Před třemi lety mi zemřel otec. Byl to dobrý člověk, dobrý otec. Hýřil knírkem Jima Croce a bělošskou kšticí. Jezdil na motorce a pracoval jako mechanik; učil nás o motorech a autech a koňských dostizích (a odpuštění a lásce k rodině a dobrému vtipu). Truchlil jsem pro něj jako děti. Ale od té doby, co zemřel, se mi stává taková zvláštní věc, že zazní písnička, která mi ho připomene – možná je to dokonce písnička, kterou si nepamatuji, že bych kdy slyšel – a mě najednou zaplaví tak intenzivní vlna nostalgie, že se musím doslova zastavit a chytit se. Jako bych nemohl dýchat.
Začalo to písní „Celtic New Year“ od Vana Morrisona. Ani si nepamatuji, že by mi tu písničku otec pouštěl. Ale byla to jeho hudba, víte? Stál jsem v kuchyni, když jsem uslyšel ty akordy akustické kytary a ten chraplavý hlas, a najednou jsem viděl tátu v červené kožené kavárenské bundě na motorce, jak jí nanuka na lavičce v Knott’s Berry Farm, zatímco já jsem vedle něj jedl sněhový kornout. Cítila jsem slunce na tváři, chuť borůvkové zmrzliny, zvuk jeho lehkého smíchu, jak se mu kolem zvětralé tváře sbíraly vrásky.
Jak jsem řekla, musela jsem se uklidnit. Seděla jsem na studené dlaždicové podlaze a poslouchala ho znovu a znovu a znovu. Najednou mi to došlo: Všichni jsou pryč. Nebyla to jen ta chvíle u Knotta nebo ten jeho úsměv. Bylo to, jako bych najednou cítila přítomnost všech lidí, které jsem ztratila – babičku, která si dávala na bagetu smetanový sýr, když vyprávěla nekorektní vtip. Mého dědečka, jak se dívá od stohu článků z The Progressive s brýlemi na nose. Moji strýcové vyjící smíchy, když vyprávěli své historky o Mexiku.
Tenhle pocit jsem nikdy nezažil, když jsem byl mladší. Mám podezření, že to bylo proto, že jsem nikdy nic tak velkého neztratil.“
Bylo to, jako by se najednou zjevil ztracený kontinent – něco jako Atlantida – a já viděl, že takové památky, které byly postaveny pro ideje, jsou nyní pohřbeny pod tisíci metry vody. Žili, smáli se, usilovali o život, a teď jsou všichni pryč.
Nevím, co je to za písně, které ve vás dokážou vyvolat pocit tíhy lidí, jejich ztráty nebo fakt vlastní ztráty. Ale dělají to.
Dalším případem byla skladba „The Highwayman“ od Johnnyho Cashe, Willieho Nelsona, Waylona Jenningse a Krise Kristoffersona. Byla to další píseň, kterou si nepamatuji, že bych kdy slyšel, dokud ji jednoho dne nezačali vysílat a ty skvělé staré hlasy nezpívaly o stavění přehrad a strašení vesmírnými loděmi. Opět jsem musel přestat s tím, co jsem dělal, a pustit si tu písničku dvacetkrát. Prostě jsem se do ní musel vžít, přemýšlet o těch životech, pochopit jejich památky. Můj otec se svým hnědým Porsche 924, které zrestauroval. Jeho kovbojské boty. Můj dědeček z matčiny strany s tenkým knírkem, který si v křesle četl noviny, zatímco my jsme si hráli na koberci.
Kdo byli ti stavitelé přehrad, o kterých zpívá Waylon Jennings? Kam se všichni poděli? A co ty ženy na břehu, ty děti, které mávaly, když lodě padaly do vody?“
Po dvacátém poslechu jsem konečně mohl ten pocit odložit. Ale až potom. Ne, dokud jsem si v hlavě neprošel tu místnost, nezablikal nějakým světlem v každém temném koutě, abych viděl vzpomínky, které tam ležely jako potopené poklady.
Měl jsem vizi celé generace, která zírala na své telefony. Miliony a miliony lidí v oddělených místnostech, kteří si povídají přes dráty na sociálních sítích, jako vězni klepající na vězeňskou zeď, kteří se snaží komunikovat ze svých jednotlivých cel. Jako jeden z nich jsem to napsal na svůj účet na Twitteru, zvědavý, jestli to takhle cítí i další lidé zavření ve svých celách u nostalgických písniček.
Bylo to jako bušení morseovkou do zdi: ťuk, rapity, ťuk ťuk.
