1. února 2018 – Christopher Hunt
Jako poměrně čerstvý student dějin postní doby jsem si říkal: „Jak bych mohl stručně vyprávět o postní době?“ v kontextu rozsáhlých dějin křesťanské církve, trvajících téměř dvě tisíciletí, se všemi jejími schizmaty, reformacemi, protireformacemi a obnovami. Rozhodně to nebyl snadný úkol, ale doufám, že níže uvedený přehled je užitečnou pomůckou pro ty, kteří se chtějí dozvědět více.
Postní doba, která začíná přibližně šest týdnů před Velikonocemi, je tradičně vyhrazena pro půst, modlitby a rozjímání v rámci přípravy na oslavu vzkříšení Ježíše Krista. Jedná se o jedno z nejtrvalejších období v křesťanském liturgickém kalendáři, jehož některé prvky se datují snad již od 2. století. Přestože ho po staletí dodržují katoličtí, pravoslavní, luteránští, anglikánští, episkopální a metodističtí křesťané (a jistě i další), postní tradice a zvyky se v průběhu času vyvíjely. Navzdory bouřlivým církevním dějinám, nemluvě o přílivu a odlivu lidské migrace, vzestupu království a úpadku říší, však podstata postního období zůstává od jeho nejstarších dějin v podstatě nezměněna. V posledních letech došlo k obnově postní doby mezi evangelikálními křesťany, kteří byli historicky obezřetní vůči některým jejím atributům.
Jak tedy vyprávět zkrácenou verzi velmi dlouhé historie? Odpovězme si na několik klíčových otázek, abychom to zjistili. Odkud se postní doba vzala a jak se v průběhu staletí měnila?
Původ a raná historie postní doby
Historici se obecně shodují, že čtyřicetidenní období před Velikonocemi, známé jako půst, vzniklo krátce po nicejském koncilu v roce 325 našeho letopočtu. Zdá se, že nejstarší obřady půstu se zaměřovaly zejména na dodržování půstu. Koncilní záznamy naznačují, že půst se zpočátku vztahoval především na nově obrácené jako období pokání a rozjímání před křtem o Velikonocích. V každém případě se postní doba rychle stala obecnou praxí v celé církvi. Skutečné čtyřicetidenní období se lišilo od regionu k regionu, dokonce i od církve k církvi; některé zahrnovaly víkendy, jiné ne; některé postily neděle, jiné ne. V každém případě však byl půst přísný: jedno jídlo denně po 15. hodině bez masa, ryb a mléčných výrobků. Byl to papež Řehoř I. (590 – 604), kdo konečně zreguloval období půstu v celé církvi tak, aby začínalo ve středu 46 dní před Velikonocemi obřadem popela a nezahrnovalo neděle, které byly věčnými dny oslav.
Další historické záznamy naznačují, že předvelikonoční období půstu se ve skutečnosti praktikovalo již ve druhém století a možná i dříve. Otec William Saunders v knize „Dějiny půstu“ píše, že raný církevní otec svatý Irenej (asi 130 – 202) se v dopise papeži svatému Viktoru zmiňuje o sporu ohledně počtu dní předvelikonočního půstu. Irenej poznamenal, že takové „rozdíly v dodržování půstu nevznikly v naší době, ale mnohem dříve, v době našich předků“. Sám Irenej byl učedníkem třetí generace po apoštolech, takže jeho datování postní doby do doby jeho „předků“ ji zakládá jako praxi z nejranějších dob církve. Irenejův list se odvolává na myšlenku půstu trvajícího 40 dní před Velikonocemi, což silně naznačuje, že tento koncept předcházel Irenejově vlastní době. Ježíš se postil 40 dní a 40 nocí na poušti, aby se připravil na své veřejné působení, je považován za hlavní inspiraci pro takový časový rámec.
Po Niceji se postní praxe po staletí v podstatě nezměnila. Kolem roku 800 se však přísnost půstu začala zmírňovat. V roce 1400 začali křesťané jíst jedno jídlo dříve během dne a později začali přidávat menší jídlo, aby si udrželi sílu na práci. Nakonec bylo omezení jednoho jídla zrušeno úplně a objevily se nové praktiky, jako například myšlenka vzdát se nějakého luxusu nebo potřeby jako osobní oběti pro dané období. Postupem času se „vzdání se něčeho“ stalo ústředním bodem postní doby.
