Předváděcí procesy v SSSR

Předváděcí procesy, které probíhaly ve Stalinově SSSR, měly pro Stalina zcela konkrétní účel. Ukázkové procesy neprobíhaly tajně, ale byly, jak napovídá jejich název, otevřené za účasti pozvaných zahraničních novinářů a měly zájemcům v SSSR dokázat, že navzdory „rudému teroru“ stále existují „nepřátelé státu“ a že státní představitelé jako Stalin jsou v ohrožení. Není pochyb o tom, že ti, kteří čelili ukázkovému procesu, měli být shledáni vinnými a sloužili hlavnímu Stalinovu cíli – zbavit se každého, kdo by mohl být jeho potenciálním soupeřem jako vůdce.

Záminkou, pokud byla nějaká potřeba, která odstartovala čistky a ukázkové procesy, byla vražda Sergeje Kirova. Byl vůdcem bolševické strany v Leningradě a mnozí se domnívali, že po Stalinově smrti nastoupí na jeho místo. Kirov však čelil několika velkým problémům – byl mezi lidmi oblíbený (oblíbenější než Stalin?), dobře vypadal a byl velmi dobrý ve své práci. Takový člověk vyvolával Stalinovu paranoiu či žárlivost. Mohlo se stát, že se Stalin cítil mladým mužem v Leningradě ohrožen, ale vždy spolu jezdili na letní dovolenou, což svědčí o opaku. Kirov však byl člověk, který byl ochoten postavit se Stalinovi a argumentovat proti tomu, co chtěl, a to i na veřejnosti. Možná byl ve Stalinově pojetí stranickým funkcionářem, ale byl svým vlastním nezávislým myslitelem a ne někým, kdo se Stalinem souhlasil jen proto, že to byl Stalin. Kirov byl také člověk, který se nebál vyjádřit své přesvědčení na veřejnosti.

Jiným případem však byl Leon Trockij. Málokdo by pochyboval o Trockého intelektuálních kvalitách a jako člen staré bolševické gardy skutečně představoval hrozbu pro „šéfa“, stejně jako každý, o kom se Stalin domníval, že je s Trockým spojen. Označení za „Trockého“ v době Stalinova působení v čele SSSR vždy znamenalo uvěznění a smrt. Stalin se však necítil mít nad SSSR dostatečnou kontrolu, aby jednoduše dovolil NKVD shromažďovat „nepřátele státu“ a uspořádat druhou verzi „rudého teroru“. Potřeboval záminku, aby ospravedlnil to, co se mělo stát. Kirov v tom sehrál zásadní roli – 1. prosince 1934 ho zavraždil Leonid Nikolajev. Historici se rozcházejí v názoru na to, jakou roli v tom sehrál Stalin. Někteří se domnívají, že ji fakticky zorganizoval, zatímco jiní se domnívají, že si Trockého stoupenci vymysleli „důkazy“, aby Stalina zdiskreditovali. Ať už to bylo jakkoli, Stalin požádal politbyro o čistku ve straně, aby ji zbavil těch, kteří podle Stalinova názoru zradili listopadovou revoluci z roku 1917. Politbyro se Stalinem souhlasilo.

NKVD byl předán seznam těch, kteří byli nyní označeni jako „nepřátelé státu“ – fakticky stará garda bolševické strany – například Kameněv, Zinovjev a Bucharin. Každý, kdo byl s těmito muži spojen, byl rovněž podezřelý. Byli souzeni v těžce zmanipulovaných ukázkových procesech, kde o verdiktu nikdy nebylo pochyb. Ukázkové procesy měly prokázat jejich vinu nejlépe velmi veřejným přiznáním ke zradě revoluce, a tedy i lidu.

