Historie našeho vztahu lásky a nenávisti k vánočnímu dopisu |Historie

Shedd, Oregon. 25. prosince 1948. „Milí přátelé,“ napsala Marie Bussardová, matka tří dětí, které se stýskalo po domově. „Teď, když jsou tu zase Vánoce… zjišťujeme, že je příliš mnoho novinek na to, aby se vešly do vzkazu na každé přání. Tento nápad s vánočním zpravodajským dopisem jsme si vypůjčili od našich přátel Chambersových a Dannových.“

Takže za to mohou oni.

Aniž by si to uvědomovala, patřila Bussardová k průkopníkům nové praxe, která se v 50. a 60. letech rozšířila po celé poválečné krajině, když se stále více lidí stěhovalo ze svých rodných měst. Prázdninový zpravodaj, rituál na konci roku, který jsme se naučili milovat i nenávidět zároveň, byl vždy americky efektivní, rovnostářský a stále více sekulární. V 60. letech 20. století se mu dostalo velkého rozmachu, když kopírky umožnily rychlé rozmnožování (pokud byla v kanceláři starostlivá sekretářka, která kopírovala) a americká pošta zavedla vánoční známku první třídy, která povzbudila více lidí k posílání svátečních pozdravů. V roce 1962, kdy známka debutovala, jich pošty prodaly 1 miliardu po 4 centech za kus.

Pro většinu z nás jsou dopisy „Vážení přátelé“ vysoce jednorázové, ale pro archivářku na penzi Susan B. Strangeovou jsou to pamětníci – jedinečný záznam každodenního života. „Tyto dopisy jsou o rodině,“ říká. „To se tak často, alespoň donedávna, historikům nedařilo zachytit.“ Strangeová začala sbírat prázdninové dopisy koncem devadesátých let a její osobní fond čítající asi 1 500 dopisů ze 100 rodin – včetně více než šesti desetiletí zpráv z rodiny Bussardových – je nyní uchováván v harvardské Schlesingerově knihovně, zdroji věnovaném dějinám amerických žen, kde najdete také programové prohlášení Národní organizace žen, paní Bussardové. Marvel a brožuru o antikoncepci s názvem „Slovo k manželkám“.

Byly to ostatně ženy, kdo napsal většinu rodinných svátečních oběžníků v Schlesingerově archivu. Některé z nich byly kuriózně konkrétní: „Všiml si někdo, že se změnil recept na sušenky na krabici Quaker?“. Některé se chlubily dětmi. Jiné je předhazovaly vlkům: „Philippe (13) je bezesporu puberťák… všechno ví, v pokoji má nepořádek, nejdůležitější věcí v jeho životě je společenský život“. Někteří se rýmovali: „Sníh létá. / Mikuláš je na cestě. / Je čas na barbarské / komuniké“. A několik jich zabrousilo na nebezpečné území politiky. Jeden z nich obsahoval verš z roku 1940, v němž si Franklin D. Roosevelt představoval, jak říká ďáblovi, proč by měl být vpuštěn do pekla. „Zničil jsem jejich zemi, jejich životy, & pak / jsem vinu svalil na svých ‚9 starců‘.“

Shrnuto a podtrženo, důraz je samozřejmě kladen na pozitiva a velký americký talent pro sebepropagaci je hodně znát. Jedna studie prázdninových zpravodajů zjistila, že hlavním tématem jsou zážitky z cest. Velký význam mělo počasí. Na předních místech se také umístila témata: V popředí byly profesní úspěchy maminky a tatínka, školní úspěchy dětí a hmotný majetek rodiny. Na konci seznamu byly osobní a pracovní problémy. Jiný průzkum zveřejněný v roce 2007 dokumentoval nový syndrom fin de siècle: „zaneprázdněnost“. Ann Burnettová ze Státní univerzity v Severní Dakotě při analýze zhruba půlstoletí bulletinů zaznamenala nárůst používání slov jako „hektický“, „vichřice“ a „bláznivý“. Prostřednictvím každoročních svátečních dopisů se podle ní lidé „předháněli v tom, že jsou zaneprázdnění.“

Tradiční vánoční pohlednice byla v době svého vzniku ve čtyřicátých letech 19. století považována za vulgární šetřič času, a tak asi není divu, že téměř ihned, jak se objevily newslettery, se i ony staly terčem úderu. V roce 1954 se časopis Atlantic Monthly posmíval, že „žádný vánoční dopis nemá v průměru méně než osmnáct ‚!‘, ‚!!‘ nebo ‚(!)‘ na stránku“. Ann Landersová ve svém syndikovaném sloupku s radami zveřejňovala stížnosti na takzvané „chvástavé plátky“, například jednu, která byla poprvé otištěna v roce 1968 a ptala se, proč „normálně inteligentní lidé jako by o Vánocích přišli o rozum“. To samozřejmě vyvolalo pobouření. „Jak můžete s čistým svědomím nabádat lidi, aby se ve svátečních dopisech nepodělili o své radostné zprávy?“ vytýkala Pam Johnsonová, zakladatelka Tajné společnosti šťastných lidí. „Žijeme v populární kultuře, která až příliš často vyvolává v lidech pocit hniloby za to, že jsou šťastní, a ještě horší za to, že se o to dělí….Šťastné chvíle jsou dobré věci, které je třeba sdílet více – ne méně.“ Na poměry kulturních válek to bylo docela krotké, ale průzkum Institutu Emily Postové ukázal, že Američané jsou ostře rozděleni: 53 procent z nich tento sváteční dopis schvaluje a 47 procent ho nenávidí.

Internet měl tomuto podivně fascinujícímu zvyku učinit přítrž. Kdo potřebuje marketingovou zprávu o rodinné zábavě jednou za rok, když Facebook a Instagram mohou aktualizovat přátele a cizí lidi každou minutu? Ale ve srovnání s pípajícími a hecujícími útržky sociálních sítí se tištěný dopis přicházející poštou – známka stála půl dolaru!!! odeslaný ze skutečného místa!! kompletní věty!! dotýkal se ho skutečný člověk!! skutečný podpis!!! – nyní jeví jako vzácný lidský dokument, stejně cenný jako starověký papyrus. Kdyby jen lidé neměli tolik práce, aby je četli.