Rozsah Římské říše

Čas zaznamenal vzestup a pád řady velkých říší – babylonské, asyrské, egyptské a nakonec perské. Bez ohledu na velikost či schopnosti jejich armády nebo schopnosti jejich vůdců všechny tyto říše upadly do záhuby. Historie ukázala, že jednou z mnoha příčin tohoto konečného úpadku byla obrovská velikost říší – prostě se příliš rozrostly, než aby je bylo možné řídit, a padly náchylné k vnějším i vnitřním silám. Jednou z největších z těchto říší byla samozřejmě Římská říše. V průběhu staletí se z malého italského města rozrostla a ovládala území po celé Evropě přes Balkán až na Blízký východ a do severní Afriky.

Populace & Rozšíření

Je bohužel obtížné získat přesné údaje o počtu lidí žijících v daném okamžiku v Římské říši. Jakýkoli výpočet počtu obyvatel by byl získán ze sčítání lidu, ale římské sčítání mohlo, ale nemuselo zahrnovat ženy a děti mladší určitého věku. Sčítání lidu sloužilo nejen ke zjištění počtu obyvatel, ale také k vybírání daní a výživě obyvatelstva, ale vzhledem k tomu, že sčítání bylo založeno na majetku a občanství, je třeba se ptát, kdo byl do konečného sčítání zahrnut. Také otroci pravděpodobně nebyli zahrnuti, ale podle jednoho odhadu bylo v Itálii v 1. století př. n. l. 1 500 000 až 2 000 000 otroků.

Na počátku, před vznikem republiky, mělo město Řím odhadem jen několik tisíc obyvatel. Do 6. století př. n. l. a vyhnání králů se počet obyvatel města zvýšil na 20 000 až 30 000 (opět to mohlo, ale nemuselo zahrnovat ženy a děti). Jak město rostlo spolu s říší, stal se Řím magnetem pro umělce, obchodníky a lidi ze všech společenských vrstev – zejména ty, kteří hledali práci. Na počátku císařského období mělo město téměř 1 000 000 obyvatel. Říše se v téže době rozrostla z 4 063 000 obyvatel v roce 28 př. n. l. na 4 937 000 obyvatel v roce 14 n. l.. Ten byl pro císaře velkou pýchou, alespoň tak to napsal Augustus ve svých Res Gestae. Augustus údajně prohlásil: „Řím jsem našel postavený ze sluncem vysušených cihel, zanechávám ho oděný do mramoru“. Tento citát by také mohl odrážet růst říše co do počtu lidí i rozlohy.

Z malého města na západním okraji Itálie se Řím – neboli říše – rozrostl na území od Severního moře až po většinu oblasti kolem Středozemního moře. Na severu se rozkládaly Britannia, Germánie a Galie. Na západě a na jihu podél severní Afriky říše zahrnovala Hispánii, Mauretánii a Numidii. Na východě a na Blízkém východě se nacházely Egypt, Judea, Sýrie, Parthie a Malá Asie. Blíže k Itálii a na východě se nacházely Makedonie, Řecko, Moesie a Dácie. K tomu se přidávaly ostrovy Korsika, Sardinie a Sicílie. Po celé říši se nacházela města se 100 000 až 300 000 obyvateli – Alexandrie, Kartágo, Antiochie, Pergamon, Efez a Lyon. Římská říše však stejně jako všechny před ní nevydržela a nakonec v roce 476 n. l. padla v důsledku invaze ze severu. Abychom pochopili rozsah této velké říše, musíme se vrátit na její počátek na počátek šestého století před naším letopočtem.

Ospravedlnění expanze

V roce 510 př. n. l. byla svržena monarchie, která ovládala Řím, a král Tarquin Superbus byl vyhnán. Od té doby – po několik následujících staletí – Řím dále rostl a rozšiřoval svou sféru vlivu po celém Středomoří. Navzdory vnitřním i vnějším silám se moře stalo takzvaným římským jezerem. Tento ohromující růst v období rané republiky se protáhl až do věku císařství a vyvrcholil obdobím Pax Romana – jeho verzí míru a stability.

