Autor: Leon J. Suprenant, Jr.
Leon J. Suprenant pracuje pro My Catholic Faith Delivered a je autorem a přispěvatelem několika knih, včetně série Catholic for a Reason.
Foto: Erica Viana
Mělo by být samozřejmé, že středem křesťanského života je Kristus. Vždyť v nikom jiném není spasení (Sk 4,12) a jádrem evangelia je naléhavá výzva následovat Ježíše, stát se jeho učedníky (Lk 9,23).
Ti z nás, kdo slyšeli a přijali Pánovu výzvu k následování, jsou pozváni k důvěrnému, osobnímu vztahu s ním. Bohužel některé katolíky může tato terminologie „osobního vztahu“ odradit. Křesťanství však není pouhým morálním kodexem, etnickým klubem nebo kulturním fenoménem, ale jeho podstatou je přijetí Ježíše Krista, Božího Syna, jako našeho osobního Pána a Spasitele.
Takový vztah s naším Pánem s sebou nutně nese síť církevních, rodinných vztahů. Ti z nás, kteří pocházejí z početných rodin (jsem nejmladší ze čtrnácti dětí), vědí z první ruky, jak se rodiny mohou rozrůst jako houby po dešti do takové míry, že sotva stíháme sledovat všechny své příbuzné. Přitom důvodem, proč tyto vztahy vůbec máme, je to, že jsme se narodili do stejné rodiny, že máme společného otce. Stejně tak náš vztah s Ježíšem Kristem je takový, že nás uschopňuje být Božími dětmi – jeho bratry a sestrami na základě adopce (Řím 8,14-15).
S naším Pánem tedy máme vztah, který je jak osobní, tak rodinný. Víme také, že tento vztah musí být v našem životě ústřední. Pokud manžel ignoruje svou manželku, jeho manželství bude trpět. Pokud někdo nikdy nekomunikuje se svým nejlepším přítelem, přestanou být nejlepšími přáteli. Podobně i náš Pán očekává, že se tomuto vztahu s ním budeme plně věnovat. Proto v Písmu tvrdě odsuzuje lhostejnost nebo vlažnost: „Znám vaše skutky: nejste ani studení, ani vřelí. Kéž byste byli chladní nebo horkí! Protože jsi vlažný a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst“ (Zj 3,15-16).
Jak ale žijeme svůj osobní vztah s Ježíšem Kristem? Saháme po něm s vědomím, že je nám přítomen mnoha způsoby. Kdykoli ho můžeme vzývat v modlitbě. Je přítomen ve svém slově, které je „živé a činné“ (Žd 4,12). Je přítomen tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu (Mt 18,20). Je přítomen v osobě svých apoštolů a jejich nástupců – jmenovitě papeže a biskupů – tak, že ti, kdo je slyší, slyší Krista (Lk 10,16). Je přítomen v chudých a zapomenutých uprostřed nás (Mt 25, 34-40). Všechny tyto a další způsoby setkání s Kristem a živení našeho osobního vztahu s ním jsou legitimní a nesmírně důležité. Kromě nich se však s Kristem setkáváme nejplněji, nejintimněji – s tělem, krví, duší a božstvím – v eucharistii. Říkáme, že je nejvlastněji přítomen v eucharistii, protože tato přítomnost není jen duchovní, ale i hmatatelná a tělesná (KKC 1374). Ježíš je „život“, a když tělesně přijímáme našeho Pána, „živý chléb“, v eucharistii, máme skutečnou účast na tomto nadpřirozeném zdroji života a čerpáme z něj (Jan 6,51).
Katechismus nazývá eucharistii „pramenem a vrcholem“ křesťanského života, což je syntéza učení II. vatikánského koncilu. To pomáhá tuto problematiku více zaostřit. Eucharistie je vrcholem křesťanského života. A „vrchol“ předpokládá orientaci vzhůru. Abychom si „vrcholu“ co nejlépe vážili, musíme svůj život uspořádat kolem eucharistie, abychom byli náležitě disponováni k důstojnému přijímání této svátosti. Zatímco týdenní mše svatá je „minimum“, častější účast na ní je církví vřele podporována, stejně jako eucharistická adorace mimo mši svatou.
Eucharistie je také zdrojem křesťanského života. Jak říká sám Ježíš: „Odděleně ode mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Nic. Nada. Nic. V každém okamžiku živá ratolest čerpá živiny a samotný život z vinného kmene. Podobně nám Ježíš prostřednictvím eucharistie neustále předává svou milost, která není ničím menším než živinami, jež potřebujeme, abychom se udrželi v každodenním křesťanském učednictví (Jan 15,1-6).
I když si uvědomujeme potřebu osobního vztahu s naším Pánem a jeho pěstování, musíme se neustále vracet k tomuto bodu: je to Bůh, kdo tento vztah iniciuje. Bůh nás první miloval a naším povoláním je na tuto lásku odpovídat (srov. 1 Jan 4,10). A nejenže Bůh tento vztah iniciuje, on nás dokonce hledá, a to až do té míry, že se nám stal podobným ve Vtělení. Tento vhled krásně vyjádřil papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě o přípravě na jubilejní rok 2000:
Křesťanství má svůj výchozí bod ve Vtělení Slova. Zde nejde jen o to, že člověk hledá Boha, ale o Boha, který přichází osobně, aby k člověku promluvil o sobě a ukázal mu cestu, po níž k němu může dojít. . . . V Ježíši Kristu Bůh k člověku nejen promlouvá, ale také ho hledá. Vtělení Božího Syna dosvědčuje, že Bůh jde hledat člověka. . . . Je to hledání, které začíná v Božím srdci a vrcholí ve Vtělení Slova. Jestliže Bůh jde hledat člověka, stvořeného k jeho obrazu a podobě, činí tak proto, že ho ve Slově věčně miluje a chce ho v Kristu pozvednout k důstojnosti adoptivního syna.
Tato úžasná pravda nám pomáhá vidět eucharistii v novém světle. Než vstoupíme do Božího světa jako jeho milované děti, on nejprve vstoupí do našeho. Protože předním způsobem, jakým Bůh zůstává v našem světě, je svatá eucharistie, pak nám eucharistie musí poskytnout důležité vodítko k tomu, proč Kristus vůbec přijal lidskou přirozenost (KKC 456-60). Eucharistie nepoukazuje ani tak na Boží „nedostupnou transcendenci“, jako spíše na „božskou blahosklonnost“.