Poslední slova umírající primabaleríny Anny Pavlovové: „Připravte mi labutí kostým“

Jedna z největších primabalerín, které kdy zdobily nejen ruskou, ale i světovou scénu. A to ani neodpovídala tehdejším baletním fyzickým standardům se svými tenkými kotníky a dlouhými končetinami. Aby mohla tančit na svých vysoce klenutých chodidlech, musela si do pointe bot přidávat dřevěnou hůlku.

Pavlova svou oddaností a neutuchající vášní pro balet překonávala vnucené normy na výkon a postavu, které byly v ruských akademiích stejně přísné jako fyzikální zákony. A její láska k umění byla i její láskou k životu – když jí byl diagnostikován zápal plic, musela si vybrat, zda si vezme čas na operaci a léčení, nebo bude pokračovat v představení, což bylo rozhodnutí, které vedlo k její smrti.

Anna Pavlova se narodila v roce 1881 v Petrohradě, ruské kolébce umění. Byla malou holčičkou, když ji matka vzala do císařského Mariinského divadla na představení Šípkové Růženky v původním nastudování s Mariusem Petipou. Samotné představení bylo opulentní podívanou a dívka odcházela z divadla naprosto okouzlená, zamilovaná do baletního umění, jehož kouzlo se projevovalo ve všech úsecích jejího života až do posledního dne.

Poprvé se Anna zúčastnila konkurzu do Císařské baletní školy, když jí bylo devět let. Byla odmítnuta kvůli svému vzhledu, který byl považován za „chorobný“, a kvůli svému mládí, nicméně v následujícím roce byla přijata. Poprvé se na jevišti objevila v představení Un conte de fées (Pohádka), které Petipa nastudoval pro své studenty ve škole. Její příběh není pohádkou ve stylu „byla talentovaná a ohromila publikum svým výkonem“, ale spíše tím, že Anna Pavlovová měla po celá léta tréninku těžké období. A přesto vytrvala.

Ještě jako studentka si Pavlova vždycky dělala legraci z ostatních studentů, kteří jí dávali přezdívky jako „La petite sauvage“ (Malá divoška) nebo „Koště“. Nic však Pavlovovou neodradilo od toho, aby se stala baletkou. Dívka cvičila a trénovala každý naučený krok. Dokonce chodila na hodiny navíc k nejvýznamnějším učitelům té doby: Pavla Gerdta, premiéra vznešeného tanečníka Císařského baletu, Velkého kamenného divadla a Mariinského divadla, Christiana Johanssona, trenéra baletního mistra Ruského císařského baletu, Nikolaje Legata, tanečníka Ruského císařského baletu a Mariinského baletu, a u Enrica Cecchettiho, který byl ve své době považován za největšího baletního virtuosa a dodnes je známý svou stále používanou Cecchettiho metodou.

Cokoli bylo třeba se naučit, Pavlova se to naučila. Komu bylo třeba něco předat ohledně baletního tance, Pavlova to přijala. V roce 1898 se zapsala do classe de perfection a stala se žákyní bývalé primabaleríny a instruktorky Jekatěriny Vazemové. Všechna ta dřina, neúnavné cvičení a hodiny se Pavlovové vyplatily.

Ale přesto její dráha nebyla tak úspěšná, jak si lze představit. Když byla Pavlova v posledním ročníku Císařské baletní školy, ztvárnila mnoho rolí v hlavním souboru. Maturovala v osmnácti letech a nastoupila do Císařského baletu jako koryfejka. Jejím prvním oficiálním debutem v Mariinském divadle bylo představení Les Dryades prétendues (Falešné dryády) Pavla Gerdta a její výkon ji proslavil, neboť jej ocenila řada kritiků, zejména historik a kritik Nikolaj Bezobrazov.

