů L85 v Americe, neodhalují žádné výrazné historické nebo mezikulturní vlivy.

Po druhé světové válce

V roce 1947 uvedl Christian Dior na trh kolekci New Look, která v přímém kontrastu s válečným oděvem hýřila nestydatým luxusem a korzetovým stylem konce 19. století. Jeho oblek `Bar‘ z jara 1947 z krémového hedvábného tussore a jemného černého vlněného krepu je ušitý na drobný korzetový pas o délce 45,5 cm a jen na sukni je použito necelých 7,5 m látky. Ačkoli jej menšina žen považovala za anachronický, New Look měl obrovský úspěch mezi válkou unaveným obyvatelstvem, kterému evokoval stabilitu předchozí éry a ztělesňoval naději na lepší budoucnost. Propagace přehnaně ženské postavy byla v souladu s převládajícím názorem, že ženy by se měly vzdát placeného zaměstnání, které vykonávaly v rámci válečného úsilí, a vrátit se do domácnosti.

V roce 1950 pronikly revivalistické styly, tak patrné v dámské módě, i do nejexkluzivnějších vrstev pánské módy. Elegantní jednořadový šedý vlněný oblek ´Edwardian´ z roku 1951 – buřinka, vypasované sako a zúžené kalhoty nošené s kabátem do pasu a sametovým límcem – odhaluje tento krátký trend. Ten se měl stát zdrojem pro pouliční styl Teddy boy.

60. až 90. léta

Od roku 1960 do cca 1967 móda oslavovala modernitu a vědecký pokrok. Navzdory používání nových materiálů a zobrazování kosmického věku však lze krátký směnový tvar dámských oděvů, který v této době převládal, vysledovat až do 20. let 20. století. Povrchové vzorování tohoto období mělo rovněž historické zdroje: vířivé formy psychedelie měly kořeny v secesních vzorech z přelomu století.

Koncem 60. let se optimismus změnil v obavy, protože do popředí se dostala rostoucí inflace, nezaměstnanost a problémy životního prostředí. Návrháři začali hledat inspiraci v zemích takzvaného „třetího světa“ a nostalgicky se obraceli do minulosti, zejména do třicátých a čtyřicátých let, kde hledali stylistické vodítko. V luxusním světě vysoké módy se Bill Gibb proslavil svými oděvy zdobenými aplikacemi a výšivkami. Šaty s plnou sukní z roku 1972 s odpovídajícím turbanem odrážejí náladu na oblečení s jemným etnickým vlivem. Jsou ušity z patchworkových bavlněných látek navržených Susan Collierovou a Sarah Campbellovou pro Liberty a mají aplikované kožené řemínky a stuhy.

Po tvrdých představách punku konce 70. let vytvořila Vivienne Westwoodová nostalgickou, novoromantickou pirátskou kolekci. Pirátský oděv sestávající z tuniky a šerpy, vesty, saka a kalhot s bicorne (dvourohým) kloboukem a těžkými botami z roku 1980 čerpá z různých historických a kulturních zdrojů. Například dlouhé rozparky na ramenou saka odkazují na módu rozstřižených látek ze 16. a 17. století.

Zajímavou kombinaci vlivů předvádí japonský návrhář Issey Miyake v šatech `Rhythm Pleats` z roku 1990. Jemné plisování připomíná Fortunyho. Volba látky (hi-tech směs polyesteru a lnu, která se pro zpevnění záhybů peče v peci) však znamená, že šaty vytvářejí na těle hranaté, skulpturální tvary, místo aby k němu přiléhaly jako Fortuny. Nedostatek zájmu o odhalení těla a jednoduchost základního tvaru – při rozložení na plocho tvoří šaty obdélník – svědčí o východoasijských tradicích.

V 90. letech 20. století se módní design stával stále rozmanitějším. Svatební šaty Christiana Lacroixe z roku 1993 kombinovaly nápady ze Španělska sedmnáctého století z Velazquezových Las Meninas s cikánskými zdroji. V obleku Paula Smithe se mísily křiklavé patchworkové látky z Afghánistánu s krejčovskými prvky z padesátých let, zatímco v kompletu Helen Storeyové se projevily moderní vlivy ulice a sportovního oblečení smíšené s vyšívanými dekoracemi inspirovanými etniky. Byly v něm použity moderní elastické látky z lycry i kůže.