Prvními zatčenými byli známí stoupenci Trockého, který v té době žil na ostrově u tureckého pobřeží. Zatímco on byl prozatím v bezpečí, jeho příznivci nikoli. Jen málo z nich přežilo ve vězení NKVD dostatečně dlouho na to, aby veřejně přiznali vinu. Za užitečný nástroj však byla považována i podepsaná přiznání. Proč by měli lidé podepisovat přiznání s vědomím, že je to pravděpodobně nesmysl, a s vědomím, že takový podpis se téměř rovná podpisu vlastního rozsudku k popravě. Ti, kteří věznice NKVD přežili – a bylo jich velmi málo -, později psali o brutálním režimu, kterému čelili. Cely bývaly bez oken a trvale v nich svítila velmi silná elektrická žárovka – kterou vězni nemohli rozsvítit ani zhasnout. Dozorci NKVD dbali na to, aby vězni byli nevyspalí a vyčerpaní, když došlo na jejich výslech. Příslib lepšího zacházení měl zajistit rychlý podpis přiznání. NKVD však chtěla znát i jména všech dalších osob spojených se „zločiny“ muže, který si právě podepsal rozsudek smrti. Autor Arthur Koestler ve své knize „Tma v poledne“ uvádí své přesvědčení, že vězni skutečně podepisovali přiznání s vědomím, že to povede k jejich smrti, ale že smrt je lepší než život, který vedli v cele. Pokud psychologické mučení na vězně nezabralo, obrátila se NKVD na jeho rodinu. V červnu 1934 Stalin podepsal výnos, podle něhož byla rodina vězně považována za stejně vinnou jako on sám a že rodina (namířená samozřejmě proti staré gardě) je vinna sama o sobě. Tento zákon stanovil, že děti starší 12 let mohou být popraveny za zločiny svého otce. Jiným hrozil trest v brutálních gulazích, které se budovaly po celém SSSR.

Někteří vězni nechtěli přistoupit na nebezpečnou hru NKVD. Byl zapotřebí jiný přístup. Ten NKVD přijala tak, že přiměla vězně, aby se přiznali ke zločinům a podepsali požadované přiznání výměnou za dokument, který jim zaručoval život. Pokud vše ostatní selhalo, pak bylo oběti jednoduše řečeno, že bude popravena bez formalit soudního procesu.

Ukázkové procesy se staly právě tím – ukázkou. Některá „největší“ jména bolševické strany byla postavena před veřejný soud – muži jako Kameněv, Bucharin a Zinovjev. Z nějakého důvodu Stalin tyto muže považoval za potenciální soupeře a jako takoví museli odejít. Oba tito muži byli obviněni ze spiknutí s cílem Stalina zabít. O jejich vině nebylo nikdy pochyb, protože soud měl k dispozici mnoho „důkazů“ získaných od jiných vězňů, a v letech 1936 a 1938 byli popraveni, v případě Bucharina

Zinovjev při procesu veřejně prohlásil:

„Rád bych zopakoval, že jsem plně a naprosto vinen. Jsem vinen tím, že jsem byl organizátorem, druhým po Trockém, toho bloku, jehož zvoleným úkolem bylo zabít Stalina. Byl jsem hlavním organizátorem Kirovova atentátu. Strana viděla, kam směřujeme, a varovala nás. Stalin nás varoval desítkykrát, ale my jsme jeho varování nedbali. Uzavřeli jsme spojenectví s Trockým.“

Kameněv u soudu řekl:

„Já, Kameněv, jsem spolu se Zinovjevem a Trockým organizoval a řídil toto spiknutí. Moje motivy? Nabyl jsem přesvědčení, že politika strany – Stalina – je úspěšná a vítězná. My, opozice, jsme spoléhali na rozkol ve straně, ale tato naděje se ukázala jako neopodstatněná. Už jsme nemohli počítat s žádnými vážnými vnitřními potížemi, které by nám umožnily svrhnout Stalinovo vedení. Poháněla nás bezmezná nenávist a touha po moci.“

Nikolaj Bucharin byl obviněn ze zrady a u soudu se ke svým zločinům přiznal, přesně jak si Stalin přál. Bucharin označil své zločiny za „zrůdné“ a v roce 1938 byl popraven.

Stalin se však domníval, že nemůže věřit ani vyšším důstojníkům Rudé armády. Ti se spolu s každým, o kom se Stalin domníval, že mu již nemůže důvěřovat, stali také oběťmi čistek.

leden 2013

.