V zájmu dosažení této obrovské expanze se však Řím stal tím, co jeden historik nazval válečnickým státem. Tento neustálý válečný stav učinil Řím nejen bohatým, ale také pomohl formovat římskou společnost. Jeho dobytí Balkánu a Řecka ovlivnilo římské umění, architekturu, literaturu a filozofii, ale růst by nepokračoval a nakonec se říše stala méně dobyvačnou silou a více silou pacifikace a řízení. Během svých expanzivních válek se Římané nikdy nepovažovali za agresora. Podle jednoho historika vedli války pouze proto, aby si podrobili nepřátele, o nichž se domnívali, že představují reálnou hrozbu pro „římskou integritu“. Římský státník a spisovatel Cicero věřil, že jediným důvodem pro válku je, aby Řím mohl žít v míru.

Republika expanduje v Itálii

Nejlépe je začít na začátku: dobytím poloostrova Itálie. Po pádu monarchie a vzniku republiky se město Řím chtělo z nějakého důvodu rozrůst za hranice svých sedmi pahorků a tento růst znamenal především dobytí celé Itálie. Tato touha nezůstala bez povšimnutí okolních obcí, a aby předešly případné válce, vytvořily takzvanou Latinskou ligu. Jejich obavy se naplnily, když u města Tusculum u jezera Regillus vypukla válka. Během dobře rozehrané bitvy prý římská vojska k vítězství – podle legendy – vyburcoval příchod Kastora a Polluxe, dvojčat Heleny Trojské, na koních. Podle smlouvy, kterou v roce 393 př. n. l. vyjednal Spurius Cassius Vecellinus, mělo vítězství za následek konfiskaci a drancování lacijských pozemků. A jako další podmínku museli obyvatelé Latium poskytnout Římu vojáky pro případné budoucí konflikty. Tato poslední podmínka měla být dodatkem ke všem budoucím římským smlouvám. Spojenectví Latinů s Římem pomohlo porazit mnoho jejich bližších sousedů, sousedů, kteří často přepadali římská území – Sabinů, Aequiů a Volků. Časem Řím opět přešel do útoku, porazil a zničil Veli.

Přes invazi Galů ze severu v roce 390 př. n. l. a blízký pád města se Římu podařilo rychle obnovit – opevnit své hradby – a pokračovat v dobývání poloostrova. Ve 4. století př. n. l. se Samnité, skupina obyvatel jihovýchodně od Říma, zmocnili Capuy, města ležícího v Kampánii, provincii jižně od Říma. Vzhledem ke smlouvě s Římem se obyvatelé Capuy obrátili na město s prosbou o pomoc. V letech 343 až 341 př. n. l. tak došlo k řadě krátkých potyček mezi Římem a Samnity. Výsledkem bylo, že Řím získal kontrolu nad Kampánií. Tím však konflikty, známé jako samnitské války, neskončí.

Při druhé sérii konfliktů v letech 327 až 304 př. n. l. porazila samnitská vojska Římany u Caudinských rozcestí v roce 321 př. n. l.; nedokázala však Řím přimět k ústupu. Poté Samnité uzavřeli spojenectví s Galy, Etrusky a Umbrijci, ale během třetí samnitské války (298 až 290 př. n. l.) Řím Samnity a jejich spojence rozdrtil. Poté uzavřeli spojenectví s Apulií a Umbrií. Rozdrtili Herniky a Aequi, stejně jako Marsi, Paeligini, Marrucini, Frentani a Vestini, bývalé spojence Samnitů. Řím byl nyní hlavní mocností poloostrova a k zajištění této moci zakládal kolonie po celé Itálii. Římané nyní obrátili svůj zrak k jihu.

