„Jsem jediný normální člověk v mé dysfunkční rodině, proč bych to měl být já, kdo vyhledá pomoc? To oni potřebují terapii!“
Doslova nejčastější věc, kterou od klientů slyším.
Černá ovce rodiny je vyděděnec, je vnímána jako jiná, odepsaná. V lepším případě si je hravě dobírají, v horším je odmítají. Čím více jsou zesměšňováni, tím menší je pravděpodobnost, že se otevřou a podělí se o věci o sobě. Čím méně se svěřují, tím větším vyděděncem se stávají.
Proč se to děje?
Emocionální zanedbávání v dětství (úmyslné nebo náhodné) může způsobit, že se lidé od útlého věku uzavřou do sebe. Z dětí, které dostanou zprávu, že jejich potřeby nejsou důležité, se často stanou dospělí, kteří se snaží „všechno zvládnout“ sami.
Přemýšlejte o tom, jak reagovali vaši pečovatelé, když jste vyjádřili nějakou potřebu. Jaká byla reakce, pokud jste vyjádřili smutek, strach, nadšení, vzrušení, hrdost, zklamání nebo hněv?
Jaká je pravděpodobnost, že každý z těchto pocitů vyjádříte nyní, v dospělosti? Naučili jste se být zranitelní? Nebo si stavíte zdi, abyste se chránili? Stydíte se projevit hrdost na sebe sama?
Není nic špatného na tom, když chcete být nezávislí – ale když máte pocit, že nemáte jinou možnost, může to způsobit, že se ve vás nahromadí pocity deprese nebo úzkosti.
Jste černou ovcí své rodiny?
Začíná to v malém. Skrýváte o sobě zdánlivě nepodstatné věci.
Vaše rodina nepotřebuje slyšet o nové osobě, se kterou chodíte (natož se s ní seznámit). Navíc je náhodou z jiné kultury. Rozhodně je neber na nedělní večeři.
Nezmínil ses, že už nechodíš do chrámu/mešity/církve. Udělali by z toho velkou vědu, i když je to nenápadně už několik let. *Ne, zatím nenastal konec světa kvůli tomu, že chodím na pozdní snídani místo toho, abych se modlil.*
Nepotřebují vědět, že si hledáš jinou práci a možná nechceš zůstat ve stejném oboru. Prostě jen hledáš! Stejně zatím není co říct.
„Oni by to nepochopili.“
„Nepochopili by to.“
„Nepochopili.
„Když slyším, jak o tom mluví , tak v žádném případě nepřijdu s pravdou ven.“
„Nepotřebuju je, mám svou vlastní podpůrnou síť.“
„Věř mi, kdybys viděl, jak se chovají na rodinných setkáních, pochopil bys to.“
Než se naděješ, skrýváš většinu svého skutečného já před lidmi, o kterých sis kdysi v životě myslel, že tě znají nejlépe.
A co teď?“
Pravděpodobně bychom měli být schopni znovu vyjednat své vztahy s rodinou, když se staneme dospělými. (To neplatí, pokud se jedná o zneužívající nebo nebezpečné faktory. Nejsme povinni vyjednávat s lidmi, kteří nám ublížili). Znám jen velmi málo lidí, kteří to dokázali úspěšně udělat.
Co se místo toho obvykle stane, je jedna ze dvou věcí:
-
Lidé zůstávají připoutáni a tak trochu spoluzávislí na své rodině, i když se s nimi stále zachází jako s vyděděnci. Jinými slovy, stále si od nich nechávají srát na hlavu a čekají, že se k nim budou chovat lépe. Nebo,
-
se stále více uzavírají před svou rodinou, až se začnou bát svátků a rodinných setkání. Možná na ně spoléhají v případě nouze, ale to je asi tak všechno.
Ani jedno z toho nezní zábavně! Ale nebojte se – situaci můžete vyvážit tím, že zkusíte následující:
Spolehněte se na svou vyvolenou rodinu
Je pravděpodobné, že se s těmito lidmi spojíte, protože přesně vědí, jak se cítíte, a pravděpodobně si prošli něčím podobným. Soustrast s někým, kdo to chápe, může být neuvěřitelně potvrzující. Což je důležité, když se k vám rodina chová jako k podivínovi. (A taky proč tě prakticky vydědili za to, že ses nestal doktorem, ale tvůj bratranec je zlaté dítě, protože je od pondělí do pátku vedoucím pracovníkem ve firmě, i když o víkendech je to odpad?)
Nastavte si nějaká základní pravidla
Není všechno špatně! Dokážete najít nějaká bezpečná témata, o kterých byste spolu mohli mluvit? Rozhodněte se, které akce stojí za to navštívit (třeba když tam budou vaši bratranci, kteří nejsou odpad, bude to zábava). Hádej co: nemusíš tam zůstat celou dobu. Můžete se rozhodnout, kolik času spolu strávíte, jaké chování je dealbreaker a kdy jste připraveni odejít.
Nechte se překvapit lidmi
Jestliže jste unaveni ze stále stejné dynamiky, je pravděpodobné, že vaše rodina to cítí stejně. Zkuste o svých zkušenostech promluvit a možná budete překvapeni. Vždy můžete své obavy vyjádřit asertivním a laskavým způsobem a uvidíte, zda bude vaše rodina vnímavá. Stejně jako vy očekáváte, že se budou chovat určitým způsobem, pravděpodobně i oni očekávají, že budete stejným člověkem, jakým jste byli před 5, 10 nebo 20 lety. Pokud se chopíte šance a ukážete, jak moc jste vyrostli, vytvoříte tím pro ně příležitost, aby se k vám přidali. (Dobře, párkrát se to může vymstít, ale dejte tomu čas! Pokud se můžete naučit novým dovednostem vy, mohou se naučit i oni.)
Buďte sami sebou
Čím autentičtěji, hrději a otevřeněji dokážete být sami sebou, tím menší vliv na vás budou mít názory ostatních lidí. Součástí dynamiky je to, že předjímáte, co na to řekne vaše rodina. Ať si říkají, co chtějí, alespoň máš co dělat, abys žila svůj nejlepší život. Když už jsme u toho…
Poslouchejte své roztleskávačky
Všichni dokážeme vyjmenovat dva nebo tři odpůrce, kteří nás budou odsuzovat za určitou volbu nebo chování. Neuvádějte tato jména! Místo toho vyjmenujte mnohem více lidí, kteří vás povzbudí, podpoří a možná se k vám i přidají. Když nenávistníci pomlouvají v lese, ale není tam nikdo, kdo by je slyšel, záleží na nich vůbec?“
Ano, být černou ovcí může být izolující. Ale právě tyto zkušenosti nakonec vedou lidi k tomu, aby byli bez zábran sami sebou.