Anansi’s Goatman Story

Uloženo z 4chan’s /x/ v pátek 28. září 2012 v 1:31 východního času.
Mírně upraveno oproti původnímu vláknu pro zlepšení gramatiky a plynulosti.

Tady je můj příběh:

Přestanu greentextovat, protože příběh je dost dlouhý a formát se hůř píše.

Takže nakonec hrajeme fotbal. Kope se mnou bílý kluk „Tanner“, pět mých bratranců a pak čtyři jejich kamarádi. Celkem tam bylo pět holek a šest kluků. Všem nám bylo asi patnáct až sedmnáct let.

Nakonec jsme se celý den jen tak okopávali. Tak jsme se vrátili do tábora a vytáhli nějaké věci na táborák, i když oba přívěsy měly kuchyňku. Tanner říká, že pozemek jeho rodiny leží proti pozemku mého strýce. Chce běžet domů a zeptat se táty, jestli může jet kempovat s námi. Můj bratranec Kohout říká, že půjde s ním, protože se brzy setmí. Jedna z holek se chce také přidat.

Je asi sedm hodin a začíná se pěkně stmívat. Vezmou si baterky a vydají se po stezce směrem k Tanovu pozemku. My ostatní jsme v chládku. Děláme si cigára, popíjíme a líbáme se na holky.

O třicet nebo čtyřicet minut později je opět cítit ozón. Je cítit přes pach ohně, který jsme rozdělali. Ten opravdu odporný, měděný zápach, jako těsně po tom, co se ti spustí krev z nosu a přestane to. Nebylo to úplně jako zaschlá krev, ale byl to takový ten hnusný kovový zápach ze zadní části krku.

Hned nás napadlo, že je to nějaká elektrická závada, nebo že někdo nechal zapnutou plotýnku nebo tak něco. Prohledáváme přívěsy, nic není zapnuté a všichni to cítíme. Najednou slyšíme, jak lidé rezervují cestu směrem k nám, a Kohout, Tan a ta holka vyběhnou na mýtinu, celí udýchaní. A ani nezastaví krok, všichni běží do přívěsu, přímo k místu, kde hoří.

Všichni se odtamtud kurva dostáváme do přívěsů. Nakonec se uklidní; dokonce i Kohout si v tu chvíli vyplakává oči. Celou dobu se oheň žene níž a níž, takže si ostatní bratranci řeknou, že na to serou, a chystají se jít ven pro generátor z kůlny mezi přívěsy.

Tanner na to: „Kurva ne! Zamkni vchodový dveře, nikdo jinej ven nepůjde!“. Taky brečí, oči má podlité krví a opuchlé a kalhoty špinavé jako hovno.

Pokračuje, že šli k němu domů. Jeho otec řekl, že jistě, že může jít tábořit, ale ať jsou cestou zpátky opatrní a že by si možná měli vzít pro jistotu jednu z loveckých pušek.

Je zřejmé, že Tanner před několika dny něco viděl na jejich dvoře. Jedno z jejich prasat se objevilo roztrhané a napůl sežrané. Předpokládali, že to byly nějaké velké kočky nebo kojoti, i když ti si obvykle s živými zvířaty nezahrávají.

Šel nahoru, sbalil si věci a řekl tátovi, že bez pušky to zvládnou, protože kojoti se lidem vyhýbají. Tak se vydali zpátky směrem k místu, kde jsme tábořili.

Kohout konečně přestal brečet a třást se; holka už brečela, ale jen zírala z okna s nechápavým výrazem ve tváři. Říká, že došli do půlky lesa směrem k táboru, když začali v lese slyšet hovno. Tou dobou už byla skoro tma, takže si nejdřív nebyli jistí, co to sakra je. Holka říká, že slyšela něco v křoví hned u stezky, a tak tam všichni posvítili baterkami a někdo stál vzadu v lese v malé prohlubni. Kohout říká, že na něj křičeli a říkali mu, že je děsí a jaký je kokot.

