Jak rádi relaxujete, odpočíváte a opravdu relaxujete? Zní to, jako by to měla být jednoduchá otázka. Ale nemohu být sám, kdo v posledních týdnech strávil několik večerů zhroucený na pohovce, „koukal na televizi“ a očima přitom těkal po Twitteru a Facebooku a pěti různých skupinách na WhatsAppu v telefonu.
Relaxace je v našem neustále zapnutém digitálním světě stále obtížnější. Poprvé mě to napadlo před několika lety, když jsem po úrazu musel přestat cvičit. Cvičení bylo vždy mou „me-time“ aktivitou a bez něj jsem se cítila naprosto ztracená. Nedávno jsem s ním opět začala, ale mít jen jeden prostředek k odbourání stresu mi teď připadá velmi omezené a nejsem si ani jistá, jestli se to počítá jako relaxace – je to docela dřina a ze své podstaty soutěživá. Když se ocitnu doma a mám volný večer, často netuším, co mám dělat, a nevyhnutelně skončím tak, že hodiny prázdně zírám na tu či onu obrazovku a pak se potácím do postele a přemýšlím, kam se poděl čas.
Zdá se, že je to častý problém. Herečka Diane Keatonová řekla časopisu More: „Hudebnice Gwen Stefani řekla časopisu Stylist, že kdykoli má nějaký prostoj, má pocit, že „trochu panikaří nebo se snaží naplánovat další věc“. Elon Musk na otázku, co obvykle dělá po práci, odpověděl: „
O potřebě nějakého jednoduchého zdroje relaxace svědčí počáteční nárůst popularity omalovánek pro dospělé, stejně jako loňský 13,3% nárůst prodeje knih poskytujících duchovní návod, jak žít v hektickém světě, a „megatrend“ mindfulness, který se projevil u meditační aplikace Headspace, jež byla stažena více než 15 milionkrát. Ti z nás, kteří za tyto produkty utratili své peníze, pravděpodobně hledali odpovědi na některé ze stejných otázek – a mnozí z nás je stále hledají. Trh s omalovánkami nyní klesl na dno, časopis Forbes jej v květnu prohlásil za „mrtvý“ a v červnu loňského roku společnost Headspace propustila 13 zaměstnanců.
Podle zprávy Ofcom z letošního léta: „Většina lidí ve Spojeném království je závislá na svých digitálních zařízeních a potřebuje neustálé připojení k internetu“. Zjistila, že 78 % z nás nyní vlastní chytrý telefon – u osob ve věku 16 až 24 let je to až 95 %. Tyto telefony kontrolujeme v průměru každých 12 minut našeho bdělého života, přičemž 54 % z nás má pocit, že tato zařízení ruší naše rozhovory s přáteli a rodinou, a 43 % z nás má pocit, že trávíme příliš mnoho času online. Nedokážeme s nimi relaxovat a nevíme, jak relaxovat bez nich. Sedm z deseti z nás je nikdy nevypíná.
Klinická psycholožka Rachel Andrewová říká, že se s tímto problémem setkává ve své ordinaci každý den a je to stále horší. „Ve své praxi jsem zaznamenala nárůst, rozhodně v posledních třech až pěti letech, kdy je pro lidi stále obtížnější vypnout a relaxovat. A to napříč celým životem, od 12 do 70 let,“ říká. Stále se objevují stejné problémy: technologie, telefony, pracovní e-maily a sociální média.
Vykopávání se před tou či onou obrazovkou má své místo, říká Andrew – ale záleží na tom, jak to děláte. „Někdy lidé popisují, že se nezapojují do toho, na co se dívají – úplně se strefují, nevědí, co dělali poslední půlhodinu,“ říká. „Můžete to vnímat téměř jako disociaci, období, kdy je vaše mysl tak vyčerpaná a zahlcená, že se sama vyřadí ze situace. Je nepravděpodobné, že by to bylo jakkoli výživné.“ Možná proto se po večeru stráveném prázdným zíráním na Twitter nebo odpadnutím před televizí – méně Netflix a chill, více Netflix a šlofík – probouzím s pocitem, že jsem snědl spoustu nezdravého jídla. Pocit odumřelého mozku jsem zaměnil za pocit uvolnění.
