Křídla u nelétavých ptáků prostě nedávají smysl. Pokud jde přirozenému výběru o přizpůsobení se prostředí, jak je to s tělesnými znaky nebo vlastnostmi, které se udržují, i když ztratily svou původní funkci?
Těmto znakům se říká vestigiální struktury: znaky, které měly kdysi pro předky organismu nezbytnou funkci, ale pro moderní druhy už nejsou zdaleka tak důležité. Křídla nelétavých ptáků jsou jen jedním z příkladů.
Zbytky nejsou vždy bez funkce. Mohou mít jednoduše jinou funkci, než jakou plnily u předků organismu. Některé například mohou vykonávat relativně malé funkce pomocí struktur, které mohly mít u jejich předků jiné, složitější účely. Příkladem jsou pštrosí křídla. Jsou anatomicky složitá – taková, jaká musí být, aby umožnila létání u létajících ptáků. U pštrosů však plní méně složité funkce, jako je udržování rovnováhy při běhu a námluvní projevy.
O tom, zda jsou některé funkce užitečné, či nikoli, se vedou diskuse a naše chápání některých z nich se v průběhu času posunulo. Například u lidského slepého střeva, které bylo dlouho považováno za klasický příklad „zbytečného“ orgánu, se nyní zjistilo, že má roli v imunitním systému, pomáhá regulovat patogeny a napomáhá pohybu trávicí soustavy a odstraňování odpadních látek.
Zbytky lze nalézt i na molekulární úrovni. Na rozdíl od většiny zvířat si člověk nedokáže syntetizovat kyselinu askorbovou (vitamin C). Přesto si stejně jako naši nejbližší žijící příbuzní zachováváme gen, který je k tomu potřebný, a to v podobě „pseudogenu“ (genu, který je přítomen, ale není schopen fungovat).
Proč tedy tyto neadaptivní nebo nefunkční vlastnosti nezmizely? Jednoduše proto, že k tomu nebylo mnoho důvodů. Pouze pokud by se ukázalo, že tyto znaky jsou v určitém prostředí obzvlášť nevýhodné (natolik, že by tvorové s tímto znakem nepřežili a nepředali tak své geny dál), relativně rychle by z populace vymizely.
Například bradavky samců savců pravděpodobně nikdy neměly žádnou funkci. Přetrvávají však díky genetické předloze, kterou sdílejí všechny lidské plody – a protože není nijak zvlášť na škodu, že tu zůstávají. U některých druhů vačnatců mají samci i samice váček, ale u jiných ne – pravděpodobně je to malá výhoda, že se neplýtvá zdroji na výrobu zbytečného váčku.
Důležité je uvědomit si, že evoluce probíhá právě teď. To, co vidíme, je často etapa zániku staré funkce nebo zdokonalování nové. Evoluce u velkých, pomalu se množících živočichů, jako je člověk, probíhá pomalu, takže může trvat velmi dlouho, než nefunkční funkce zmizí. Je méně šancí na mutace, které by tyto vestigiální funkce odstranily, a méně šancí na to, aby se tyto mutace šířily různými evolučními mechanismy.