07.10.2019
Německo bylo v letech 1945-1990 rozděleno. Přesně 70 let po vzniku NDR a 30 let po mírové revoluci, která znamenala její zánik, je toto rozdělení stále citelné.
Německá demokratická republika neboli NDR, známá také pod jednoduchým názvem Východní Německo, vznikla jako druhý německý stát 7. října 1949 – čtyři roky po skončení druhé světové války. Spolková republika Německo (SRN), nebo spíše známá jako Západní Německo, vznikla jen čtyři měsíce předtím.
Rozdělení Německa bylo odrazem nároků, které si v roce 1945 kladli vítězní Spojenci. Na jedné straně stály USA, Francie a Velká Británie, na druhé Sovětský svaz. Spojily své síly, aby porazily fašistické Německo, ale poté se jejich cesty rozešly.
Západní spojenci zavedli v západním Německu parlamentní demokracii, zatímco územní panství sovětského diktátora Josefa Stalina se rozprostíralo téměř po celé východní Evropě. Nejzřetelněji rozpoznatelné charakteristiky východoevropských států: Plánované hospodářství, žádný právní stát, žádná svoboda tisku, žádná svoboda pohybu. Polsko, Maďarsko, Rumunsko a východní Německo byly jen některé ze zemí, které byly nuceny žít podle těchto pravidel až do pádu železné opony v letech 1989/1990. Ideologicky se považovaly za lidové demokracie, ve skutečnosti však byly diktaturami.
Východní Německo zaujímalo v rámci východního bloku zvláštní geografickou a politickou roli, neboť na jeho západní hranici se nacházela svobodná Evropa. Navíc se v srdci jeho území nacházelo podobně rozdělené město Berlín – bývalé hlavní město nacistického Německa. Město bylo symbolem nacistického Německa a všichni spojenci z něj chtěli kousek. Západní Berlín se tak stal také ostrůvkem svobody v komunistickém východním Německu.
Přečtěte si více:
Berlínská zeď ukončila masový exodus v roce 1961
V rozděleném Berlíně nemohl být střet mezi konkurenčními systémy kapitalismu a socialismu ostřejší. Město s celkem 3,3 milionu obyvatel bylo horkým místem studené války – a až do roku 1961 také dírou, kterou utíkali uprchlíci. Tato díra však byla ucpána stavbou Berlínské zdi v roce 1961. Do té doby se k NDR obrátilo zády více než milion lidí, kteří měli dost ekonomického nedostatku a intelektuálního klimatu nesvobodné společnosti.
Útěk z východního Berlína
Po pádu zdi se lidé v celém Německu stále více odcizovali. Přesto politika détente západoněmeckého kancléře Willyho Brandta s Východem vedla v 70. letech k diplomatickému sblížení. Brandt, sociální demokrat, byl za své úsilí oceněn Nobelovou cenou míru. V roce 1973 se oba německé státy staly plnoprávnými členy Organizace spojených národů (OSN), což upevnilo jejich existenci.
Gorbačov urychlil pád NDR
Přesto byla relativní stabilita v NDR krátkodobá a trvala jen několik let. Režim zkrátka nebyl ekonomicky životaschopný. Podle historika Franka Bösche byly hospodářské potíže jednou z hlavních příčin pádu východoněmecké diktatury. Jako příklad uvádí Bösch, který je ředitelem Leibnizova centra pro soudobé dějiny v Postupimi (ZZF), velký dluh, který NDR nashromáždila u západních zemí.
Dalším faktorem, který k tomu přispěl, byla podle něj nespokojenost občanů, „která se projevovala neuvěřitelnou touhou odejít“. Když se v roce 1985 ujal vedení Sovětského svazu Michail Gorbačov, který byl považován za reformátora, mnoho lidí v NDR doufalo, že přinese změnu i do jejich systému. Východoněmecký vůdce Erich Honecker však zůstával neoblomný.
Lidé vyjadřovali svůj hněv nejen masovými demonstracemi v ulicích, ale také podáváním stále většího počtu žádostí o povolení vycestovat mimo NDR. Během dvou let se počet žádostí o cestovní doklady zdvojnásobil z 53 tisíc na více než 105 tisíc. Přitom jen zlomku žadatelů bylo skutečně povoleno vycestovat ze země.
Přečtěte si více: Nebezpečný útěk z východního Německa
V roce 1945 proměnila sovětská okupační vojska areál bývalé obchodní kuchyně v internační tábor. Sklepní prostory byly vězni přeměněny na vazební věznici. Oběti uváděly, že byly týrány nedostatkem spánku, bitím, kopáním, nucením k mnohahodinovému stání nebo mučením vodou. Strava, oblečení a hygienické normy byly příšerné. Zemřelo přibližně 1 000 lidí.
V roce 1951 převzala věznici nově zformovaná východoněmecká tajná státní policie Stasi. V 50. letech zde byli většinou vězněni odpůrci komunistické diktatury, například reformátoři a vůdci stávek zapojení do povstání ze 17. června 1953. Protože ve vlhkých celách nikdy nebylo denní světlo, vězni věznici přezdívali „U-Boot“, což německy znamená ponorka.