Říká, že v tu chvíli si uvědomil, že ten chlap je otočený směrem od nich. Tak šli dál a začali cítit hnusný měděný zápach ozónu. Říkají, že se podívají do lesa na opačné straně, a je to frajer, který stojí v lese, obrácený zády o něco blíž k cestě.

Takže teď začnou powerwalking a Tan pořád říká: „Měl jsem si vzít tu zasranou pušku.“

Když to vyprávějí, zápach je stále super silný i uvnitř chaty.

Říkají, že poté, co začali jít rychleji, se z obou stran lesa začalo ozývat jakési tiché brebentění. A když to začali rezervovat zpátky k přívěsu, dívka řekla, že blikla baterkou do lesa na jejich stranu a viděla, jak se něco škube lesem. To škubání bylo čím dál hlasitější, a když viděli světlo z našeho táborového ohně, něco se vynořilo z lesa asi 40 metrů za nimi na trať a oni se rozběhli, co jim síly stačily, k přívěsu.

Takže jsme byli venku v tom zasraným lese a v tu chvíli jsme předpokládali, že to jsou nějací burani nebo tak něco, co se s náma snaží vyjebat.

Najednou můj druhej bratranec, Junior, začal vyprávět o tom, jak chodil do školy s nějakým domorodým klukem, kterej mu vyprávěl o ‚Kozím muži‘ nebo tak nějak. Okamžitě mu řekneme, ať drží hubu, protože teď nepotřebujeme žádný strašidelný řeči.

Ale on pořád mele o tom, jak je to ten zasranej ‚Goatman‘ a jak jsme v jeho lese a bla, bla, bla. Tenkrát jsem o tom kozím muži ani o ničem podobném nikdy neslyšel, ale pak před pár lety – rok předtím, než jsem dokončil vysokou školu – jsem měl za spolubydlícího Menoma a nakonec jsem se ho na to zeptal. A abych to shrnul, je to v podstatě zasranej chlap s kozí hlavou, kterej umí měnit podobu a dostává se mezi skupiny lidí, aby je terorizoval. Taky to má být něco jako Wendigo a je špatný mojo o tom vůbec mluvit a ještě horší, když to vidíš.

Zapomeň, že když mi bylo šestnáct, tak jsem to ještě nevěděl. Takže můj bratranec si říká: „Ten kozomrd se dostane dovnitř a kurva nás dostane.“ A já mu to říkám. Holky jsou vyděšený a my se s bratrancema kurva snažíme přijít na to, jestli to jsou jenom nějací burani, nebo jestli je to nějaký zvíře.

Tak najednou ten smrad zmizel. Jako dodnes jsem nic podobného nezažil. Jako že většinou pachy zmizí nebo se zmírní. Prostě jednu vteřinu to tam doslova bylo a druhou už ne.

Takže je to po hodině, takže kolem deváté nebo desáté. Přestali jsme srát cihly natolik, abychom se vrátili ven a znovu rozdělali oheň. Dochází nám, že to byli jen nějací kreténi, co si z nás chtěli vystřelit, takže se domů nevracíme, protože si myslíme, že kdybychom to udělali, tak by nás honili po lese nebo nějakou šílenou kravinu.

Další divné věci se tu noc nedějí. A zůstáváme další noc a po většinu noci se nic neděje. Asi v jednu ráno se venku opíjíme a vyprávíme si strašidelné historky. Když někdo dokončuje nějakou 2strašidelnou historku – už si nepamatuju o čem -, vrátí se zápach. Je tak kurevsky silný, že jedna z holek začne doslova zvracet.

Vstanu a skutečně je cítit, jak je vzduch lepkavý. Říkám, že bychom měli jít dovnitř a že tohle není správné; měli jsme prostě kurva odejít.

