Podcast: Stáhnout (Doba trvání: 12:00 – 11.0MB)
Přihlásit se k odběru:
Když stojíte před nějakým životním mezníkem, přechodným obdobím nebo důležitým rozhodnutím, zajímalo by mě…
Hledáte odpověď tak, že rozumně a racionálně zvážíte všechny možnosti? Nebo se snažíte procítit a hledáte vnitřní pocit správnosti?“
Představujete si, že vám vesmír nebo božská přítomnost nabízí vedení ohledně vaší cesty a že jste voláni tím či oním směrem kvůli své konkrétní duchovní práci nebo osudu ve větším univerzálním vývoji? Nebo máte pocit, že jsme v lhostejném vesmíru úplně sami a že se všechny věci v tomto životě odvíjejí určitou kombinací lidského jednání a náhody?
V mnoha tradicích rozlišování a duchovně založeného rozhodování existují asi dvě velmi široké kategorie:
Jedním pohledem je, že smysl si vytváříme za pochodu. Neexistuje žádný „větší plán“, žádná „Boží vůle pro náš život“, žádné „kde mám být nebo co mám dělat v univerzálním plánu věcí“. Existuje pouze volba: rozhodnutí, která činíme, jejich důsledky pro náš život a vztahy, co o nás vypovídají a do jaké míry nám umožňují žít naplno. Tento pohled by se dal nazvat existencialistickým, ale lze jej chápat i v duchovním jazyce. Naším posláním je dávat svému životu smysl prostřednictvím rozhodnutí, která můžeme učinit jen my sami.
Jiný jazyk rozlišování vychází z tradice teistické víry, v níž hledající žije a pohybuje se v božském poli či základu bytí. Vesmír vyjadřuje a rozvíjí božský záměr, který někteří nazývají božskou vůlí a jiní božskou touhou, a my jsme součástí jeho působení, vyjádření a naplnění. V tomto pohledu má život každého člověka svůj účel v rámci tohoto širšího vývoje a je možné, aby jednotlivec zažil božské jako komunikující, reagující a vedoucí. Jedná se o mystické chápání vesmíru a našeho místa v něm.
Osobně sympatizuji s oběma těmito názory a svou cestu jsem prožíval oběma způsoby. Mám dostatek osobních zkušeností s podivnými synchronicitami a naléhavými intuicemi, abych vycítil, že realita je inteligentní, vnímavá a velmi tajemná. Zároveň si myslím, že svůj život budujeme tím, co si vybíráme, okamžik za okamžikem, den za dnem, a věřím, že jsme hluboce zodpovědní za vše, co svými volbami vytváříme.
V mém životě byly pasáže, kdy jsem toužil, modlil se, prosil o vedení od Boha nebo od své vlastní hlubší moudrosti, a setkal jsem se s ohlušujícím tichem a hlubokým pocitem, že jsem sám s velmi těžkými volbami, malá loďka s krátkými vesly na velkém moři.
Jindy jsem měl pocit, že vítr chytil mé plachty a s velkou energií mě pohnul směrem, který mi připadal v každém ohledu správný, nepopiratelné vedení nebo intuice, že jsem povolán k určité věci. Zdálo se, že se příznivé podmínky spikly, aby mi pomohly, a to, co po této volbě následovalo a co z ní časem vyplynulo, potvrdilo správnost rozhodnutí.
Možná existuje také meziprostor, v němž hledáme prostřednictvím intuice a citu a vůdčí moudrosti většího společenství, k němuž patříme, cestu, která je pro nás osobně životpotvrzující a zároveň dobrá pro celek. Nemyslím si, že bychom to museli formulovat jako božské vedení, ale vyžaduje to nějaký větší smysl pro sebe sama nebo větší pocit sounáležitosti než pouhé následování osobních přání nebo uvažování.
Je možné si představit, že vedení přichází jako určitý druh směrnice týkající se konkrétní volby. Co mám dělat? Tuhle konkrétní věc nebo tamtu konkrétní věc? Je to, jako by člověk stál na křižovatce, stál před čtyřmi možnými variantami a potřeboval si vybrat: Co je správné udělat? Jaký krok je správný?
Mnozí z nás dnes mají v autech nebo v telefonech zařízení GPS – globální polohové systémy, které propojují satelity s mapami, aby určily, kde se nacházíme a jak se dostat z jednoho místa na druhé. Jasným, příjemným, mechanickým hlasem na vás mluví a říká vám například: „Blíží se levá zatáčka, 200 stop.“ Nebo když špatně odbočíte, řekne: „Přepočítávám trasu“ a vrátí vás na správnou cestu. A když dorazíte do cíle, řekne vám velmi uspokojivě: „Dorazili jste.“
Co může být jasnějšího? Možná by duchovní vedení mohlo fungovat nějak podobně. Člověk by dostal pokyny ohledně konkrétní volby nebo toho, kam by měl jít. Existují správné a špatné odbočky, konkrétní cíl a konkrétní trasa (plus přepočty podle potřeby).
