Šógunát podnikl rozsáhlé práce, které drasticky změnily topografii oblasti. Zátoka Hibiya naproti hradu byla brzy po příchodu Ieyasua zasypána, řeka Hirakawa byla odkloněna a bylo vykopáno několik ochranných příkopů a logistických kanálů, aby se omezilo riziko záplav. V zátoce byly zahájeny skládkové práce a během trvání šógunátu bylo rekultivováno několik oblastí (zejména oblast Tsukiji). Východně od města a řeky Sumidy byla vyhloubena síť kanálů.
Sladká voda byla velkým problémem, protože přímé studny by vzhledem k poloze města nad ústím řeky poskytovaly brakickou vodu. Bylo využito několik sladkovodních rybníků ve městě a byla vybudována síť kanálů a podzemních dřevěných potrubí přivádějících sladkou vodu ze západní strany města a z řeky Tamy. Část této infrastruktury byla využívána až do 20. století.
Celkový půdorys městaUpravit
Město bylo rozvrženo jako hradní město kolem hradu Edo, který byl umístěn na špičce terasy Musašino. Oblast v bezprostřední blízkosti hradu tvořila sídla samurajů a daimjóů, jejichž rodiny žily v Edu v rámci systému sankin-kótai; daimjóové podnikali střídavě v jednotlivých letech cesty do Eda a využívali sídla pro svůj doprovod. Umístění jednotlivých rezidencí bylo pečlivě určeno v závislosti na jejich postavení jako tozama nebo fudai. Právě tato rozsáhlá organizace města pro samurajskou třídu určovala charakter Eda, zejména na rozdíl od dvou velkých měst Kjóta a Ósaky, kterým nevládl daimjó ani v nich nebyla významná samurajská populace. Charakter Kjóta určoval císařský dvůr, dvorní šlechta, buddhistické chrámy a historie; Ósaka byla obchodním centrem země, kde dominovali chōninové neboli obchodníci. Naopak sídla samurajů a daimjóů zabírala až 70 % rozlohy města Edo. Na východní a severovýchodní straně hradu žili šominové (庶民, „obyčejní lidé“) včetně chōninů v mnohem hustěji osídlené oblasti než oblast samurajské třídy, organizované v řadě uzavřených komunit zvaných machi (町, „město“ nebo „vesnice“). Tato oblast, Šitamači (下町, „dolní město“ nebo „dolní obce“), byla centrem městské a kupecké kultury. Šominové také žili podél hlavních cest vedoucích do města a z města. Na východní straně města protékala řeka Sumida, tehdy nazývaná Velká řeka (大川, Ōkawa). Nacházely se zde oficiální sklady šógunátu pro skladování rýže a další úřední budovy.
Most Nihonbaši (日本橋, lit. „most Japonska“) označoval střed obchodního centra města a výchozí bod gokaidó (čímž se de facto stal „středem země“). Působili zde rybáři, řemeslníci a další výrobci a prodejci. Přepravci řídili lodě známé jako tarubune do a z Ósaky a dalších měst, které přivážely zboží do města nebo je překládaly z námořních cest na říční bárky či pozemní cesty.
Severovýchodní cíp města byl v tradiční kosmologii onmyōdō považován za nebezpečný a před zlem ho chránila řada chrámů včetně Sensō-ji a Kan’ei-ji, jednoho ze dvou tutelárních chrámů Bodaiji rodu Tokugawa. Kousek severně od Sensō-ji se na západ od břehu řeky Sumida táhla stezka a kanál vedoucí podél severního okraje města k zábavním čtvrtím Yoshiwara. Čtvrti, které se dříve nacházely poblíž Ningyōchō, byly po velkém požáru Meireki znovu vybudovány na tomto odlehlejším místě. Nedaleko sídlil Danzaemon, dědičná funkce vedoucího eta neboli vyděděnců, kteří ve městě vykonávali „nečisté“ práce.
Temply a svatyně zabíraly zhruba 15 % plochy města, což odpovídá obytné ploše měšťanů, v průměru však 1/10 jeho obyvatel. Chrámy a svatyně byly rozesety po celém městě. Kromě velké koncentrace na severovýchodní straně, která měla chránit město, zabírala velkou plochu jižně od hradu druhá Bodaiji Tokugawů, Zōjō-ji.
BydleníEdit
Vojenská kastaEdit
Samurajská a daimjó sídla se dramaticky lišila velikostí v závislosti na jejich postavení. Někteří daimjóové mohli mít v Edu několik rezidencí. Horní rezidence (上屋敷, kami-yashiki) byla hlavní rezidencí v době, kdy byl pán v Edu, a sloužila k plnění úředních povinností. Nemusela být nutně největší z jeho rezidencí, ale byla nejpohodlnější pro dojíždění na hrad. V prostřední rezidenci (中屋敷, naka-jašiki), která se nacházela o něco dále od hradu, mohl bydlet dědic pána, jeho služebnictvo z léna, když byl v Edu na sankin-kotai, nebo mohla být v případě potřeby úkrytem. Nižší rezidence (下屋敷, šimo-jašiki), pokud nějaká existovala, se nacházela na okraji města a byla spíše rekreačním útočištěm se zahradami. Nižší rezidence mohla sloužit také jako útočiště pána, pokud by město zpustošil požár. Některá mocná sídla daimjóů zabírala rozsáhlé pozemky o rozloze několika desítek hektarů.
ŠoninEdit
V užším slova smyslu byli čónin pouze měšťané, kteří vlastnili své sídlo, což byla ve skutečnosti menšina. Obyvatelé šonin žili převážně v polokolektivních obydlích zvaných nagaya (長屋, lit. „Dlouhý dům“), vícepokojových dřevěných obydlích, organizovaných v uzavřených machi (町, „město“ nebo „vesnice“), se společným zázemím, jako jsou studny napojené na městský systém rozvodu čerstvé vody, prostor pro sběr odpadků a společné koupelny. Typické machi mělo obdélníkový tvar a mohlo v něm žít několik stovek obyvatel.
Mači mělo na noc zákaz vycházení se zavíracími a střeženými branami zvanými kidomon (木戸門), které se otevíraly na hlavní ulici (表通り, omote-dori) v mači. Do hlavní ulice směřovaly dvoupatrové budovy a větší obchody, vyhrazené výše postaveným členům společnosti. Mači se obvykle řídilo mřížovým vzorem a na hlavní ulici se otevíraly menší ulice, šinmiči (新道), rovněž s (někdy) dvoupatrovými budovami, obchodem v prvním patře, obytnou čtvrtí ve druhém patře, pro zámožnější obyvatele. Velmi úzkými uličkami přístupnými malými brankami zvanými roji (路地) se vstupovalo hlouběji do nitra mači, kde se nacházely jednopatrové nagaje, uranagaje (裏長屋, lit. „zadní dlouhé domy“). V těchto zadních domech se nacházely nájemní a menší pokoje pro níže postavené šoniny.
Edo bylo přezdíváno městem 808 machi (江戸八百八町, Edo happyaku hacchō), což znázorňovalo velký počet a rozmanitost těchto komunit, ale skutečný počet se v 18. století blížil 1 700.