Poreformační protestantská kritika postní doby
Vznik různých nových křesťanských hnutí během protestantské reformace dramaticky ovlivnil tradici postní doby. Zatímco někteří protestanti, jako například luteráni, půst nadále dodržovali, někteří, jako například nově vzniklí kalvinisté, tento každoroční obřad kritizovali a tvrdili, že pro něj neexistuje žádný biblický základ. Odsuzovali půst jako „lidskou“ tradici a marnost založenou na skutcích. V roce 1536 napsal Jan Kalvín obvinění, že postní praxe není skutečným napodobováním Krista. Ježíš po celý svůj život dodržoval zákony Tóry a ve vhodných obdobích se postil. Postil se 40 dní, aby se připravil na své veřejné působení a dosvědčil, že jeho evangelium pochází od Boha. Kalvín tvrdil, že Ježíš neučil žádné konkrétní doby půstu. Půst „byl tedy jen falešnou horlivostí, plnou pověr, která zavedla půst pod názvem a záminkou napodobování Krista…“. (IV.12.20., s. 760). O století později kritizoval puritánský teolog John Owen římskou církev za postní praktiky umrtvování těla, sebezapření, kdy se člověk něčeho vzdává. Owen obviňoval lidi, že postní doba vyzývá spíše k „umrtvování“ kvůli němu samému, aby se počítalo za spravedlnost, než ke skutečné víře ve zcela dostačující dílo Spasitele. „Pravdou je, že nevědí, co je to věřit, ani co má znamenat samotné umrtvování … Takoví lidé neznají ani Písmo, ani Boží moc“ (s. 290).
Vzhledem k excesům katolické církve v letech předcházejících výbuchu reformace je opatrnost reformátorů vůči praktikám založeným na skutcích nebo okázalým praktikám pochopitelná. Luther, Kalvín a mnozí další reformátoři čelili mnoha představám katolické církve, jako je prodej odpustků, očistec, Panna Maria, papež a přímluvy svatých. Při chápání Božího plánu spásy se spoléhali pouze na Písmo. Pro mnohé z nich a jejich potomky ve víře zaváněl půst spravedlností ze skutků.
S rozmachem evangelikalismu v 18. a 19. století se biblická kritika půstu zostřila. Velký evangelista Charles Spurgeon shrnul evangelickou nedůvěru k půstu těmito slovy z roku 1885: „Je naší povinností odmítat lidské tradice stejně jako zachovávat Pánova nařízení. Ohledně každého obřadu a rubriky se ptáme: „Je to zákon Boha Jákobova?“ A pokud tomu tak zjevně není, nemá u nás, kteří žijeme v křesťanské svobodě, žádnou autoritu.“
Půst v novější době a obnova mezi evangelíky
Půst se v praxi vyvíjel i ve staletích následujících po reformaci. V luterské církvi zůstal půst důležitou součástí lekcionáře, ale byl plně dobrovolný, pokud jde o individuální dodržování, zatímco v katolické církvi zůstal „posvátnou tradicí“, za níž stála síla církevního práva.
V průběhu let se však půst téměř ve všech západních tradicích stal méně přísným. Například v katolické církvi se počet povinných postních dnů postupně snižoval ze šesti dnů v týdnu na tři a nakonec na pouhé dva v celém postním období: Popeleční středa a Velký pátek. Známá tradice „ryby v pátek“ vznikla ve Spojených státech v roce 1966, kdy papež potvrdil páteční zdrženlivost od „masa“. V každé tradici však akt „vzdání se něčeho“ zůstal silný. Přes všechny tyto změny je však v postní tradici stále do značné míry rozpoznatelné to, čím byla před téměř dvěma tisíci lety.
V posledních letech postní doba znovu nabyla na významu v hlavních protestantských církvích a dokonce zaznamenala obnovu i mezi evangelíky. V době, kterou někteří nazývají „postkřesťanskou érou“, mnozí evangelíci získali nové uznání pro církevní liturgický kalendář a pro období, v němž mohou přemýšlet o své potřebě kříže a připravit svá srdce na oslavu Kristova vzkříšení. Pro všechny věřící pozorovatele je postní doba o Ježíši a o tom, co udělal. „Mohli byste dodržovat tisíc postních dob,“ říká Eric Ferris, zakladatel Postní zkušenosti, „a nikdy to ve vašem životě nedokáže to, co Ježíšův kříž“. Ať už křesťané postní dobu dodržují, nebo ne, to, na čem skutečně záleží, je naše přijetí ukřižovaného Krista a prázdného hrobu.
Chcete se o postní době dozvědět více? Podívejte se na náš sedmidílný seriál Slova z kříže. Hlouběji v něm proniknete do významu a rezonance Kristových slov z kříže a připravíte své srdce na Velikonoce.
Mohla by vás také zajímat speciální série pobožností nazvaná Zaostřeno na kříž, kterou vydává naše sesterská služba Today, denní pobožnost vydávaná službou ReFrame Ministries, která vám přináší Groundwork. Dovolte, aby vám Today pomohl osvěžit, soustředit se a obnovit vaši víru během postní doby.