Pokud jste včera strávili debatu o tom, jak slavný byl Leonardo DiCaprio v různých obdobích 90. let, ukazuje se, že odpověď jste měli celou dobu přímo před sebou. „Leo málo ví, co se stane, až vyjde Titanic,“ řekl Tobey Maguire Cathy Horynové v lednovém článku na obálce Vanity Fair z roku 1998, který byl citován v debatě na serveru Slate, jež ve čtvrtek rozpálila Twitter. „Chci říct, že je to obrovské. A nebudou se na něj dívat jen dvanáctileté dívky. Budou to všichni.“
Mezi ty „všechny“, jak se nyní zdá být zcela jasné, patřila i Céline Sciamma, francouzská režisérka nového filmu Portrét hořící dámy, které bylo v době uvedení Titaniku do kin 19 let. V rozhovoru pro Vox, který celou tuhle šlamastyku odstartoval, Sciamma chválila „naprosto queer“ sexuální scény Titaniku a vedle toho tvrdila následující: „DiCaprio i Kate Winsletová nebyli známí – nebyly to hvězdy – takže mezi nimi nebyla žádná mocenská dynamika… Myslím, že to mělo obrovský úspěch, protože je to milostný příběh s rovností a s emancipací.“
Část Sciammovy citace lze snadno vyvrátit: DiCaprio a Winsletová byli v prosinci 1997 zcela jistě známí, přinejmenším ve Spojených státech. Oba již byli nominováni na Oscara. Ona měla za sebou jeden klasický literární hit, Rozum a cit, zatímco on mnohem větší, Romeo + Julie. Ale s těmi „nehvězdami“ je to složitější. Stejně jako všechno ostatní, co souvisí s Titanicem, i kariéra Winsletové a DiCapria se po premiéře filmu řádově zvětšila; ať už si předtím mysleli, že jsou slavní na jakékoliv úrovni, Oscary, kasovní úspěchy, Leo mánie, všechno to zakrnělo. Bylo to tak obrovské, že oba pravděpodobně strávili dalších dvacet let své kariéry tím, že se od ní pečlivě – a úspěšně – odpoutávali.
A v Horynově článku je tento bod zlomu zcela jasný. Píše především o jeho rozhodnutí hrát v Titaniku: „DiCaprio se instinktivně považoval za někoho jiného než za velkorozpočtovou hvězdu, kterou by na nárožích ulic mohli oslavovat jen… Leo!“. Uvádí také okamžik ve filmu, kdy se to všechno změní: „Když DiCapriova postava, oblečená v oslnivé bílé kravatě, doprovodí svou novou bohatou lásku na kormidelnické místo k bujarému večeru, který skončí na zadním sedadle uskladněného Rollsu, stává se hvězdou první velikosti a bujarým srdcem snímku.“ (Omluvte záměnu dvou různých scén ve filmu – scéna v Rollsovi se odehrává dlouho po večeři v bílé kravatě. Co si budeme povídat:
Ano, dokonce i v dubnu 1997, kdy DiCaprio natáčel v Paříži pokračování Titaniku Muž se železnou maskou, ho v Louvru pronásledovalo „30 pištících dívek“, „které se mu snažily strhnout košili ze zad přímo u Mony Lisy“. (Můžeme s jistotou předpokládat, že Sciamma mezi nimi nebyl.) Horyn to však považuje za odchylku a znamení věcí příštích, za důkaz, že jeho „dny, kdy si nenuceně chránil anonymitu staženými baseballovými čepicemi, byly sečteny“. Ukázalo se, že to nebyla tak docela pravda, ale Horyn měl pravdu:
Krista Smithová, která v té době pracovala jako redaktorka Vanity Fair na západním pobřeží, si vzpomíná, že Titanic viděla na jednom z prvních promítání s Graydonem Carterem, šéfredaktorem Vanity Fair v letech 1992 až 2017. „V Titaniku byl Leo dospělý,“ řekla Smithová v pátek. „Políbil dívku, měl na sobě smoking, byl nádherný. Byl to hvězdný materiál. Nikdy předtím jsme ho takového neviděli. Byl pánem svého osudu.“
Výběr umístit ho na obálku časopisu z ledna 1998, který by se dostal na novinové stánky začátkem prosince – jen několik týdnů před premiérou Titaniku – byl „buď štěstím, nebo genialitou“. Přišla měsíc po obálce s Mattem Damonem, který byl uprostřed svého průlomu v Dobrém Willu Huntingovi, a byla to další snaha o to, co Smith nazval „myšlenkou střídání generací“. Jinými slovy, řekla, Leo „nebyl hvězda. To Titanic z něj udělal hvězdu.“
V e-mailu z tohoto týdne Horynová přidala další pohled: „Zvláštní, když se ohlédnu zpět, dělala jsem rozhovor s Leem a Bradem Pittem ve stejné době, s Bradem, když natáčel Klub rváčů v L. A., a měla jsem dojem, že jde o dva mladé muže, kteří svou slávu zvládají, není jim na obtíž. To je pro mě hlavní vlastnost hvězdy.“
Takže radostná zpráva je, že všichni mají pravdu. Leo byl velkou hvězdou už před Titanikem: dost velkou na to, aby se objevil na titulní straně hollywoodského vydání Vanity Fair z roku 1996, aby otevřel Romeo + Julie na prvním místě, aby se do něj zamilovaly miliony lidí. Devadesátá léta však byla érou obrovských mužských hvězd – Murphyho, Smithe, Cruise, Hankse – a DiCaprio, hvězda filmů Marvinův pokoj a Co žere Gilberta Grapea, se jejich úrovni kasovního nasycení a slávy ani zdaleka nepřiblížil. Dokud se mu to nepodařilo a nestal se tak velkou hvězdou, že si ho nemohl nevšimnout ani devatenáctiletý začínající autorský filmař v Paříži.
Další skvělé příběhy z Vanity Fair
– Proč Eminem na Oscarech 2020 předvedl píseň „Lose Yourself“
– Seriál The Crown oznámil novou královnu Alžbětu II. a potvrdil svou poslední sezónu
– Legendární držitel Oscara Lee Grant o černé listině, sexu, sexismu a zacházení s Renée Zellwegerovou
– Posezení s Billem Murrayem na natáčení Krotitelů duchů: Afterlife
– Uvnitř oscarového večírku Vanity Fair 2020
– Uprostřed Miss Americana Taylor Swift je prázdné místo
– Z archivu: Jak Parazit režiséra Bong Joon Ho kráčel vstříc oscarovému večeru – a cestou všechno změnil
Hledáte víc? Přihlaste se k odběru našeho každodenního hollywoodského zpravodaje a nikdy vám neunikne žádný článek.