Na konci 50. let nahradila staré sklepní vězení nová budova s více než 200 celami a výslechovými místnostmi. Fyzické násilí nahradilo psychické mučení. Po postavení Berlínské zdi v roce 1961 tvořili většinu vězňů ti, kteří se pokusili utéct nebo opustit východní Německo, ale také spisovatelé a aktivisté za občanská práva.
V 70. letech byla většina vězňů převážena přes město do věznice v Hohenschönhausenu v těchto vozidlech Barkas B 1000. Tato vozidla, která se navenek tvářila jako dodávky na rozvoz ryb nebo zeleniny, měla pět malých cel bez oken, takže vězni netušili, kam byli převezeni. Stasi se podařilo přinutit 90 procent vězňů, aby při prvním výslechu učinili usvědčující výpovědi.
Ve vězení nebyl každý vězeň oslovován jménem, ale číslem cely. Aby byli společensky ostrakizováni, byli často na celé měsíce zavíráni do izolačních cel, kde bylo zakázáno dokonce i mluvit s dozorci. Jediným lidským kontaktem byl proto kontakt s vyšetřovatelem – zákeřný způsob, jak vězně přimět k mluvení.
V různě velkých celách byli umístěni až tři vězni. Přes okna cel, která byla vyrobena ze skleněných tvárnic, nemohli nic vidět. Zrcadlo a teplá voda byly k dispozici až od roku 1983. Přes den nesměli vězni ležet na svých lůžkách, v noci museli zaujmout stejnou polohu: ležet na zádech, čelem ke dveřím s rukama položenýma na přikrývce.
Vězni považovali permanentní sledování ve svých celách skrze špionážní otvor ve dveřích za velmi stresující. Dozorci vězně kontrolovali, i když se myli nebo používali toaletu. V noci se každých deset až dvanáct minut rozsvěcovala světla. Topení a světlo bylo možné ovládat pouze zvenčí. To vše přispívalo k tomu, že se vězni cítili naprosto bezmocní.
Podél stěn chodby bloku cel byl namontován drát. Když byl vězeň vyveden z cely k výslechu, dozorci za drát zatáhli, čímž se rozsvítila červená výstražná světla. Každý vězeň na chodbě se pak musel okamžitě postavit čelem ke zdi. To mělo zabránit vzájemnému setkání vězňů.
Blok s celami a výslechové místnosti byly odděleny zamřížovanými dveřmi. Dodnes je linoleová podlaha cítit dezinfekčním prostředkem používaným ve východním Německu. Všech 120 výslechových místností bylo vybaveno dvojitými polstrovanými dveřmi, za nimiž byli vězni po několik měsíců podrobováni mnohahodinovým výslechům. Od vězňů se očekávalo, že se sami usvědčí, aby mohli být odsouzeni.
Policie Stasi používala propracované psychologické metody výslechu. Zpočátku vyhrožovali vězňům dlouhými tresty vězení nebo zatčením jejich rodinných příslušníků. Panika a nejistota je měly vyčerpat. Těm, kteří spolupracovali, bylo slíbeno zmírnění podmínek zadržení: lékařská péče, kniha nebo půlhodinové cvičení na dvoře.
V těchto celách mohli vězni vidět oblohu a dýchat čerstvý vzduch. Sami tyto dvory nazývali „tygřími klecemi“. Bylo zakázáno mluvit, zpívat, zastavit se nebo se přiblížit ke čtyřmetrové vězeňské zdi. Nad drátěným pletivem vždy hlídkoval ozbrojený strážný.
Pád berlínské zdi ukončil existenci vazební věznice Stasi. Jen málo vyšetřovatelů však bylo pohnáno k odpovědnosti za to, co se za těmito zdmi dělo, a žádný z nich nebyl poslán do vězení. Protože se vězeňské budovy i interiér zachovaly bez úhony, poskytuje dnešní pamětní místo Hohenschönhausen autentický pohled na někdejší východoněmecký justiční systém.
7. října 1989: Poslední oslava narozenin NDR
Honecker a ministerstvo státní bezpečnosti, známé hovorově jako Stasi, již nedokázali zastavit rozpad NDR. Lidé protestovali i v dalších východoevropských zemích, zejména v Polsku a Maďarsku. Podle historika Bösche to bylo možné jen proto, že Sovětský svaz zrušil svou tradiční vojenskou podporu místních režimů.
7. října 1989 komunistický režim naposledy oslavil založení NDR: V roce 1989 se konaly oslavy 40. výročí založení Německé demokratické republiky. O pouhý měsíc později, 9. listopadu, padla Berlínská zeď. Miliony Němců na Východě i na Západě byly nadšeny. Přesto to pro NDR neznamenalo smrtelný úder; ten přijde až za rok, 3. října 1990, kdy dojde ke sjednocení Německa.
Přečtěte si více:
„Východní Němci mají jiný hudební vkus“
Relativně malá země, která měla před rozpadem jen 17 milionů obyvatel, strávila posledních 29 let jako součást větší Spolkové republiky Německo, kde dnes žije 83 milionů lidí. Přesto by nikoho nenapadlo označit celek za jednotnou vlast. Hospodářství na západě je mnohem silnější než na východě. Pracovníci na západě vydělávají více a jen málo firem má manažery z východu.