Jednoduchá otázka, položená v osm hodin večer v sobotu: Jaká je nejnostalgičtější píseň všech dob? Navrhl jsem „Landslide“ od Fleetwood Mac. (Ne ve studiové verzi, upozorňuji. Ale živou verzi nahranou ve studiích Warner Bros. v roce 1997, kde Stevie Nicksová píseň uvádí slovy: „This one’s for you, daddy.“). Nechal jsem sdělení rozeznít vězeňskými zdmi a čekal jsem.
OK Twitter, byl to těžký týden. Pojďme to vyřešit:
Jaká je nejNOSTALGičtější píseň všech dob?“
Nominuju „Landslide“ od Fleetwood Mac. pic.twitter.com/AbqPpMJgO0
– Mikel Jollett (@Mikel_Jollett) 23. června 2018
Odpovědělo mi více než 5 000 komentářů.
Začalo to Beatles („Let It Be“ a „Yesterday“), pak se to přesunulo k Jamesi Taylorovi a dokonce k Journey. Celá diskuse se vedla o „Fast Car“ Tracy Chapmanové, vedlejší diskuse o Jacksonu Brownovi („The Pretender“ je možná jen správnou odpovědí na původní otázku). Sám Jim Croce vystoupil s „Time in a Bottle“. (To vyvolalo vedlejší konverzaci o tatíncích, kteří vypadají jako Jim Croce.)
Mnoho odpovědí se vázalo ke konkrétní osobě nebo události: „Vyberu „Midnight Train to Georgia“, hlavně kvůli mé mamince, která zemřela před čtyřmi a půl lety a která mi vštípila lásku k Motownu, a také proto, že se jmenovala Gladys.“
“ „Same Old Lang Syne“, Dan Fogelberg. Hrají ji každý rok o Vánocích a pokaždé, když ji slyším, mě praští do břicha.“
Dále jsme se dostali k Pogues, „Fairytale of New York“, ten skvělý duet s Kirsty MacColl:
Mohl jsem být někdo. No, to mohl každý.
Ty jsi mi vzala mé sny, když jsem tě poprvé našel.Já si je nechal u sebe, kotě. Dal jsem je ke svým vlastním.
Sám to všechno nezvládnu. I built my dreams around you.
Když jsme se dostali k písním „Wish You Were Here“ od Pink Floyd a „The First Time Ever I Saw Your Face“ od Roberty Flack, strhla se bouřlivá diskuse – lidé psali texty a vzpomínky a návrhy na nové písně, nové žánry. (Co třeba moderní klasika jako „California Stars“ od Billyho Bragga a Wilco nebo „All My Friends“ od LCD Soundsystem? A co hip-hop?) Většina písní Eagles byla (naštěstí) překřičena, i když politický podtext písně „The End of the Innocence“ Dona Henleyho byl brán s uctivou úctou. Někdo dokonce vytvořil playlist na Spotify inspirovaný tímto vláknem. Tolik lidí mluvilo o úlevě, kterou pociťovali, když prostě seděli jako puberťáci v jedné místnosti, poslouchali hudbu a mluvili o tom, co pro ně ty písně znamenají – o spojení, o minulosti, o ztracených Atlantidech, o pohřbených pokladech v našich myslích, o sobě navzájem.
A právě v té době mě napadlo, že jsme všichni něco ztratili: že zemi, možná celý svět, zamořil strach, pocit, že budoucnost nemusí být tak dobrá jako minulost. A tento boj, tato hrůza, tento vtíravý strach o budoucnost se stal tak známým břemenem, že o něm ani nepřemýšlíme. S výjimkou případů, kdy se ponoříme do vzpomínek, kde neexistuje, a na okamžik z nás ta tíha spadne. Tam, kde komunikujeme se svými ztracenými městy a duchy a cítíme jejich přítomnost. Nejen lidé. Ale smích, oblečení, účesy, myšlenky, zvuk jejich hlasů naplňující místnost.
Před rokem a půl jsem se stal otcem. Hudební výchovu našeho syna jsme zahájili ukolébavkami a dětskými melodiemi. Začali jsme mu hrát moderní hudbu. Jeho současná oblíbená píseň je „Burning Down the House“ od Talking Heads. (Označuji to za své osobní vítězství.) Pohupuje svou velkou hlavou a plácá rukama do peřin postele, zatímco s ním tancujeme. To jsou chvíle, kdy se zase cítím v pohodě, co se týče budoucnosti. Když si uvědomím, že mě čekají nová města, nový život plný vzpomínek, a hudba, ať už z jakéhokoli záhadného důvodu, bude vždycky cestou zpět do tohoto okamžiku – pro mě, možná i pro něj – smějícího se a bezpečného a plného naděje a svobodného.
To všechno je v písničkách.