Město Tarentum, které se obávalo Říma a uvědomovalo si, že je na řadě, se obrátilo na Pyrrha, krále západobalkánské provincie Epirus. Protože mu město v minulosti pomohlo, král jejich výzvu vyslyšel a vyslal do jižní Itálie své vojsko čítající 21 000 pěšáků, 3 000 jezdců a 20 slonů. Král dokázal nad Římem dvakrát zvítězit – v roce 280 př. n. l. u Herakleje a v roce 279 př. n. l. u Asculum. Stejně jako během prvních válek se Samnity však Římané nechtěli uznat porážku, brzy se vzpamatovali a u Beneventium Řím zvítězil. V roce 270 př. n. l. byla celá Magna Graecea – oblasti podél jižní boty Itálie – připojena k římským legiím. Tato expanze je však nakonec přivedla do konfliktu s dalším velkým městem na druhé straně moře, Kartágem.

Punské války – expanze na jih

S nárůstem příjmů z dobytí poloostrova, mohl Řím obrátit svou pozornost dále na jih a přes Středozemní moře ke starověkému fénickému Kartágu a od roku 264 př. n. l. do roku 146 př. n. l. měly obě mocnosti vést sérii tří válek – tzv. punských válek. Punové byl římský název pro Kartágo. Války začaly celkem nevinně, když byl Řím do této záležitosti zatažen sicilským městem Messinou, městem, které se spolu se sousedními Syrakusami brzy stalo jeho spojencem. Římanům se nelíbila přítomnost Kartága na ostrově, a když Řím zareagoval na výzvu Messiny, začala válka. Kartágo podobně nelibě neslo římské ambice na Sicílii a s nadějí, že „vetřelce“ z ostrova vyžene, zahájilo sérii nájezdů podél italského pobřeží.

Protože Řím byl spíše pozemní velmocí – zatímco Kartágo bylo mnohem více velmocí námořní – město si rychle uvědomilo svá omezení a začalo budovat velkou flotilu lodí, aby mohlo čelit kartaginské převaze. Římané však moudře přidali ke každé své lodi corvus neboli nástupní rampu. Toto zařízení Římanům umožňovalo přiblížit se k lodím protivníka, nalodit se na ně a přeměnit námořní bitvu na pozemní. Po obchodních vítězstvích – Říma u Mylae a Kartága u Despany – selhaly pokusy o vyjednání smlouvy. Po dalších římských vítězstvích požádalo Kartágo v roce 241 př. n. l. o mír. Nejenže poražené město muselo platit tribut, ale Řím také získal ostrov Sicílii; byla to jeho první provincie mimo poloostrov. Řím se později zmocnil ostrovů Sardinie a Korsika.

Druhá punská válka začala, když Kartágo rozšířilo svou přítomnost v Hispánii – což nakonec znepokojilo římský senát. Dřívější smlouva mezi Římem a Kartágem stanovila hranici mezi oběma městy na řece Ebro, ale invaze Hannibala, syna kartáginského generála Hamilkara Barky, do města Saguntum to měla změnit. Již dříve, ve svých devíti letech, Hannibal slíbil svému otci, že se Římanům pomstí za kartáginskou prohru v první válce. Protože se Řím soustředil na Ilyry a Filipa V., nepřišel mu zpočátku na pomoc. Hannibal jej využil jako mocenskou základnu pro další vpády do celé Hispánie a nakonec v roce 218 př. n. l. překročil Alpy a vstoupil na římské území. Tento poslední krok nakonec město přiměl k akci a začala válka. Hannibal si při přechodu hor a vstupu na poloostrov nashromáždil řadu spojenců – zejména Římany nenáviděné Galy.

Hannibal a jeho armáda vyvolali paniku v celé Itálii, ale navzdory kartaginské hrozbě zůstali spojenci Říma loajální a k Hannibalovi se nepřidali. Přestože však Hannibal dosahoval jednoho vítězství za druhým, generál z neznámých důvodů nezaútočil na město Řím. V bitvě u Cannae by Římané utrpěli jednu ze svých největších porážek, ale bez ohledu na ztráty by se legie přesto nepodřídily. Hannibal zůstal v Itálii více než patnáct let. Pod vedením Fabia Maxima se Římané vyhnuli dalším škodlivým konfliktům tím, že použili politiku spálené země – používali nájezdnické oddíly a pálili úrodu. Hannibal a jeho muži byli stále zoufalejší, ale z Kartága neslyšeli téměř žádnou pomoc.

