Naše video výstava Čarodějnické procesy v raně novověké Evropě a Nové Anglii byla upravena na základě materiálů z výstavy Slavné procesy a jejich odkaz, která se konala od 14. srpna do 20. září 2008. Video je k dispozici v dolní části stránky pod textem a obrázky z původní výstavy.
Právní základ čarodějnických procesů
Historici identifikovali řadu zásadních právních událostí, které vedly k panice kolem čarodějnic – a následným procesům s nimi – v raně novověké Evropě. Jedním z nich byla myšlenka „kacířské skutečnosti“, s níž přišel papež Jan XXII (1316-1334) a která umožnila, aby se na kacířství pohlíželo jako na čin, a nikoli pouze jako na intelektuální zločin. Dalším krokem bylo vytvoření vazby mezi čarodějnictvím a kacířstvím, vazby, která před koncem 15. století neexistovala a která se objevila díky nové teorii „ďábelského čarodějnictví“, jež tvrdila, že praktikování zlomyslností (například používání náboženských předmětů k proklínání bližních) ve skutečnosti zahrnuje aktivní smlouvu s ďáblem, a je tedy kacířským činem, a ne jen rituálem prováděným pomýlenými venkovany. Tento pohled na čarodějnictví se rozšířil po celé Evropě díky příručkám jako Malleus Maleficarum.
Ugolini, Zanchino. Tractatus nouus aureus et solemnis de haereticis… Venetijs: Ad Candentis Salamandrae Insigne, 1571.
Malleus Maleficarum
Vrchol německého čarodějnického šílenství znamenalo vydání knihy Malleus Maleficarum („Kladivo na čarodějnice“), která se stala příručkou pro lovce čarodějnic a inkvizitory. Malleus, který v roce 1486 sepsali dominikáni Heinricus Institoris a Jacobus Sprenge a který byl v Německu poprvé vydán v roce 1487, měl především systematicky vyvracet argumenty, které tvrdily, že čarodějnictví neexistuje, vyvracet názory těch, kteří se k jeho realitě vyjadřovali skepticky, dokazovat, že čarodějnice jsou častěji ženy než muži, a poučit soudce o postupech, které je mohou odhalit a usvědčit. Hlavní část textu Malleus je rozdělena do tří částí; první část dokládá teoretickou realitu čarodějnictví; druhá část je rozdělena do dvou samostatných oddílů neboli „otázek“, které podrobně popisují praktikování čarodějnictví a jeho léčení; třetí část popisuje právní postup, který se měl použít při stíhání čarodějnic. Malleus byl v raném novověku vydán 26krát a po staletí zůstal standardním textem o čarodějnictví.
Malleus maleficarum. Francofurti: Sumptibus Nicolai Bassaei, 1588
Právní a geografické rozdíly v evropských čarodějnických procesech
Rozdíly ve vývoji právních systémů v raně novověké Evropě měly zásadní vliv na průběh čarodějnických procesů v různých zemích. Například relativně malý počet stíhání čarodějnic ve Španělsku, Itálii a Francii lze přičíst skutečnosti, že španělská ani římská inkvizice nevěřily, že čarodějnictví lze prokázat. Podobně i v Anglii bylo stíhání relativně málo, a to díky kontrolním mechanismům, které jsou vlastní systému porot. Pouze v místech, jako je Skotsko, alpské země a jihoněmecká církevní knížectví, se rozšířila čarodějnická panika a skutečné stíhání. V těchto regionech, tvořených malými a slabými státy, světské soudy aktivně a úspěšně stíhaly případy kacířství. Dalším důležitým důvodem aktivního odsuzování čarodějnic v německých zemích bylo přijetí Constitutio Criminalis Carolina ve Svaté říši římské v roce 1530, které nejenže zavádělo trestní stíhání z podnětu soudce, čímž vydávalo obviněné čarodějnice na milost a nemilost soudci, který byl zároveň soudcem, vyšetřovatelem, žalobcem i obhájcem, ale také stanovilo tajný výslech obviněného, odepřelo mu obhájce, vyžadovalo mučení za účelem získání přiznání a stanovilo, že čarodějnice mají být trestány smrtí upálením.
