Pavlovy listy

Odůvodnění a přehled

V novozákonním kánonu, který čítá 27 knih, je 21 nazýváno „listy“ a dokonce i Zjevení Janovo začíná a končí formou dopisu. Z těchto 21 listů patří 13 do Pavlova korpusu; List Židům je na Východě do Pavlova korpusu zařazen, na Západě však nikoli. Tři listy tohoto korpusu, Pastýřské listy, jsou pseudonymní, a proto se jimi zde nezabýváme. Ze zbývajících deseti listů jsou Listy Kolosanům a Efezanům z ruky pozdějšího Pavlova následovníka a II. list Tesalonickým je falešný. Jak byl tento pavlovský korpus shromážděn a vydán, zůstává nejasné, ale listy jako součást Písma svatého byly raným zavedeným fenoménem křesťanství.

Církev byla chudá a rozšířená a v počátcích očekávala brzkou paruziu. Formálnější posvátné spisy tak byly co do významu nahrazeny dopisy (např. biskupa Ignáce z Antiochie), které odpovídaly na praktické otázky prvních církví.

Pavlovy dopisy, napsané teprve asi 20-30 let po ukřižování, byly zachovány, sebrány a nakonec „vydány“. Obecně odpovídaly na otázky církví, které založil. Kdy byly všechny Pavlovy listy jako korpus poprvé známy, je obtížné určit. Protože pavlovská teologie a některé citáty a narážky byly jistě známy již na konci 1. století, byly Pavlovy listy pravděpodobně shromážděny a rozšířeny pro všeobecné církevní použití koncem 1. století nebo krátce poté. Některý Pavlův žák, možná Onezimus, možná použil list Efezanům jako krycí list pro celou sbírku.

List Galatským a Římanům obsahují rozsáhlou diskusi o Zákoně (Tóře) a ospravedlnění (v jazyce, který se v ostatních listech nevyskytuje), která má řešit problém vztahu křesťanství k judaismu a vztahu židovských křesťanů ke křesťanům z pohanů. List Galaťanům je starší a od listu Římanům se liší tím, že se zabývá judaisty – tj. křesťany z pohanů, kteří byli poblouzněni židovskými způsoby a obhajovali židovský obřadní zákon pro křesťany z pohanů. Římanům naopak hovoří o otázce židů a křesťanské víry a církve v Božím plánu spásy.

V I. a II. listu Korintským (které mohou obsahovat zlomky velké části korintské korespondence zachované v poněkud nahodilém pořadí) se nezabývá ani židy, ani judaizujícími praktikami. Zabývají se církví pohanských křesťanů, a jsou proto nejlepším dokladem toho, jak Pavel působil na pohanském území.

Nejstarší knihou Nového zákona je I. list Tesalonickým, který se zabývá problémem eschatologie. Ačkoli je u II. listu Tesalonickým zřejmé napodobení stylu I. listu Tesalonickým, odráží pozdější dobu, rozpracovává I. list Tesalonickým, a proto není považován za pravý.

Filipským může být složeným listem, v němž jsou různá témata Pavlova učení držena pohromadě testamentární formou. Jedná se tedy o kompendium bez příliš specifického zaměření na filipskou situaci. Filemon, ačkoli je adresován domácí církvi, se jedinečným způsobem zabývá osudem otroka, který se vrací ke svému pánovi s nadějí, že mu bude odpuštěno a bude poslán zpět, aby pomohl Pavlovi ve vězení, což je příklad manuminace v Pavlově jménu.

Efesanům se zdá být závislý na Kolosanům a oba, ačkoli používají pavlovský styl, odrážejí dobu a obraznost někdy odlišnou a pozdější než skutečné Pavlovy listy. Efezským pokrývá obsah Kolosanům v kompaktnější podobě a může být krycím listem pro celý Pavlův korpus od žáka nebo jiného pozdějšího paulína.

Styl Pavlových listů je příměsí řecké a židovské formy a spojuje Pavlovu osobní starostlivost s jeho oficiálním postavením apoštola. Za svým jménem Pavel jmenuje adresáty nebo oslovovanou obec a dodává „milost a pokoj“. Často následuje poděkování a přímluva, které jsou výrazně přizpůsobeny obsahu a účelu dopisu. Doktrinálnímu materiálu obvykle předchází rada nebo napomenutí (parenesis) a dopisy končí osobní zprávou nebo napomenutím a požehnáním: „Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi.“ Pavlovy dopisy byly pravděpodobně diktovány amanuenziovi (který se mohl jmenovat například Sosthenes, I Kor 1,2) a některé pozdravy byly na konci dopisů napsány jeho vlastní rukou. Byly však zřejmě určeny k hlasitému čtení v kostele, a proto se jejich styl liší od čistě osobních dopisů.

.