Psychoanalytik David Morgan z Institutu psychoanalýzy se domnívá, že pro mnohé z nás je toto umrtvující stažení se k obrazovkám příčinou i důsledkem toho, že už neumíme relaxovat a užívat si. Naše obrazovky a to, k čemu je používáme, jsou podle něj techniky rozptýlení. „Lidé si tak zvykli hledat rozptýlení, že vlastně nevydrží večer sami se sebou. Je to způsob, jak nevidět sám sebe, protože vhled do sebe vyžaduje mentální prostor, a všechny tyto techniky rozptýlení se používají jako způsob, jak se vyhnout přiblížení se k sobě.“
Někteří její pacienti, vysvětluje Andrew, se prostě nikdy nedostanou k tomu, aby přemýšleli o tom, jak chtějí trávit svůj čas. „Lidé říkají, že jsou tak zaneprázdněni tím, co by ‚měli‘,“ říká – ať už jde o práci, péči o rodinu nebo účast v náročných přátelských vztazích – že než přijde večer nebo víkend, kdy by mohli dělat to, co chtějí, nezbývá jim energie ani motivace na nic jiného než na „flákání“. Dodává: Pro jiné je představa kontaktu s vlastními potřebami a touhami naprosto cizí, říká Andrew: „To je potíž – protože jak může být život příjemný nebo dlouhodobě uspokojující, když celou dobu děláte jen to, co byste měli?“
Pro jiné je představa kontaktu s vlastními potřebami a touhami naprosto cizí. Lidé, kteří vyrůstali v rodinném prostředí, které se soustředilo na potřeby sourozence nebo rodiče, se možná celý život neptali na to, co by chtěli dělat. „Může to být skutečně něco, o čem nikdy předtím neuvažovali,“ říká. Pro tyto lidi může být identifikace něčeho, co by pro ně mohlo být příjemnou relaxací, a to, že se tomu budou věnovat, obrovským posunem, který jim změní život. „Může to být docela dramatické.“
Dalším problémem je, že může být složité oddělit vlastní přání od přání lidí kolem nás, říká Nina Grunfeldová, zakladatelka organizace Life Clubs, jejímž cílem je pomáhat lidem žít spokojenější život. Zjistit, kde končí vaše potěšení a kde začíná potěšení vašeho partnera, může stát hodně úsilí. „Když jsme byli s manželem mladí,“ říká, „jeli jsme na dovolenou do Říma a on chtěl jít do každého kostela, do každé restaurace, do všeho. A já se vrátila domů úplně zničená. Teprve když jsem poznala sama sebe, když jsem přemýšlela o svém životě bez něj a o tom, co se mi jako osobnosti líbí, uvědomila jsem si, že k tomu, abych si dovolenou užila a vrátila se odpočatá a svěží, potřebuji číst a být v klidu. Teď jedeme na dovolenou a on jde sám dělat kostely, ale já jsem velmi spokojená, když jen ležím na pláži, u bazénu nebo u ohně a čtu si. Je to opravdový požitek. Možná se k němu ale přidám v restauracích.“
Když mluvím s Grunfeldem a Andrewem a poslouchám jejich rady (viz ), jak si určit různá zaměstnání, která by mě mohla uvolnit a povzbudit, začínám se cítit optimisticky. Vzpomínám na to, jak jsem v mládí ráda trávila čas; na klidné chvíle, kdy jsem seděla a četla knihu, na hlučnější chvíle, kdy jsem s přáteli pekla. Rozhodnu se, že si v příštím roce udělám víc času na dospělácké verze těchto věcí – a pak si uvědomím, že se vymlouvám. Kdyby se mi podařilo přesměrovat večery, které už teď promarňuji u obrazovek, byl by to dobrý začátek.“