Všichni se vracíme dovnitř a stojíme kolem. Bratranec pořád mluví o tom, že je to kozí muž. A můj bratranec Kohout se ho snaží umlčet, kurva, a já mám celou dobu pocit, že je něco špatně, a nemůžu přijít na to, co to kurva je.

Nakonec tam chvíli sedíme; ten smrad je stejně silný a my jsme vyděšení a všichni se choulíme v tom karavanu. Nakonec pro všechny uvaříme klobásy, protože nikdo nechce jít ven. Je to jeden z těch balíčků se čtyřmi bachory. Máme celkem tři balení. Griluju je na kamnech a dávám každému párek v rohlíku. Já dostanu svůj. Po chvíli se jeden z mých bratranců zvedne a jde k hrnci pro další.

Začne brblat, že já dostanu dva párky a všichni ostatní jenom jeden, a já se na něj podívám, jako by byl úplně blbej. Říkám mu, že všichni dostali jenom jeden, protože tam bylo jenom dvanáct bachorů, a jestli chce víc, tak ať si otevře nový balíček a uvaří si další.

V tu chvíli ta holka, co byla venku s Kohoutem a Tanem, začne křičet: „O JEŽÍŠI, O PÁNĚ, DOSTANEŠ TO VEN!“ V tu chvíli mu řeknu, ať se na mě podívá. Brečí a třese se, a pak vstávajícímu bratranci dojde, co se to kurva děje. Oba se s ním rozhlédneme po místnosti a pak cítím, jak se mi kurva svírá srdce. Vyběhnu kurva z chaty a holka vyběhne s námi. Dveře přívěsu bouchají o bok přívěsu, jak všichni vypisují knihy z chaty.

Jeden z bratrancových kamarádů se nás ptá, co se kurva stalo. Začnu nás počítat. Už je nás jenom jedenáct.

„To mě poser,“ ověřuje si můj bratranec. V chatě bylo dvanáct lidí. Ale vzhledem k tomu, že se všichni moc dobře neznali, nikdo si za celou tu zkurvenou dobu nevšiml, že je tam někdo navíc. A pak jsem si uvědomil, že jsem si předtím tak nějak všiml, že něco nesedí. Znáte to, když se jen tak flákáte a bavíte, že si nevšímáte maličkostí a ne vždycky sledujete určité věci? Jsem si smrtelně jistý, že s námi v přívěsu byl ještě někdo další a že tam byl už přinejmenším jeden zasraný den a jedl s námi. Horší je, že se mi podařilo zjistit, kdo to byl, protože si myslím, že s tím druhým člověkem/kozákem vlastně nikdo nikdy nekomunikoval.

Ta holka se pořád modlila k Ježíšovi a my všichni sedíme venku; nakonec si vezmeme velkohubý klacky a jdeme zpátky do chaty, ale tam nikdo není. Znovu počítáme a je tam jedenáct lidí. Vracíme se do přívěsu a zamykáme dveře. Vysvětlujeme, co se kurva stalo, a holka říká, že si to taky uvědomila, a že když chtěl něco říct, ten člověk, co seděl vedle ní, ji pevně chytil za nohu, naklonil se k ní a řekl něco, čemu nerozuměla.

Takže jsme pěkně vyděšení jak sviňa, jak se k sobě choulíme, a já usínám. Když se probudím, zrovna vychází slunce a půlka lidí spí a druhá půlka nám balí věci.

Všichni chceme jít domů pěšky, ale asi čtyři lidi chtějí zůstat, dokud slunce úplně nevyjde. A někteří lidi si myslí, že si jenom děláme prdel, a pořád chtějí zůstat u přívěsů. Já už chci kurva vypadnout z lesa.

Dívka se jmenovala Keira, ta, které se dotkl Kozí muž. Každopádně jsem se jí zeptal, jestli si vážně myslí, že to bylo něco špatnýho, a ona říká, že prostě chce jít domů a nechce být další noc sama v lese.

