Milá Annie: Jsem 67letý muž. Poprvé jsem se oženil, když mi bylo 34 let. Všichni moji přátelé se oženili a moje budoucí žena studovala na lékařku a já věděl, že díky tomu ke mně budou lidé vzhlížet. Pocházel jsem z dobře situované rodiny, ale sám jsem ničeho nedosáhl. Také jsem nevěřil, že bych dokázal uživit rodinu, takže mi to přišlo jako ideální řešení. Naše manželství trvalo 25 let, ne proto, že bych byla šťastná, ale protože jsem se prostě bála odejít. Vychovali jsme spolu tři děti a já jsem zůstal doma, zatímco manželka pracovala. Byl jsem nešťastný, protože jsem měl pocit, že jsem nikdy pořádně nedospěl a nevedl svůj vlastní život. Chtěl jsem odejít, ale nechtěl jsem, když byly děti malé. Alespoň taková byla moje výmluva. Když bylo nejmladšímu třináct, začal jsem se chovat vztekle, křičel jsem na děti i na manželku. Prostě jsem pořád vyvolával takový povyk, že mě manželka nakonec požádala, abych odešel.
Na internetu jsem se seznámil s mladou, hezkou ženou a jedna věc vedla k druhé. Nakonec se přestěhovala do mého státu a brzy nato jsme se vzali. Přivedla si s sebou sedmiletou dceru. V hloubi duše jsem věděl, že nechci být znovu ženatý, a rozhodně jsem věděl, že nechci být zatížen dítětem, ale neměl jsem odvahu říct ne. Zkusila jsem to, ale její slzy mě zastavily. Nyní, o pět let později, je hlavní živitelkou rodiny a je velmi úspěšná ve své práci. Já jsem otec v domácnosti, který si připadá jako ztroskotanec, který nikdy nedospěl. Stále stejný příběh.
Moje žena není špatný člověk a moje první žena také ne. Oba jsou fajn lidé, ale ani jednoho z nich jsem nikdy neměl rád, protože nemám rád sám sebe. Aby se člověk mohl ve vztahu angažovat, musí vědět, kdo je a co od života chce. To jsem nikdy neudělal. Stále mám sny o tom, že opustím svou současnou rodinu a vydám se na sólovou pěší túru po Appalačské stezce nebo si najdu práci, která bude pomáhat druhým, ale teď mám pocit, že jsem příliš starý na to, abych se svým životem udělal něco jiného.
Moje žena nemá ani tušení, že jsem stejně nespokojený jako já. Nikdo kromě mého blízkého přítele neví, jak se cítím. Nedokážu si představit, že bych měl odvahu skutečně odejít, a nechci ublížit své ženě a dceři, takže jen mlčky trpím. Pořád doufám, že najdu odvahu žít svůj vlastní život, ale mám pocit, že už je pro mě pozdě. Co bych měl dělat? — Trpící v tichu.
Drahý trpící v tichu: Zdá se, že se potýkáte s depresí. Je mi líto, že trpíte, ale jsem na vás hrdá, že jste napsala tento dopis, abyste prolomila své mlčení. Prvním krokem k ukončení vašeho utrpení je projít jím. Potřebujete vyhledat odbornou pomoc terapeuta, který vám pomůže pochopit, proč tento koloběh neštěstí opakujete.
Podle vnějšího pohledu zní výchova tří úžasných dětí a nyní i čtvrtého jako obrovský úspěch. Ale můžete mít všechny úspěchy světa a nevidět je a nevážit si jich. Abyste se cítili úspěšní, musíte mít pocit, že si zasloužíte být šťastní. S nízkým sebevědomím nemáte pocit, že si štěstí zasloužíte, a místo toho se sebemrskačsky ničíte nebo chodíte nešťastní.
Najděte si dobrého terapeuta a den po dni se uzdravujte. Doufejme, že si začnete více věřit a uvidíte, čeho všeho jste v životě dosáhli.
Přehlédněte si předchozí sloupky ‚Dear Annie‘
„Zeptejte se mě na cokoli: Rok rad od Dear Annie“ právě vychází! Debutová kniha Annie Laneové – obsahující oblíbené sloupky o lásce, přátelství, rodině a etiketě – je k dispozici v brožované i elektronické podobě. Další informace najdete na http://www.creatorspublishing.com. Své dotazy pro Annie Laneovou posílejte na adresu [email protected].
.