Aby Hannibalovi co nejlépe čelili, Římané se rozhodli, že by nebylo moudré na něj útočit přímo. Senát místo toho vyslal Gnaea Cornelia Scipia a jeho bratra Publia, aby zaútočili na kartáginské državy v Hispánii. Naštěstí poté, co oba v bitvě padli, Publiův syn (rovněž Publius Cornelius Scipio) rozvrácenou armádu reorganizoval a zavedl kratší meč gladus a novější, lepší kopí pilium. Shromáždil své síly a zaútočil na nepřítele v Nova Carthago (Nové Kartágo). V obavách, že by Řím mohl zaútočit na jejich město, odvolali kartaginští vůdci v roce 204 př. n. l. Hannibala z Itálie. Bohužel Kartágo utrpělo v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. drtivou porážku, ačkoli Hannibal dokázal vyváznout bez ztráty života a později pokračovat ve své pomstě Římu ve třetí makedonské válce, když se spojil s Antiochem III.

Války mezi oběma velkými městy nakonec skončí ve třetí punské válce, když Řím v roce 146 př. n. l. podruhé zaútočí na Kartágo. Konec města nastal, když římský senátor Cato Starší předstoupil před senát a řekl: „Carthago delenda est.“ neboli „Kartágo musí zemřít“. V reakci na tuto výzvu bylo město srovnáno se zemí, půda zasolena a obyvatelé zotročeni. Země, které kdysi patřily Kartágu – Španělsko a severní Afrika -, se nyní staly součástí Římské republiky. Brzy poté Řím připojí v roce 133 př. n. l. provincii Lusitánii (dnešní Portugalsko) a v roce 121 př. n. l. jižní Galii. Řím měl pod kontrolou celé západní Středomoří.

Řím se dívá na východ

Následující Řím obrátil svou pozornost na východ směrem k Balkánu a Řecku – tato touha měla přinést čtyři makedonské neboli ilyrské války. Řím vždy obdivoval helénistickou kulturu – kulturu inspirovanou Alexandrem Velikým. Velká část řeckého poloostrova však byla od Alexandrovy smrti a válek o dědictví zmítána nepokoji. A když makedonský král Filip V. (bývalý Hannibalův spojenec) začal rozšiřovat svůj vliv v Řecku, Řím se na pozvání zapojil do boje. Řím měl samozřejmě po prohře u Cannae námitky proti královým zásahům. Senát se sice zdráhal vyhlásit válku, ale uvědomoval si závažnost makedonské agrese. Řekové naopak Římany a jejich následné vítězství nad makedonskými silami v bitvě u Kynoscephal v roce 197 př. n. l. uvítali. Poté se Řecko dostalo pod ochranný deštník Říma. Řím se nakonec v roce 194 př. n. l. zcela stáhl a místo hrubé síly se uchýlil k diplomacii.

Později, v roce 191 př. n. l., vpochodoval Anticholus Syrský se svou armádou do Řecka. Jeho vítězství nemělo dlouhého trvání a v roce 189 př. n. l. byl poražen římským vojevůdcem Luciem Corneliem Scipiem v bitvě u Magnésie. Touto bitvou boje neskončily, protože válka později pokračovala, ale tentokrát pod vedením Filipova syna Persea. Třetí makedonská válka skončí jeho porážkou v bitvě u Pydny v roce 168 př. n. l. Nakonec konflikty konečně skončily porážkou Antichola IV. a mír byl uzavřen v roce 146 př. n. l., ve stejném roce, kdy Římané zvítězili u Zamy. Po potlačení několika povstání na celém poloostrově nyní Řím ovládal Balkán i Řecko a na důkaz toho bylo město Korint srovnáno se zemí. O necelých deset let později Řím anektoval Kilikii v Malé Asii a Kyrénu v severní Africe.