Takže se rozhodneme, že se rozdělíme; ti čtyři, co chtějí jít, můžou jít, ale já musím zůstat, protože mám klíče od chaty a ta patří strejdovi a já musím zamknout. V tuhle chvíli jsem strašně naštvaná, protože mám pocit, že lidi tyhle sračky neberou vážně, a rozhodně jsem nechtěla být další noc v lese. Zbytek dne se snažím přesvědčit zbytek lidí – teď už čtyři holky a čtyři kluky -, aby vypadli z úniku. Tanner s nimi odchází pro pušku a říká, že se vrátí. Takže ve čtyři odpoledne nás zůstalo jen sedm.

Když se kolem páté odpoledne ještě nevrátil, začínáme být kurevsky nervózní a jediný důvod, proč jsem je přestala prosit, aby se vrátili, byl ten, že šel pro pušku.

Je asi půl šesté odpoledne nebo tak nějak, když ten jeden bratranec, který zůstal, říká, že ta holka Keira je venku. Všichni se podíváme ven a je jisté, že stojí u ohniště zády k chatě.

Říkám si, že kdyby se tak kurevsky bála, proč by se sakra vracela? A pak mě přepadne nepříjemný pocit v břiše. Mějte na paměti, že celou dobu byl měděný zápach pryč. Teď si uvědomuju, že ho cítím jenom náznakem.

Říkám to ostatním a všichni – a to jsou lidi, kteří chtěli zůstat v tom zasraným lese, když jsme měli mezi sebou toho zatracenýho Kozomrda – se mi smějou a ptají se, jestli jsem to na ně narafičil, abych je vyděsil.

Podívám se na ně jako: „Teď si z vás vůbec nedělám prdel.“ A oni se mi smějou. Ptám se jich, proč bych to kurva měl takhle hrát? Tak jedna z holek jde ven pro Kieru. Dojde k ní do půlky cesty a zastaví se studená. Keira začne hekat; nevím, jak to kurva popsat. Něco jako kdyby se někdo otočený zády smál, aniž by vlastně vydal nějaký zvuk. Právě díky tomuhle faktu jsem si uvědomil, že v celém lese není ani hovno; je tam mrtvolné ticho.

To bylo tak později v září, takže v té době bylo ještě docela horko, ale některé dny bylo taky super chladno. A většinou bylo slyšet houkání velkých hus nebo nějaké ptáky nebo štěbetání veverek.

Tak jsem vyšel ze dveří a řekl jí, ať se hned vrátí do toho zasranýho přívěsu.

Zacouvala do přívěsu a zamkli jsme ty zasraný dveře. Stáhneme všechny žaluzie kromě jedné a posadíme tam chlapa na židli, aby ji hlídal. Stojí tam ještě asi dvacet minut. Chlap se otočí a řekne, že tam pořád je. A najednou se ozve VELKÁ zasraná rána na dveře.

Všichni vyskočíme nahoru a šmejdíme po obýváku přívěsu. Bouchání je kurva super hlasitý.

Takže teď můj bratranec drží jednu z holek a další dvě se tak nějak nervózně chichotají a já a další dva kluci sere brix.

Pak uslyšíme Tan. Křičí.

„PUSŤTE MĚ DO PRDELE, PŘESTAŇTE SI HRAJET!“

Přejdeme tedy ke dveřím, otevřeme je a on se potácí dovnitř s puškou. Venku už nikdo není.