Cotta, John, 1575(?)-1650(?). The triall of witch-craft… Londýn: Printed by George Purslowe for Samuel Rand, and are to be solde at his shop neere Holburne-Birdge, 1616
Hutchinson, Francis, 1660-1739. An historical essay concerning witchcraft…London: Printed for R. Knaplock…and D. Midwinter…1718
Hon na čarodějnice v raně novověké Evropě
Vrchol šílenství honů na čarodějnice v raně novověké Evropě přišel ve dvou vlnách: První vlna proběhla v 15. a na počátku 16. století, druhá vlna v 17. století. Hon na čarodějnice se odehrával v celé raně novověké Evropě, ale za nejvýznamnější oblast honu na čarodějnice je považováno jihozápadní Německo, kde došlo k největší koncentraci čarodějnických procesů v letech 1561 až 1670.
Molitor, Ulrich. Hexen Meysterey… Štrasburk(?): J. Cammerlander(?), 1545
Salemské čarodějnické procesy: Počátky
Salemské čarodějnické procesy v letech 1692-1693 byly krátkým výbuchem čarodějnické hysterie v Novém světě v době, kdy v Evropě tato praxe již slábla. V únoru 1692 onemocněla jedna dívka a ve stejné době se neobvykle chovaly i její spoluhráčky. Když místní lékař nebyl schopen dívky vyléčit, objevilo se podezření na nadpřirozenou příčinu a podezření z čarodějnictví. Brzy byly z čarodějnictví obviněny tři měšťanky: Tituba, otrokyně, Sarah Goodová, chudá žebračka a společenský ztroskotanec, a Sarah Osbornová, hádavá žena, která jen zřídka navštěvovala kostel. Ačkoli celá záležitost mohla skončit tím, že by tyto tři neoblíbené ženy posloužily jako obětní beránci, Tituba – možná aby se vyhnula nespravedlivému stíhání – během procesu prohlásila, že je čarodějnice a že ona i ostatní obviněné ženy létají vzduchem na tyčích. Když byli skeptici umlčeni, začal hon na čarodějnice.
Soudy Oyer and Terminer
Brzy se obvinění z čarodějnictví rozmohla a vězení se zaplnila podezřelými, kteří se k čarodějnictví přiznali, neboť v něm viděli prostředek, jak se vyhnout popravě. Provinční guvernér vytvořil soud „oyer and terminer“, který soudcům umožňoval vyslechnout „spektrální důkazy“ (svědectví obětí, že je navštívil přízrak obviněné čarodějnice), a udělil duchovním bez právního vzdělání pravomoc vést soudce. Důkazy, které by dnes byly zakázány – pomluvy, drby, nepodložená tvrzení – byly běžně připuštěny, zatímco obžalovaní neměli právo na obhájce ani na odvolání. Po zbytek roku 1692 v atmosféře strachu létala obvinění, mnozí byli odsouzeni a řada z nich byla odsouzena k smrti.
Úpadek a ukončení salemských čarodějnických procesů
Na podzim roku 1692 začala hysterie honu na čarodějnice odeznívat, protože stále více lidí začalo pochybovat o tom, že by se tolik lidí mohlo dopustit čarodějnictví. Lidé naléhali na soudy, aby nepřipouštěly spektrální důkazy a místo toho se spoléhaly na jasná a přesvědčivá svědectví. Jakmile přestaly být přízračné důkazy přípustné, množily se osvobozující rozsudky a tři původně odsouzené ženy byly omilostněny. V květnu 1693 byly zbývající obviněné a odsouzené čarodějnice propuštěny z vězení. V průběhu salemské čarodějnické hysterie bylo ze 150 zatčených a 26 odsouzených popraveno 14 žen a 5 mužů. Salemské čarodějnické procesy trvaly jen něco málo přes rok a měly jen velmi malý praktický dopad na celé kolonie. Procesy a popravy však měly v americkém povědomí živý posmrtný život a daly vzniknout bohaté vědecké literatuře a množství kulturních artefaktů včetně obrazů, románů, divadelních her a filmů.