Rozšiřování Západu &Ovládnutí Středomoří

Od roku 219 př. n. l. získal Řím nadvládu nad Středozemním mořem – ovládal části severní Afriky, Španělska, Itálie a Balkánu. To vše přineslo republice velké bohatství a to, co zůstalo, se brzy dostalo pod její kontrolu. Pompeius Veliký měl „překreslit mapu“ ve východním Středomoří od Černého moře po Sýrii a do Judska. Mithradates Pontský představoval hrozbu pro moc Říma v Malé Asii a útočil na římské provincie na západním pobřeží dnešního Turecka – jeho smrt měla přinést moc jeho synovi i mír s Římem. V letech 66 až 63 př. n. l. táhl Pompeius od Kavkazských hor k Rudému moři. Mnohá menší království na této cestě se stala římskými klientskými státy nebo spojenci a všechna byla povinna dodávat římské armádě posily. Mezi tyto klientské státy patřily Pontus, Kappadokie, Bithýnie, Judea, Palestina a v roce 65 př. n. l. také Arménie. V Africe se klientskými státy staly také Mauretánie, Alžírsko a Maroko.

Zatímco Pompeius byl zaměstnán na východě, Julius Caesar vedl galské války, anektoval celou Galii a údajně kvůli tomu zabil milion lidí a další milion zotročil. Navzdory neúspěšnému pokusu o invazi do Británie se nyní severní hranice republiky rozšířily až k břehům Rýna a Dunaje. Po dobytí severu překročil budoucí „doživotní diktátor“ Rubikon a vstoupil do Říma. Po jeho zavraždění porazil jeho adoptivní syn a nástupce Oktavián (pozdější císař Augustus) Marka Antonia a Kleopatru v bitvě u Akcia a v důsledku toho se Egypt stal římskou provincií. Augustus se stane novým císařem, zrodí se císařství a s ním nastane éra známá jako Pax Romana neboli římský mír.

Udržování říše

Přes císařovu touhu dále rozšiřovat hranice říše, jeho růst skončí v roce 9 n. l. v Germánii, když vojevůdce Publius Quintilius Varus ztratí v bitvě v Teutoburském lese tři římské legie – deset procent římských ozbrojených sil. Vojenská vítězství se již netýkala expanze a dobývání, ale spíše obrany proti vnitřním a vnějším silám, jako byly nepokoje, vzpoury a povstání. Poté došlo k omezené expanzi: Císař Caligula (37-41 n. l.) se pokusil dobýt Británii, ale neuspěl, zatímco jeho strýc a nástupce císař Claudius (41-54 n. l.) toho v roce 44 n. l. skutečně dosáhl. Císař Traján (98 – 117 n. l.) anektoval v roce 101 př. n. l. Dácii a o deset let později Mezopotámii. Tím se říše dostala nejdále na východ, kam se kdy dostala nebo kdy dostane. Císař Hadrián (117 – 138 n. l.) pochopil potřebu „hranic“ a vzdá se území dobytých Trajánem. Dokonce postavil zeď v severní Anglii jako hranici mezi Británií a Skotskem. Pro něj a budoucí císaře říše potřebovala hranice – říše se nyní stala říší pacifikace a romanizace, nikoli dobývání.

Rozdělení říše

Sama velikost říše se nakonec stala problematickou – byla příliš velká na to, aby se dala spravovat, a stala se náchylnější k barbarským nájezdům. V roce 284 n. l. se k moci dostal nový císař. Jmenoval se Dioklecián a pochopil problémy, kterým říše čelila. Desítky let ji hlídalo špatné vedení, a tak, aby obnovil jednotu, rozdělil říši na tetrarchii neboli vládu čtyř. Existoval císař na západě – s hlavním městem Římem – a další císař na východě – s hlavním městem Nikomedií (později Konstantinopolí). Po pádu Říma v roce 476 n. l. tato východní polovina zůstane a časem se z ní stane Byzantská říše.

.