Očividně došel až k tábořišti. V lese se nic divného nestalo, ale viděl tam dívku. Upozorňoval, že to nebyla Keira, kdo tam stál. Když došel na okraj mýtiny, otočila se k němu lhostejným pohledem a jen ho upřeně sledovala, jak pomalu obchází mýtinu zvenčí směrem k táboru. Říkal, že až když byl skoro v polovině cesty k přívěsu, uvědomil si, že se k němu přibližuje. Začala u ohně, a aniž by si všiml jejího pohybu, otáčela se a přibližovala se. Řekl, že zbytek cesty k chatě prostě běžel v domnění, že se otevře. A když se dostal ke dveřím a ty byly zamčené, otočil se a ke dveřím to měl asi polovinu vzdálenosti.“

Pohlédl se po místnosti a pak strašně zbledl. Přitáhne si mě ke straně a zašeptá mi do ucha: „Víš, že je nás tady jenom sedm, že jo?“ „Jo,“ řeknu. Mám takový ten pocit, kdy se vám žaludek propadá až ke koulím. Bylo to už vevnitř v přívěsu, když jsme řešili, kdo kam půjde, a pak když jsme si předtím během dne šli všichni popovídat ven. Prostě to zase vklouzlo dovnitř.“

Podívali jsme se z okna a venku nikdo není. Tak všechny přepočítáme a pak v podstatě jdu a ptám se všech, kolik lidí tu bylo předtím. A všichni říkají, že osm. „A kolik je jich tady teď?“ ptám se. Všichni to spočítají a pak si uvědomí, že v chatě je teď jen sedm lidí.

Takže Tan si přinesl pár krabic nábojů a pušku. A řekl tátovi, že v lese je nějaké zvíře, protože si myslel, že by mu táta nevěřil, kdyby řekl, že je to Kozí muž. Říkal, že jeho bratranec má za pár hodin přijet dolů a že ráno se můžeme všichni vrátit k němu a bratranec nás odveze domů.

Teď jsem fakt kurevsky vyděšenej, ale aspoň se cítím líp, protože můžeme být Američani a postřílet to, co to je, jestli se to vrátí. Ale pak se bratranec s jednou z holek strašně pohádá, protože si myslí, že se snažím být vtipný a dělat si z nich legraci, a že se fakt bojí a že nejsem vtipný. Pořád jí říká, že takový nejsem, a ona na to: „A jak víme, že ta holka nebyla jen Tanner v paruce? Nebo jestli je to opravdu Kozomrd, jak víme, že je to skutečný Tanner a že Kozomrd prostě Tannera v lese nezabil a nevzal mu zbraň?“

Takže se kvůli tomu kurva dostaneme do obrovské hádky, kdy já a Tan říkáme: „Mohli bychom být vážně v nebezpečí, protože přinejmenším se někdo vkrádá do našeho zasraného přívěsu, aniž bychom o tom věděli, a míchá se mezi nás, a přinejhorším je v lese něco zlého, co si z nás dělá prdel.“

Jedna z holek brečí a říká, že chce jít hned teď, a my se jí snažíme říct, že bychom neměli, protože nikdo z nás nepůjde uprostřed noci lesem. V tu chvíli už začíná zapadat slunce a venku se trochu smráká.

Něco jíme a na chvíli zapínáme rádio, ale nedaří se nám tam chytit stanici s něčím pořádným. Vypínáme ho tedy zhruba ve chvíli, kdy se objeví Tanův bratranec. Bylo mu asi devatenáct, myslím. V tu chvíli je slunce sotva nad obzorem a on má jednu z těch těžkých svítilen s lucernou a další pušku. Přichází k přívěsu a my se šeptem ptáme Tana, jestli si je jistý, že je to jeho bratranec, a on říká, že ano.

Ten chlap se rozhlédne za sebe a po celém táboře a pak vejde dovnitř. Tak nějak se na nás všechny podívá a vypadá trochu zmateně.

Říká: „Kde je tvůj druhý kamarádíček? Myslel jsem, že za mnou přijde nahoru do chaty. Je nějaká pomalá nebo co?“ Taky se zeptal, jestli jsme v chatě nevařili krev, protože celou cestu nahoru po stezce to smrdělo krví a rozpálenými pánvemi. Všichni jsme na to řekli: „Kurva, NÉÉÉÉ“. Ale ptáme se ho, o čem to kurva mluví s tou holkou, kterou viděl.

