Co se stalo s mashupem?

„A Stroke Of Genie-us“ byl sestaven z CD-R: Třicet vteřin kytary Alberta Hammonda Jr., na jejímž konci je vyražený ten nesmazatelný hříběcí riff klouzající po bicích Fabrizia Morettiho, pod a cappella záběrem písně Christiny Aguilery „Genie In A Bottle“, kterou producent Roy Kerr s nadšením exhumoval na prehistorickém internetu. Jako profesionální DJ byl Kerr zvyklý zůstat vzhůru až do ranních hodin a honit se za lákavým remixem, ale tohle bylo jiné. Nepředpokládalo se, že z výstupů popových hvězd a lo-fi EP garážového rocku vymodelujete taneční hudbu. Tak proč to znělo tak dobře?“

„Dal jsem si pár piv a řekl si: ‚Víš co, myslím, že by to mohlo fungovat,'“ říká dnes Kerr. „První střih měl asi pět minut a já si říkal: „To tak nějak funguje?“ Řekl jsem si: „Udělej z toho tři minuty a bude to úžasné.“ A pak jsem si řekl, že to bude fungovat. Udělal jsem to a nabylo to významu, který přesahoval mou představivost.“

Vskutku, v „A Stroke Of Genie-us“ je rošťácký duch – zčásti vtip, zčásti zadní levý hák -, který vás při prvním poslechu zanechá blažené a téměř katatonické. Její vznik byl zčásti reakcí na únavnou pedanterii taneční scény konce 90. let, kde bylo více subžánrů než DJů. „Už mě to nudilo,“ vzpomíná Kerr. „Chtěl jsem něco zažehnout.“ A tak svou skladbu vylisoval na jednostranném vinylu s limitovaným počtem 500 kusů pod přezdívkou Freelance Hellraiser.

Mashupy existovaly už předtím. Sám Kerr byl žákem londýnského nočního života a vzpomíná, jak avantgardisté jako Fatboy Slim každý víkend na tanečním parketu alchymovali Madonnu, Janet Jackson nebo Whitney Houston libovolným počtem tělesných bigbeatových groovů. Ale až s „A Stroke Of Genie-us“ mashupy konečně překročily Rubikon vkusu, alespoň co se týče hudebního tisku. Sasha Frere-Jones, tehdejší popový kritik časopisu The New Yorker, napsal v roce 2005 článek, v němž Kerra označil za předzvěst nového, radikálního hnutí s mimořádnou schopností „hudebního détente“ mezi něčím tak drzým jako Aguilera a něčím tak drzým jako The Strokes. Pitchfork ve svém ambiciózním pokusu oslavit a shrnout desetiletí označil píseň za 78. nejlepší skladbu vydanou mezi lety 2000 a 2009 – těsně před Jay-Zho „Izzo (H.O.V.A.)“, hned za „Stay Fly“ od Three Six Mafia. Deník The Guardian šel ještě dál a „A Stroke Of Genie-us“ kodifikoval jako skladbu desetiletí.

Nyní, pouhých osm let po tvrzení deníku The Guardian, se zdá, že žijeme ve světě po mashupu. Na internetu se samozřejmě stále denně objevuje spousta virálních hrůz: Nemusíte chodit daleko, abyste byli svědky špatně secvičeného instrumentálu Cardi B rozmazaného na historickém beatu Dr. Dre, nebo čipovaného DMX v „Call Me Maybe“, nebo nesvatého spojení „Hey Soul Sister“ od Train s „Party And Bullshit“ od The Notorious B.I.G.. Ale už je to velmi dlouho, co mashup – nebo „mashup umělec“ – vzbudil takovou pozornost nebo respekt. Ti, kteří se prosadili, jsou meme a sardoničtí, předávají se v anonymních klipech na YouTube a nejčastěji existují jako jakýsi bizarní, skrz sklo viděný flip na „All-Star“ od Smash Mouth. Mají daleko k tomu, aby se stali předmětem dechberoucího profilu v New Yorkeru nebo seznamu Pitchforku.

Všichni umělci této scény se také posunuli dál. Gregg Gillis byl jako Girl Talk pravděpodobně nejslavnějším mashupovým umělcem této éry, ale od vynikajícího alba All Day z roku 2010 nic nevydal. Stále ještě občas vystupuje na festivalech, ale v současnosti ho většinou najdete jako producenta hiphopových umělců, jako je Freeway. (Pro tento článek odmítl rozhovor.) Podobně Kerr už dávno opustil Freelance Hellraiser a dnes pracuje za deskami s umělci jako Little Boots, Ladyhawke nebo London Grammar. Danger Mouse spokojeně sbírá ceny Grammy a vydělává peníze jako pěst na oko s Adele a The Black Keys; The Grey Album už nikdy nemusí omílat. Mezitím The Hood Internet velkolepě pohořeli se svým debutem původní hudby FEAT z roku 2012, který si od Pitchforku vysloužil podrážděnou známku 3,0. („Kdybych slyšel, že nějací mashupoví producenti dělají desku, přinejmenším bych zvedl obočí, než bych si ji poctivě poslechl,“ směje se teď Aaron Brink z The Hood Internet.)

Ten tisíciletý boom drzého, bastardizovaného popu dosáhl místa svého posledního odpočinku – tečky v čase plné nesčetných basových dropů, pistolí na toaletní papír a lepkavých frat house setů, pohřbené 30 metrů východně od Empire Polo Clubu. Žánr má stále své klasiky: „A Stroke Of Genie-us“ a virtuózní „Juicy“/“Tiny Dancer“ Girl Talk na „Smash Your Head“ mají stále sílu dojmout. Ale zdá se, že v dnešní době většina lidí považuje mashupy za módní gag nebo dokonce za omyl, za něco trapného a nyní žalostně vyšlého z módy.

