Lidé Mezopotámie byli velmi nábožensky založení a mezopotámští písaři zaznamenali více než sto bohů a bohyň. Panteon bohů v Mezopotámii byl rozšířením jejich kultury a duchovní víry. Ačkoli se jména bohů v různých mezopotámských civilizacích lišila, jejich role byly stejné. Postupem času se bohové měnili a vyvíjeli. Například sumerský bůh slunce Utu se u Akkadů stal Šamašem. Všichni bohové byli různí, proto se nyní podívejme na některá nejznámější starověká mezopotámská božstva.
Adad neboli Hadad – bůh bouře a deště
Mezopotámský bůh bouře se lišil místo od místa. V Babylónii a Asýrii se nazýval Adad, v Ugraitu Hadad a v Sumeru byl znám jako Iskur. Do panteonu ho přivedli Amorejci ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Tento bůh měl dvojí aspekt: byl dárcem i ničitelem. Jako bůh bouře ničil život a jako bůh deště život dával. Zatímco hurikány a bouře byly symbolem jeho hněvu vůči nepřátelům a představovaly temnotu a smrt, déšť ukazoval jeho štěstí. Díky tomuto dešti země plodila obilí a lidé se mohli nasytit, proto byl také nazýván bohem hojnosti. Bůh nebes Anu byl jeho otcem a Šalaš jeho chotí. Některé spisy však uvádějí, že byl synem boha všech zemí Béla.
Addovým symbolem byl cypřiš a jeho posvátné číslo bylo šest. Lev a býk byli považováni za jeho posvátná zvířata. V Aleppu, Asýrii a Babylónii byl znám také jako bůh věštění a věštby. Ačkoli pod svým jménem neměl žádný kult, byl hojně uctíván, zejména ve městech Babylon a Aššúr.
Dagan neboli Dagon – bůh plodnosti úrody
Dagon byl západosemitský bůh plodnosti úrody. Ve starověku byl hojně uctíván v oblastech Blízkého východu. Slovo dagon bylo ugaritské a hebrejské souhrnné podstatné jméno pro obilí a Dagon byl uctíván již v nejstarších dobách kolem roku 2500 př. n. l.. Podle textů objevených v Ugaritu neboli dnešní Ras Šamře byl jeho synem bůh Baal. Ve starověkém Ugaritu měl svůj hlavní chrám a v Palestině byl znám jako bůh Filištínů. Měl mnoho dalších svatyní, například ty, které byly nalezeny v Bét-Dagonu v Ašeru a v Gaze. V Chammurapiho zákoníku je Dágon uveden jako ochránce tótského lidu. Ve druhém tisíciletí se objevuje v různých textech, dopisech a seznamech obětí. Jeho funkce boha plodnosti či vegetace byla v roce 1500 př. n. l. předána Baalovi. Jeho žáci mu často připisovali roli vynálezce pluhu.
Ea – bůh vody
Ea, v sumerštině známý jako Enki, byl mezopotamským bohem vody. Byl také jedním z trojice božstev vedle Enlila a Anua. Zpočátku nebyl ničím víc než místním božstvem, ale brzy se jeho uctívání dostalo na jinou úroveň. Stal se jedním z důležitých bohů známých jako páni Abzu nebo Apsu, bůh sladké vody. Byl představován jako napůl rybí, napůl kozí stvoření. Právě od něj je odvozena postava Kozoroha. Jako bůh vody byl také patronem čističů. Ea je spojován s magií, zaříkáváním a moudrostí a byl důležitý pro exorcisty a věštce. Pro exorcisty měl ještě větší význam, protože od něj získávali znalosti rituálů potřebných k vyhnání zlých sil. Kromě toho přinášel patronát nad uměním a řemesly.
V babylonských mýtech Atra-hasí a Eposu o Gilgamešovi vystupuje Ea jako stvořitel i ochránce lidstva. Plánoval použít hlínu ke stvoření lidí, aby mohli sloužit bohům tím, že budou vykonávat jejich práci. Zatímco Ea stvořil lidstvo, Enlil se je pokusil zničit velkou potopou, protože jejich hluk rušil jeho spánek. Ea, vědom si Enlilových záměrů, již předtím řekl mudrci Atrahasisovi, aby postavil archu, která by lidstvu pomohla uniknout zkáze.
Nabu – bůh moudrosti a písma
Nabu, bůh umění, moudrosti a písařů, byl v sumerské mytologii znám také jako Nisaba. Proslavil se v Babylonu během prvního tisíciletí, protože byl synem boha Marduka. Byl uctíván také v Borsippě, sesterském městě Babylonu. Každý rok byla jeho socha na počest jeho otce přenesena z Borsippy do Babylonu. Jeho symbolem byl stylus na tabulce, a proto se v jeho chrámech obětovaly hliněné tabulky s kaligrafickým písmem. Jeho manželkou byla akkadská bohyně Tašmet.
Nabu byl údajně vynálezcem písma. Byl také považován za věštce a byl spojován se Sinem, bohem měsíce. V ikonografii je zobrazován jako stojící s rukama v pozici kněze s rohatou čepicí na hlavě. Jezdil na okřídleném drakovi jménem Sirrush, který původně patřil jeho otci. Babyloňané ho také ztotožňovali s planetou Merkur. Ve 2. století př. n. l. došlo k úpadku jeho uctívání, když se klínopis stal pouhým ztraceným uměním.
Nergal – bůh moru a války
V sumero-akkadském panteonu byl Nergal druhořadým mezopotámským bohem. Byl ztotožňován s Meslamtaiem a Irrou jako bůh války a spálené země. Věřilo se, že je dobrodincem lidí, vyslýchá jejich modlitby, přináší život ze smrti a chrání dobytek a zemědělství. Starověké hymny ho také ukazují jako boha devastace, hladu a moru.