Asi nejznámější hraniční přechod studené války se nacházel v centru Berlína. V roce 1945 se zde setkával americký a ruský sektor. Přechod zůstal zachován i po vybudování Berlínské zdi v roce 1961 a poté sloužil cizincům k přechodu mezi východním a západním Berlínem. Soukromé muzeum dnes zobrazuje příběhy rozdělení města a útěků – těch, které se podařily, i těch, které se nezdařily.
Represe politických odpůrců začaly v roce 1945 zřizováním zvláštních táborů, jako byl ten v Buchenwaldu u Výmaru. Zde sovětská tajná policie v bývalém nacistickém koncentračním táboře uvěznila téměř 30 000 lidí, často svévolně. Ve zbytcích tábora se dnes nacházejí expozice dokumentující podmínky a příběhy těchto vězňů a také památník v blízkosti masových hrobů.
Když v roce 1949 vzniklo východní Německo, převzala nová vláda péči o všechny vězně. Od roku 1950 bylo za politické vězně zodpovědné Ministerstvo pro státní bezpečnost, známé jako Stasi. Až do roku 1989 sídlilo v berlínské Normannenstrasse. Dnes je zde muzeum, jehož součástí je i zachovalá kancelář Ericha Mielkeho, posledního ministra Státní bezpečnosti.
17. června 1953 došlo k rozsáhlému povstání proti represivní východoněmecké vládě a hospodářským poměrům v zemi. V Drážďanech probíhaly stávkové akce a protesty. Tato tanková dráha na náměstí Postplatz označuje brutální potlačení povstání sovětskými tanky.
Po potlačení povstání v roce 1953 následovala vlna zatýkání. Stasi, která protesty nepředvídala, odpověděla silou. Pro politické vězně bylo centrální vazební středisko v berlínské čtvrti Hohenschönhausen často první zastávkou. Od roku 1994 se zde nachází největší výzkumné a pamětní místo v bývalém východním Německu.
Bautzen II byla nejobávanější ze všech věznic tajné policie Stasi ve východním Německu. Spolu s vazební věznicí v Hohenschönhausenu se tyto „žaláře Stasi“ staly ztělesněním státní represe. Návštěvníci si udělají představu o podmínkách ve vězení z životopisů vězňů a ze zvukových a filmových záznamů z věznice.
V roce 1964 zřídilo východoněmecké ministerstvo školství pod vedením Margot Honeckerové detenční ústav pro mladistvé v Torgau. Za pětimetrovými zdmi vládl vojenský styl a přestupky byly přísně trestány. Toto pamětní místo dnes konfrontuje to, co bylo nejbrutálnějším ze všech kárných zařízení pro mladistvé ve východním Německu.
Od roku 1952 byly části bývalého zajateckého tábora Stalag nedaleko Brém využívány jako nouzové přijímací středisko pro uprchlíky z komunistického východního Německa. Sandbostel se stal táborem pro muže z východního Německa mladší 24 let, kterým se podařilo uprchnout na Západ. V jednu chvíli zde bylo umístěno až 800 uprchlíků.
Berlínská zeď se stala mezinárodním symbolem rozdělení a poroby. Po jejím pádu v roce 1989 původní zeď z města téměř zmizela. Památník Berlínské zdi, vytvořený na památku těch, kteří zahynuli při pokusu o útěk, obsahuje jeden z posledních kusů. Právě zde se 9. listopadu uskuteční oficiální vzpomínková akce k výročí.
Frank Bösch také poukazuje na odlišné postoje a vzpomínky, které charakterizují lidi z bývalé NDR: „Východní Němci mají jiný hudební a mediální vkus, jinak cestují a také se jinak politicky rozhodují.“
Historik říká, že nesází na to, že by k asimilaci došlo v dohledné době, a tvrdí, že bude trvat dlouho, než NDR zmizí z myslí svých bývalých občanů stejně jako zmizela ze světa. Říká, že prožitá historie zahrnuje zhruba tři generace. Mnoho lidí ví, čím si jejich prarodiče prošli, díky rodinným příběhům.
Přečtěte si více: NDR bude historií – ale až v roce 2070
„Berlínská zeď a podobné věci se staly tak silnými ikonami, že ještě nějakou dobu zůstanou přítomny jako živé vzpomínky,“ dodal. S poukazem na zkušenosti s dědictvím nacismu Bösch předpovídá, že NDR se stane skutečně uzavřenou kapitolou dějin až za 70 nebo 80 let
Pohledem na éru nacismu, která předcházela rozdělení Německa, říká, že tato temná kapitola dějin se teprve nyní pomalu uzavírá, protože „poslední svědci již nežijí“. Podle této metriky bude kapitola o NDR uzavřena nejdříve v roce 2070.
Každý večer v 1830 UTC rozesílá redakce DW výběr z tvrdých zpráv a kvalitní publicistiky dne. K jejich odběru se můžete přihlásit přímo zde.
Marcel Fürstenau