Přišel po stejné stezce, po které šel Tan, a narazil na „jednoho z těch tvých kámošů“, který stál uprostřed stezky a díval se na něj s povadlou čelistí. Položil jí spoustu otázek, ale ona se na něj jen dívala. Pak se na něj usmála a on řekl, že jde dál. Zdálo se, že s ním nedokáže držet krok a stále za ním trochu zaostává. Řekl, že se jí zeptal, jestli je zraněná nebo tak něco a jestli nepotřebuje nějakou pomoc. Ona se však dál dívala. Nakonec už kráčel a zahnul za ohyb stezky. Když se však otočil a vrátil se, aby se podíval, jestli je v pořádku, byla stezka prázdná. Předpokládal, že se vydala nějakou zkratkou lesem k našemu přívěsu.

Vyprávíme mu celý příběh o tom, co se dělo. Napůl jsem čekal, že řekne, že kecáme, ale on jen poslouchal a pak se posadil na pohovky v obýváku.

Tannerův bratranec se vrátil k dívce. Říká, že když se za ním pořád snažila zaostávat, docela ho to vyvedlo z míry, tak se ji snažil držet před sebou, ale ať šel jakkoli pomalu, vždycky trochu zaostávala. A že cítil odporný zápach, který sílil, čím víc se blížil k táboru. Nakonec byl opravdu silný. Řekla něco hodně slabého, co nezachytil, a když se otočil, byla přímo na něm, a on od ní ustoupil.

V tu chvíli se jí zeptal, jestli je v pořádku, a pokud ne, aby ji odnesl zpátky zbytek cesty, a ona jen dál zírala. Řekl, že se po ní natáhl, jako že ji chtěl chytit za rameno, ale asi „špatně odhadl vzdálenost“, protože byla stranou od místa, kam položil ruku, jako by se pohnula, zatímco on se na ni díval mrtvýma očima.

Takže v tuhle chvíli už víme, že tenhle průser je skutečný, pokud si tedy Tan nedělá legraci, což poznáme, že nedělá, protože se málem pochcal do kalhot.

Takže si nabijí pušky, my se ještě najíme a tak nějak sedíme asi do jedenácti. Dodnes, kurva, pokaždý, když si na to vzpomenu, se fakt modlím k Bohu, aby to byl nějakej obrovskej fór, kterej si ze mě bratranci udělali a prostě ho nikdy neprozradili, abych se z toho do konce života posral.

Kolem jedenáctý se smrad mědi změní ve skutečnej odpornej smrad podobnej krvi, jako když se vaří krev a spálený vlasy. Tan a jeho bratranec Reese se okamžitě zvednou a popadnou pušky.

Na dveře se ozve něco jako napůl klepání, napůl mlaskání, a já se poseru, ozve se hlas, a zní to, jako když vidíte na YouTube ty kočky a psy, jejichž majitelé je učí „mluvit“. Říká takovým přerývaným, podivně zabarveným hlasem: „Pusťte mě kurva dovnitř, přestaňte si kurva hrát.“

Způsobilo to, že se mi kurva zježily koule u těla, a jedna z holek prostě začala brečet a vzývat Ježíše.

Bylo to tak kurva očividný, že nemluvil člověk. Nemělo to správnou kadenci, a to je nějaká sračka, kterou jsem si až do té chvíle neuvědomil, ale všichni lidé mají určitou kadenci, když mluví, bez ohledu na jazyk. Všichni lidi mají určitý rytmus, když mluví.“

Tahle sračka neměla žádnou kadenci ani rytmus. Jedna z těch koček na YouTube, takhle to kurva znělo za dveřmi. Takže teď jsem v režimu plného teroru. Pořád venku řveme: „Kdo je to? Přestaň se s tím srát, vole!“ a ono to pořád říká „dovnitř“ nebo „Pusť mě kurva dovnitř“ už skoro 15 minut.