Možná by se to dalo svést na dobu – nebo přesněji na způsoby, jakými jsme si na tuto dobu zvykli. Kerr byl ze staré školy; jeho ingredience pocházely přímo z fyzických cédéček, která našel při kopání beden nebo při nákupech na internetu. Ale The Hood Internet napájel své fantazie prostřednictvím nočního peer-to-peer spelunkingu. Když sdílení souborů překročilo bod, odkud není návratu, bylo najednou možné vybudovat si DJský monopol z ložnice.

„CD singly a 12palcové vinyly – všechny zdroje a cappella a instrumentálních skladeb – byly stále dostupnější,“ říká Steve Reidell, druhá polovina The Hood Internet. „Tyhle p2p věci hrály obrovskou roli při hledání zdrojového materiálu, se kterým jsme mohli pracovat.“

To byly dny, kdy nám mashupy připadaly prvořadé a zásadní – první okamžik, kdy se někomu z nás podařilo poslouchat všechno a najednou. Americká asociace nahrávacího průmyslu byla v koncích, zatímco naše šířka pásma rostla do té míry, že jsme mohli v mžiku oka nashromáždit celé diskografie. Několik tvůrců v tom samozřejmě vidělo potenciál pro zbrusu nový nástroj. Krádeže daly jejich scéně náskok, který se jí v době streamování už nikdy nepodařilo získat zpět. Girl Talk hrdě ohlásili anarchickou, čistě hypotetickou nahrávací společnost s názvem Illegal Art, zatímco konsorcium DJs otevřelo party značku s názvem „BOOTIE“ neboli Bring Your Own Bootleg. Deník The New York Times v dnes již proslulém zpětném komplimentu označil průlomové album Feed The Animals od Girl Talk za „žalobu, která čeká, až se stane“.

Toto prohlášení se dnes, kdy je veškerá hudba zdarma a vymezena tisíci různými streamovacími službami, zdá směšné – kdy největšími hvězdami na světě jsou sedmnáctiletí vzbouřenci, kteří bez labelu a PR spojky hromadí miliony přehrání na SoundCloudu. Ale určitě tahle hudba zněla lépe a radikálněji, když ji podbarvovala celonárodní debata o autorském právu, dávno předtím, než se hudební průmysl prohnul a ustoupil?“

„Mashupy se staly více punkem než punkrockem. Byly jim ukradené,“ říká dJ BC, známý především svým mashupem Beatles/Beastie Boys z roku 2004, The Beastles. „Rozhodně to bylo podvratné v několika různých směrech. Kradlo to z jiné hudby. Stavělo to hudbu na hlavu a působilo to úplně jinak, a ta sračka byla nelegální.“

Pokud je to tak, pak by mashupová scéna měla zdánlivě vzkvétat. Válka je přece vyhraná. S každým dalším rokem je povolena větší tvůrčí svoboda při práci s cizí hudbou. A ve smyslu čisté kvantity tomu tak je: Pokud chcete rychle vidět peklo, vezměte libovolný hit a zadejte ho na YouTube s následným slovem „mashup“. Ale nic takového jako mashup už neexistuje. Tato podvratnost platila na začátku devadesátých let, kdy ještě existovaly pevně vymezené bariéry mezi hip hopem, taneční hudbou a indie rockem. Teď ale všichni poslouchají všechno. A i když je to jistě kulturní vítězství, myšlenka, že boříte zdi, která je tak nezbytná k vytvoření skvělého mashupu – základní přesvědčení, že Dead Prez a Grizzly Bear si zaslouží být ve stejném kánonu – se stala zastaralou.

Většina umělců, se kterými jsem mluvil, se s tím zřejmě smířila. „To, co bylo na mashupech vzrušující na začátku, se teď děje mimo mashupy,“ říká Brink z The Hood Internet. „Na hiphopových deskách se objevují nezávislí umělci. Myslím, že je dobře, že si na to lidé zvykli a že si na to popkultura zvykla obecně.“

„Už to na mě nedělá to, co před deseti nebo jedenácti lety,“ dodává Reidell. „Poté, co člověk slyší dvě věci z jedné, chce tak nějak chvíli slyšet jen jednu věc z jedné.“

Je pravda, že mashupoví umělci předpověděli naši současnost a že teď, když jsme tady, už asi nikdy nebudou schopni vyvolat stejné vzrušení jako v době, kdy se multiverse hroutilo. Nicméně tato vzrušení přežívají, i když v jiných formátech a jiných dávkách. Vzpomeňte si na suitu zasněných, vektorizovaných heartland rockových coververzí Chromatics, jako jsou „I’m On Fire“ Bruce Springsteena a „Hey Hey, My My (Into The Black)“ Neila Younga. Nebo Santanův lick vyčuhující z „Wild Thoughts“ DJ Khaleda, či dokonce odhodlaný Justin Bieber zpívající španělsky v „Despacito“. Tyto písně se rozeznívají se stejnou polychronickou velkolepostí jako ty nejlepší mashupy. Pokřtí vás, vynesou na vzduch a ukážou vám svět možností. Dnes je možná snadné vysmát se Girl Talk a The Hood Internet nebo celé té bezdechosti, která obklopovala „A Stroke Of Genie-us“. Ale jejich vliv je slyšet vetkaný jako vzorek pod vším, co posloucháme.

Přispívá do časopisu The A.V. Club.