Je sice pravda, že člověk může dostat velmi silnou intuici, aby něco konkrétního udělal – nebo neudělal -, ale dospěl jsem k názoru, že kompas je výstižnější metaforou pro způsob, jakým funguje intuice a vnitřní vedení. Jehla kompasu neukazuje na jihozápad, aby vám naznačila, že se máte otočit na jihozápad, a pak přejít na jih, když je to lepší cesta.
Kompas vám jednoduše ukazuje směr severního pólu Země. Špička jehly je přitahována k severu, protože cítí magnetickou přitažlivost k severu. To je vše, co pro vás kompas dělá. Sever je jediná věc, kterou ukazuje. Je jen na vás, co ve vztahu k tomuto poznatku uděláte. Můžete se pohybovat přímo k němu, můžete se otočit opačným směrem a jít na jih; můžete mít sever v koutku oka, když se pohybujete východním směrem. Můžeš se vydat proti proudu klikatého koryta potoka, které se klikatí nejprve sem a pak tam, ale vždy se pohybuje obecně severním směrem.
Pokud bychom chápali „sever“ jako duchovní metaforu, co znamená? A pokud je ručička kompasu také duchovní metaforou, co nás v nás přitahuje k severu?
Připomeňte si dobu, kdy jste se cítili duchovně zakotveni, kdy jste cítili, že vaše činy vycházejí z pocitu, že jste sami v sobě doma, že jste zajedno se svým nejlepším já a svými nejpravdivějšími hodnotami. Dokážete si ve své představivosti přehrát scénu, ve které jste duchovně soustředěni? Co se děje s vaším dechem, když si na to vzpomenete nebo si to představíte? Jak se cítíte ve svém těle? Jaká je kvalita vaší interakce s ostatními? Jaký je pocit v místnosti? Co vyplývá z vašich rozhodnutí nebo interakcí?“
To by vám mohlo začít dávat smysl pro váš „pravý sever“. Otázka nemusí znít: „Mám zvolit A, nebo B, nebo C?“, ale spíše: „Co se stane, když se budu pohybovat, mluvit a uvažovat o situaci z místa svého nejhlubšího duchovního soustředění?“. Další dobrá otázka zní: „Jaké druhy rozhodnutí mi umožňují zůstat více duchovně soustředěný, více naladěný na svůj pravý sever?“
GPS nám umožňuje, abychom nemuseli přemýšlet. Jednoduše nám říká, co máme dělat. Nemusíme si uvědomovat, kde jsme nebo jak se dostat tam, kam chceme. Kompas vkládá do našich rukou větší odpovědnost za uvědomění a volbu.
Možná si myslíme, že rozlišování se týká všech důležitých rozhodnutí v životě – změny zaměstnání, narození dítěte, svatby nebo ukončení vztahu atd. Cesta rozlišování je však spíše o rozvíjení vědomí našeho vnitřního smyslu pro pravdu, vnitřního pocitu správnosti či celistvosti, schopnosti vnímat naše hlubší ano a naše hlubší ne. To je ručička kompasu v našem nitru.
Když rozvíjíme vědomí toho, jak se cítíme ve větší či menší pohodě, když se učíme rozlišovat, kdy se k této pohodě blížíme a kdy se od ní vzdalujeme, vytváříme si základ pro pravdivější volby. Sever najdeme tím, že se naladíme na pocit posvátnosti nebo celistvosti – v sobě i v druhých. Když toto naladění ztratíme nebo se od něj cítíme odříznuti, když nedokážeme vycítit, kterým směrem leží naše celistvost, rozhodnutí, která činíme, nemusí být podložena tím, co je nejlepší pro nás nebo pro druhé.
Musíme si klást nejen otázku „Kdo jsem?“, ale také „Čí jsem?“. Jeden přítel se se mnou kdysi podělil o tuto pravdu: „Rozlišování je osobní, ale ne soukromé“. Nejsme zcela svobodní činitelé, kteří se rozhodují ve vakuu. Patříme do společenství druhých a do společenství života. Naše schopnost naladit se na posvátný rozměr a na zkušenost duchovního zakotvení nás v nejlepším případě uvádí do kontaktu nejen s naším vnitřním pravým severem, ale také do kontaktu se společným severem, ke kterému touží a vyvíjí se větší společenství života.
Sledování tohoto kompasu může být klikatá cesta, ale můžeme věřit, že směr je správný.
- Autor
- Nejnovější příspěvky
- Hledání pravého severu – 1. července 2017
Tagy: quest-magazine-2017-07, způsoby poznání