Poznámka redakce: Tento článek byl napsán a publikován v roce 2019, kdy se o demokratickou nominaci ucházel Joe Biden
Podle zpráv z tisku se všichni demokratičtí uchazeči, kteří tento týden vystupují na scénu, řadí do spektra více či méně „liberálních“
Neřadí.
Ačkoli většina z nich je liberální, dva nebo tři jsou levicoví, nikoli liberální. Je důležité, aby voliči začali mezi těmito pojmy rozlišovat, protože primárky jim předkládají ostrý výběr mezi nimi.
Levicovost a liberalismus jsou odlišné politické kategorie s různou historií. Pochopení problému jejich slučování vyžaduje rychlou exkurzi do britských dějin přibližně od roku 1845 do roku 1980 s několika zastávkami po cestě do USA v roce 2019.
Liberalismus
Své studenty britské historie učím, že liberalismus jako stranická platforma pochází z Anglie 40. let 19. století, kdy skupina politiků navrhla soubor myšlenek, které se velmi lišily od jejich kolegů toryů a whigů.
Toryové byli stranou koruny a venkova, zatímco whigové měli tendenci upřednostňovat zájmy obchodníků před aristokratickými vlastníky půdy. Ani jedna strana neodpovídala našim představám o „levici“ či „pravici“.
Ve 40. letech 19. století neodpovídala podle nových liberálních myslitelů potřebám industrializující se Británie ani jedna z nich. Počet obyvatel Anglie vzkvétal, zatímco lidé opouštěli farmy a odcházeli do továren a trpce špatných životních podmínek ve městech. Mohl by průmyslový kapitalismus fungovat pro všechny, ptali se liberálové, nejen pro průmyslníky?
Tito liberální nováčci, lidé jako Richard Cobden a William Gladstone, se chopili odpovědí na myšlenky obsažené například v díle skotského ekonoma Adama Smithe „Bohatství národů“.
Přijali například Smithovu myšlenku, že průmyslové bohatství může vytvořit prosperitu nejen pro kapitalistické vlastníky. Usoudili, že když se otevřou nové továrny, kapitalisté nakoupí pomůcky a najmou dělníky, kteří je budou používat. Dělníci budou mít peníze na útratu, zněla teorie, a budou poptávat nové zboží. V reakci na to by další kapitalista postavil továrnu, která by tyto spotřební statky a tovární widgety poskytovala, a tak by se vytvořil blahodárný cyklus.
Myšlenka spočívala v tom, že pokud se tento cyklus rozběhne dostatečně rychle díky pravidlům volného obchodu a nízkým daním – v té době se obvykle zvyšovaly v době války, takže bylo třeba se vyhnout válkám – hodnota dělníka poroste, zatímco cena zboží bude klesat.
Hlavní úlohou vlády pro novou britskou Liberální stranu tedy bylo pouze udržovat kola obchodu namazaná a nepřekážet.
Noví liberálové nakonec nahradili whigy a vedli britskou vládu s přestávkami dalších 70 let, až do první světové války. Důležitější bylo, že jejich teorie o malé vládě často převažovaly napříč stranami.
To se změnilo někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy vznikla nová strana, Labour Party, která argumentovala tím, že liberálové nejsou ochotni dělat to, co je potřeba, aby pomohli strádajícím.
Po celé generace liberalismus bez rukou umožňoval, aby chudoba přetrvávala, říkali lidé jako skotský poslanec Kier Hardie. „Neviditelná ruka“ Adama Smithe měla tendenci dávat průmyslníkům velké výplaty, zatímco dělníkům sotva tolik, aby se udrželi na nohou v tovární hale. To nechávalo „chudé“, říkal Hardie, „bojovat o existenci bez pomoci státu“.
Nová Labour Party nahradila zhruba od poloviny 20. let 20. století Liberální stranu a zavedla politiku, kterou by dnes Američané považovali za „levicovou“.