Znělo to skoro takhle, jen ne vtipně. Omlouvám se za odbočku, ale jestli si nedokážete představit, jak tahle sračka zněla, tak si nedokážete představit, jak moc v prdeli celá ta situace byla.

Takže pak ten smrad na chvíli zmizí. A další asi hodinu slyšíš, jak se někdo v podstatě plíží po lese a tak. Každých pár minut se to vrátí do dveří a něco řekne.

Když konečně zápach odezní, jsou právě teď asi dvě hodiny ráno. Reese si řekne: „Člověče, seru na to!“, otevře dveře a vyjde ven s puškou.

Vystřelí do vzduchu a řekne něco ve smyslu: „Ve jménu Ježíše Krista, jdi pryč!“. Vystřelí ještě dvakrát a pak se z lesa přímo proti řece naproti přívěsu ozve, jako by něco pomalu žbluňkalo a houkalo.

Potom to začne křičet a zní to skoro jako křik ženy a kočky v pytli dohromady. Jako vážně jsem nikdy žádnou takovou sračku neslyšel, a je slyšet, jak se křoví tamhle začíná třást, Reese vystřelí do stromořadí a pak začne couvat do domu.

Zamkneme dveře a slyšíme, jak ta sračka kvílí a ječí. Reese říká, že něco vylezlo z křoví, super nízko nad zemí a plazí se k chatě. Střílel po tom.

Přibližně takhle probíhal zbytek noci; následující dvě hodiny to doslova nepřetržitě řvalo a my jsme slyšeli, jak se to hovno pohybuje venku v korunách stromů. Ale k chatě se to už nevrátilo, dokud všichni konečně neusnuli.

Tan seděl v křesle a hlídal dveře s puškou; nikdo jiný to neslyšel ani neviděl a vyprávěl mi to o dva dny později, když už bylo po všem.

Říkal, že když křik a zvuky konečně ustaly, kýval hlavou a už skoro spal, když viděl, jak někdo vyšel z koupelny a pak si lehl doprostřed podlahy a šel spát. Prostě se domníval, že je to někdo z nás a že kývl hlavou.

Poté řekl, že si tak nějak uvědomil, že něco není v pořádku, a zatímco předstíral, že spí, počítal nás. V kajutě bylo devět lidí. V podstatě nechtěl zkusit vystřelit na tu zasranou věc v chatě a nechat ji, aby nás všechny na místě zabila, nebo aby se Reese probudil a začal střílet a my se pak zabili. Tak prostě zůstal celou noc vzhůru a předstíral, že spí.

Říkal, že se to někdy postavilo a dělalo to takovou divnou nervozitu nebo se vlnilo, jako by se to smálo. Ale pak si zase lehlo.

Příběh se uzavírá dost slabě, protože z mého pohledu se nic nestalo. Probudili jsme se. A všiml jsem si, že Tan je trochu nervózní a že se vyhýbá pohledu na nás všechny. Ale nasnídali jsme se, sbalili se a vydali se na cestu k němu domů. V chatě zůstal poslední a řekl, že zamkne a přinese mi klíče od strýce; ať prostě začnu chodit a on mě dožene. Což se mi kurva moc nechtělo.

Došli jsme kousek po cestě, a když přiběhl, v podstatě jsme jenom běželi k jeho domu. Jeho bratranec nás vzal domů.

V koupelně bylo okno. Tan se vrátil zamknout a podíval se tam. Byli jsme moc hloupí na to, abychom okno bez zástěny zamkli. Když tam vešel, okno bylo v prdeli.

Hádám, že to dělal celou dobu, čekal, až usneme nebo se prosmýkneme, a pak se dostal mezi nás. Šlo to s námi celou tu zatracenou cestu zpátky k němu domů a pak to prý zaostalo za skupinou a podívalo se mu do očí, než odešlo do lesa.