V době, kdy vrcholil Petipův přísný akademismus, si Pavlovová získala sympatie publika svým stylem, který odporoval mnoha akademickým pravidlům. Měla špatný rozjezd, byla příliš energická, což způsobilo, že se dopouštěla mnoha chyb, tančila s pokrčenými koleny, její túry byly špatně umístěné, měla špatně umístěné port de bras. Co však diváci nemohli odolat, bylo její nadšení a vášeň na jevišti.

Stala se Petipovou oblíbenkyní a on ji osobně naučil titulní role v Paquitě, Giselle, královnu Nisii v Le Roi Candaule a princeznu Aspicii ve Faraonově dceři. Rychle stoupala v kariéře. V roce 1902 se stala tanečnicí, o tři roky později premiérovou tanečnicí a již o rok později, v roce 1906, byla Pavlova jmenována primabalerínou. Nejenže pro ni Petipa přepracovával mnohá grand pas, ale byla také zbožňována fanatickými baletkami a měla mnoho fanoušků, kteří si říkali Pavlovatzi.

V roce 1901 Pavlovu trénovala baletka Mathilde Kschessinska, aby převzala její roli Nikji v La Bayadère, protože byla těhotná. Kschessinská byla z předání role nešťastná a byla přesvědčena, že Pavlova neuspěje kvůli své technické méněcennosti. Diváci naopak shledali Pavlovovou jako dokonalou, zejména ve scéně „Království stínů“.

Její nejslavnější role byla v Umírající labuti, kterou pro Pavlovovou sólově nastudoval ruský choreograf a tanečník Michail Fokine. Když v roce 1909 vznikl v Paříži Ballets Russes, Pavlova spolupracovala se zakladatelem souboru Sergejem Ďagilevem, ruským uměleckým kritikem a baletním impresáriem. V této době pro ni byla určena hlavní role v Ptáku Ohnivákovi Michaila Fokina, ale kvůli nedorozumění s Igorem Stravinským a jeho avantgardní partiturou Pavlova roli odmítla a dostala ji její soupeřka, ruská primabalerína Tamara Karsavina.

V roce 1912 opustila oblíbená ruská baletka svou vlast a usadila se v Anglii, v Ivy House severně od londýnského Hampstead Heath, kde žila až do své smrti. Na dvoře svého domu měla okrasné jezírko, kde chovala své domácí labutě. Dnes zde stojí socha Pavlovové, kterou vytvořil skotský sochař George Henry Paulin.

Po přestěhování do Anglie ovlivnila Pavlovová britský balet a jeho vývoj. Měla velký vliv na kariéru Alicie Markové, první britské baletky, která se stala první tanečnicí baletního souboru.

Přibližně v roce 1914 Pavlova založila vlastní soubor, s nímž cestovala po světě a uváděla repertoár složený převážně z Petipových děl, včetně mnoha kusů, které byly choreografovány speciálně pro ni. Později začala předvádět „etnické“ tance, které se naučila od místních učitelů v místech, kde cestovala a vystupovala. Předváděla východoindické, japonské a mexické tance.

Byla provdána za svého manažera a společníka Victora Dandré, který v roce 1932 vydal životopis tanečnice Anna Pavlova: In Art & Life a po jeho smrti byl jeho popel uložen pod popel Pavlovové. Popsal ji jako velkou milovnici zvířat, která ve svém domě chovala mnoho zvířat, například psy, siamskou kočku a různé ptáky, mezi nimiž byly samozřejmě i její oblíbené labutě.

Na začátku roku 1931 byla Pavlova na turné v Haagu a byl jí diagnostikován zápal plic. Lékaři jí sdělili, že aby nemoc přežila, bude muset podstoupit operaci a že už pravděpodobně nebude moci tančit.

Přečtěte si další příběh od nás:

Pavlova odmítla radu lékařů a řekla: „Nemůžu se dočkat operace: „Když nemůžu tančit, tak budu raději mrtvá.“ Zemřela 23. ledna 1931 v hotelu Des Indes v Haagu, pouhé tři týdny před svými padesátými narozeninami. A její poslední slova? „Připravte mi kostým labutě.“