Britská labouristická strana od pozdějších 40. let 20. století postupně rozšiřovala daně z příjmu, vytvořila invalidní pojištění a starobní důchody a po druhé světové válce dohlížela na vytvoření Národní zdravotní služby, která poskytovala bezplatnou zdravotní péči pro všechny.
Levice
Tendence ekonomického intervencionismu se ve Spojených státech rychle ujala. V roce 1932 porazil demokratický kandidát na prezidenta Franklin Roosevelt liberálnějšího republikána Herberta Hoovera slibem rozsáhlého vládního stimulačního balíčku, který by řešil následky krize:
Všeobecně řečeno, toto rozšiřování vládních programů sociálního zabezpečení, charakteristický znak levice, pokračovalo po celou druhou světovou válku a dalších zhruba 40 let. Dokonce i republikáni začali vidět větší roli vlády. Dwight Eisenhower přijal některé politiky New Dealu, rozšířil sociální zabezpečení a podpořil bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, zatímco Richard Nixon se snažil rozšířit federální podporu sociální péče o děti.
Protilevicový odpor přišel koncem 70. let. Mezi zastánce návratu k ekonomickému liberalismu patřili ekonomové z Chicagské univerzity Friedrich Hayek a Milton Friedman.
V roce 1980 se prezident Ronald Reagan zasazoval o neomezený kapitalismus. Chtěl uvolnit „kouzlo trhu“. Reagan tím navazoval na víru Adama Smithe v neviditelnou ruku, údajně přirozenou moc požadavků trhu uspořádat ekonomiku a implicitně i společnost.
Reagan – stejně jako jeho britský protějšek, premiérka Margaret Thatcherová – snižoval daně bohatým, bojoval proti odborům, zmenšoval síť sociálního zabezpečení a privatizoval státní veřejné služby a průmysl.
Tento návrat k liberálním myšlenkám, obecně nazývaný „neoliberalismus“, překročil na konci 20. století stranické hranice a od poloviny 90. let 20. století si je osvojili „noví demokraté“ amerického prezidenta Billa Clintona a „noví labouristé“ britského premiéra Tonyho Blaira.
Díky tomu, že voliči schvalovali Reaganovu liberální politiku, vedl demokrat Clinton kampaň za snížení sociálních dávek a dokončil Severoamerickou dohodu o volném obchodu George Bushe mladšího.
Britský Tony Blair mezitím přitáhl dříve levicovou Labouristickou stranu k liberálům, vedl kampaň za „modernizaci“ podle svých slov britského sociálního systému.
„Myslím, že důraz Margaret Thatcherové na podnikání byl správný,“ řekl v roce 1996. „Lidé nechtějí panovačný stát.“
Liberálové a levice nyní
Demokratický prezidentský kandidát Joe Biden je přímo liberální po vzoru Clintonových. Byl zastáncem dohody NAFTA a prosazoval tržní zákon Affordable Care Act namísto všeobecné zdravotní péče.
Další hlavní uchazeči zůstávají tak trochu záhadou, kde stojí na pomezí liberální a levicové linie. Někteří pozorovatelé se domnívali, že Kamala Harrisová se ve svém nedávném životopise vyhnula špičkování; zatímco Pete Buttigieg je také těžko zařaditelný.
Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová jsou levicově orientovaní. Oba jsou pro národní zdravotní pojištění a vyzývají k ukončení soukromého zdravotního pojištění, aby systém fungoval. Oba jsou pro daňové změny, které by bohatým sebraly více příjmů, aby se posílilo sociální zabezpečení a další sociální dávky. Oba jsou pro větší regulaci bankovního a úvěrového sektoru a vytvoření poštovního bankovnictví.
Voliči musí pochopit základní rozdíly mezi liberalismem a levicovostí. Je to rozdíl mezi kandidátem, který věří, že kapitalismus nakonec při troše rozhodování zajistí to, co pracující lidé potřebují, a kandidátem, který věří, že vážné zásahy do kapitalistické ekonomiky jsou nezbytné.