Enlil – bůh vzduchu a země
Dávný bůh země a vzduchu Enlil patřil mezi hlavní božstva sumerského panteonu. Později ho začali uctívat také Babyloňané, Akkadové, Húrové a Asyřané. Jeho ústředním chrámem byl chrám Ekur v Nippuru, o němž lidé věřili, že si ho postavil sám pro sebe. Byl také znám jako kotevní lano mezi nebem a zemí. Na svou svatost byl tak pyšný, že se domníval, že ostatní bohové by se na něj neměli ani podívat. Jeho kult upadl v roce 1230 př. n. l., kdy Nippur ovládli Elamité. Nakonec ho jako hlavního mezopotámského boha v panteonu přijal babylonský bůh Marduk.
Enlil je zapojen do sumerského mýtu, kde je viděn, jak odděluje nebe (An) od země (Ki) jako akt, který má zemi učinit místem pro lidi. V jiném sumerském mýtu o potopě odměňuje Enlil Ziusudru nesmrtelností za to, že přežil obrovskou potopu. V babylonském mýtu souvisejícím s potopou je Enlil zobrazen jako samotná potopa. A v neposlední řadě jeho svedení bohyně Ninlil v různých podobách vyústilo ve zrození Nanny, boha měsíce, a božstev Nergala, Enbilulu a Ninazu, která patřila do podsvětí.
Ninurta – bůh války, lovu, zemědělství a písařů
Ninurta, syn Enlila a Ninhursag, se poprvé objevil v textech během třetího tisíciletí př. n. l. jako bůh místních měst a zemědělství. Brzy se jeho role změnila, když se města militarizovala a začala mezi sebou bojovat. Jeho manželkou byla Gula, bohyně uzdravování. Některé staré nápisy také uvádějí, že byl ženatý s Bau. Ačkoli jeho hlavním rysem byla agresivita, byl spojován také s ochranou a léčením. Spojení s Gulou mu pomáhalo vyvolávat magická kouzla, která zaháněla démony a nemoci. Byl zobrazován jako odvážný bojovník, držel luk a šíp spolu s palcátem zvaným šarúr. Na některých babylonských uměleckých dílech je zobrazen na hřbetě lva se štířím ocasem.
Poprvé vznikl v Sumeru jako Ningirsu a texty z této doby uvádějí, že byl synem Enlila a Ninlil. Jako bůh války byl uznán ve druhém tisíciletí př. n. l. poté, co se objevil v Eposu o Anzuovi. Někdy kolem prvního tisíciletí př. n. l. se Ningirsu změnil na Ninurtu. Byl šampionem bohů a zachráncem lidstva. Až do roku 1500 př. n. l. byl spojován s růstem a úrodou. Byl to bůh, který konal velké činy, ale byl také v mnoha ohledech považován za chybujícího.
Nanna – bůh Měsíce
Nanna byl synem Ninlila a Enlila, který byl později v akkadské mytologii znám jako Sin. Dvěma hlavními místy, kde byl uctíván, byly Harran a Ur v severních, respektive jižních oblastech. Patří mezi nejstarší mezopotámské bohy. Jeho hlavní kult leží v Uru a v letech 2047 až 1750 př. n. l. tam byl zmiňován v různých nápisech a hymnech.
Jeho narození souvisí s mýtem o Enlilovi a Ninlil, kde Enlil svede Ninlil a ta otěhotní. Ningal, „velká paní“, byla jeho manželkou, bůh slunce Utu-Šamaš jeho synem a Inanna, bohyně lásky, jeho dcerou. Neobvyklé je, že v Nannině kultu byl Měsíc považován za otce Slunce. Možná k tomu došlo proto, že lovci-sběrači se na svých cestách řídili Měsícem.
Šamaš – bůh Slunce
Šamaš, syn Sina neboli Nanny (boha Měsíce), byl v sumerské mytologii znám také pod jménem Utu. Podle některých příběhů byla Inanna jeho sestrou-dvojčetem, která zahrnovala několik mocí, a sumerské texty ukazují silné pouto mezi nimi. Jeho manželkou byla bohyně Šerida. Pro obyvatele Mezopotámie měl Měsíc větší význam než Slunce a role Slunce se stala významnou až poté, co se začali učit o zemědělství.
Předpokládá se, že babylonský král Chammurabi odvozoval většinu svých zákonů od Šamaše. Jako bůh slunce přemáhal zlo temnoty, a když nastala noc, byl jedním z několika soudců podsvětí. Je také znám jako vládce vesmíru a jako takový je zobrazován sedící na trůnu s holí a prstenem v rukou jako symboly spravedlnosti a práva.
Gibil – bůh ohně
Gibil byl uctíván v Mezopotámii před začátkem seleukovského období. Kromě toho, že byl bohem ohně, byl také zušlechťovatelem kovových předmětů, a tedy patronem kovotepců. Gibil předával moudrost o metalurgii a mnozí autoři ho popisují jako „boha kovárny“. Měl tak rozsáhlou mysl, že ji nedokázali pochopit ani ostatní bohové. Podílel se také na očistných zvycích a rituálech.
Závěr
Lidé v mezopotámském období byli velmi nábožensky založení a vytvářeli bohy pro všechno, co na zemi existovalo; jejich seznam je nekonečný. Díky mnoha civilizacím měli Mezopotámci celou řadu bohů a ti, kteří se dostali na tento seznam, představují jen některé z nich. Mezopotámská mytologie je tak rozsáhlá, že by bylo obtížné obsáhnout všechny aspekty jejího panteonu.