Faktem je, že všechny ty ideální věci už občas dělám, ale někdy mám pocit, že být ve světě je příliš a potřebuji z něj zmizet tím, že se ztratím v obrazovce. Jako bych po tom pocitu mozkové smrti toužila, i když vím, že to pro mě není dobré. Psychoanalytická psychoterapie mi pomáhá přemýšlet o důvodech, proč to dělám – a pro Morgana může být terapie důležitou cestou z uvíznutí v rutině sledování obrazovky, protože je to místo, kde je člověk povzbuzován, aby používal svou mysl. „Terapeutický prostor je opakem rozptýlení – je to soustředění,“ říká. „Když lidé přijdou do mé poradny, často mi říkají, že je to poprvé, co mají pocit, že mají prostor, kde nemohou od věcí utíkat.“
Zjistil jsem, že neutíkat od věcí, ale konfrontovat se s nimi a přemýšlet o nich, může být stejně vyčerpávající jako samotné utíkání. Je to náročná, znepokojující práce. Ale v místnosti s někým, kdo mi může naslouchat a pomoci mi dát věcem smysl, to může být také úleva. Morgan mi říká: „Máme různé způsoby, jak odvést pozornost od nejdůležitějšího faktu života – že žijeme a pak zemřeme. Mít mysl, která vám pomůže o věcech přemýšlet, mít člověka, který s vámi dokáže o věcech hluboce přemýšlet, je způsob, jak tuto velmi děsivou skutečnost života zvládnout.“
Odvrácenou stranou této děsivé skutečnosti je samozřejmě vědomí, že vzhledem k tomu, že nám na této planetě nezbývá mnoho času, je škoda promarnit nějaký čas tím, že si dobrovolně uděláme mozek mrtvý.
Top tipy: Znovu objevte ztracené umění relaxace
– Pokud trávíte čas s rodinou nebo přáteli během svátečního období, Nina Grunfeldová doporučuje přidělit každému jednu hodinu, kdy má na starosti program skupiny a kdy si může vybrat činnost, kterou považuje za nejvíce relaxační. „Jedno z mých dětí může rozhodnout, že si všichni zahrajeme videohru; jiné rozhodne, že půjdeme všichni na procházku; další nás všechny donutí péct koláče. Tímto způsobem si všichni dopřejete trochu „svého času“ a vy můžete zažít čas někoho jiného – a je to velmi uvolňující, když nemusíte rozhodovat o celém dni,“ říká.
– Zkuste si vzpomenout, co jste nejraději dělali jako dítě, pak určete nejdůležitější aspekt této činnosti a najděte její dospělou verzi. Grunfeldová říká: „Může se stát, že si na to nebudete moci vzpomenout a budete se muset zeptat přátel nebo rodiny nebo se podívat do starých fotoalb. V životě nás všech se obvykle objevují určitá témata, a pokud nám tato témata v dospělosti chybí, je to skoro, jako bychom nebyli celým člověkem.“ Pokud jste si rádi hráli na pískovišti, možná budete chtít zkusit keramiku, nebo pokud jste rádi stavěli, možná budete chtít péct chleba.
– Experimentujte s pohledem na svět novým způsobem. „Dovolte si zkoumat. Prostě se procházejte po okolí, ať už jste kdekoli, a sledujte, co najdete úplně nového. Zkuste se ztratit – kdykoli se dostanete na odbočku, zeptejte se sami sebe, zda chcete jít doleva nebo doprava, a uvidíte, kde skončíte,“ říká Grunfeldová.
– Pokud nemáte nápad, jak začít relaxovat, podívejte se na vědu, říká Rachel Andrewová. „Stále více výzkumů naznačuje, že pobyt v přírodě je povznášející a vyživující.“
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.