Allen, Debbie 1950-

Tanečnice, choreografka, režisérka, herečka

Tvořivost podporovaná matkou

Přinucená překonat segregaci v tanci

Odstartovala kariéru na Broadwayi

Slavnost a dobročinnost jí přinesly ocenění

Přešla k režii a produkci

Přešla k produkci filmu Amistad

Pokračovala v herectví a zároveň posouvala hranice

Vrátila se k tanci a slávě

Vybraná díla

Zdroje

Kritici se shodují – Debie Allen nelze typizovat. „Jsem umělkyně,“ řekla deníku New York Times. To je asi nejstručnější definice této dynamické a mnohostranné umělkyně, která je známá jako herečka, tanečnice, zpěvačka, choreografka, režisérka a producentka. Byla obdařena nejen bezmezným talentem, ale i oddaností a zápalem, které vnáší do každého projektu. Pevně věří v hodnotu tvrdé práce a vysmívá se myšlence osudu. Ví, že dobré věci se dějí, pokud jste připraveni, když příležitost zaklepe na dveře.

Tvořivost podporovaná matkou

Allen se narodila 16. ledna 1950 jako třetí dítě básnířky Vivian Ayersové a zubaře Arthura Allena. Její rodiče se seznámili, když oba studovali na Howardově univerzitě. Arthur Allen začal svou zubní praxi v New Yorku a nakonec se přestěhoval do Houstonu, kde se Debbie narodila. „Bylo mnoho hubených let,“ vzpomínala Allenová v deníku Washington Post, „protože tatínkova praxe teprve začínala. Opravoval lidem zuby zdarma, pokud neměli peníze.“ Její matka se soustředila na své spisovatelské projekty, ale vydělávala málo. „Byly doby, kdy jsme neměli žádné věci,“ pokračovala Allenová. „Ale nedělali jsme si s tím starosti. Protože maminka nám dávala najevo, že máme jeden druhého a že nám patří hvězdy i vesmír.“ Allenová je své matce vděčná, jak řekla deníku Chicago Tribune, za to, že „mě vychovala s představou, že jsem člověk ve vesmíru. Vesmír, to je něco mnohem většího než jakákoli ulice, město, stát….. Znamená to, že nejste omezeni. Jste bez hranic.“

Allenovi rodiče se rozvedli v roce 1957, rozdělil je podle ní konflikt kvůli matčině literární kariéře. „Na jejich vztah byl vyvíjen příliš velký tlak,“ řekla deníku Washington Post. Matčina poezie byla nakonec nominována na Pulitzerovu cenu; psala také divadelní hry a vydávala časopis.

Allenové byly tři roky, když začala tančit, a už ve čtyřech letech věděla, že chce vystupovat. „Vždycky jsem napodobovala dámy v cirkuse,“ řekla deníku Chicago Tribune. „Lezla jsem na stromy za domem, abych se dostala na střechu. Oblékla jsem si plavky, kolem krku jsem si dala ručník a tančila jsem kolem.“ V té době už byla v cirkuse. Když jí bylo pět let, začala chodit na soukromé

At a Glance…

Narozena 16. ledna 1950 v Houstonu, TX; dcera Vivian Ayers Allenové (básnířka) a Arthura Allena (zubař); vdaná za Winfreda Wilforda, 1975 (rozvedena 1983); vdaná za Normana Nixona, 1984; děti: Vzdělání: Vivian Nichole, Norman, Jr:

Kariéra: Howard University, bakalář, 1971:

Vybraná ocenění: Divadelní umělkyně, 1972-; herečka, 1977-; režisérka, 1982-; producentka, 1982-; choreografka, 1982-; skladatelka, 1997-; dramatička, 1998-; autorka, 1999-; Debbie Allen Dance Academy, zakladatelka/taneční ředitelka, 2001 -.

Vybraná ocenění: Dvě ceny Emmy za choreografii a Zlatý glóbus za nejlepší herečku v muzikálu Fame, 1982-83; cena Tony za nejlepší herečku v muzikálu Sweet Charity, 1986; dvě nominace na cenu Emmy za The Debbie Allen Show, 1988; cena za kariérní úspěchy, Acapulco Black Film Festival, 1998; cena za celoživotní dílo, American Women in Radio and Television, 2001; cena Strong, Smart and Bold, Girls Inc, of Greater Houston, 2002.

Adresy:

Kancelář: William Morris Agency, 151 S El Camino Dr, Beverly Hills, CA 90212-2775.

Taneční lekce; v osmi letech, inspirována představením tanečního souboru Alvina Aileyho, byla rozhodnuta pro divadelní kariéru.

Allenovy děti byly od malička vychovávány k uměleckému životu (starší sestra Phylicia Rashad hrála roli Claire Huxtable v televizním seriálu Cosby Show a bratr „Tex“ Allen je jazzový hudebník). Matka jim dávala úkoly na psaní, aby podpořila jejich kreativitu, a nutila je prát a žehlit si vlastní oblečení, aby podpořila jejich samostatnost. Každý z nich byl ujišťován, jak řekla Debbie deníku Washington Post: „Já jsem ten nejzvláštnější.“ Jejich denně recitované motto znělo: „Buď pravdivý. Buď krásná. Buď svobodná.“

V roce 1960 vzala Vivian Ayersová své dcery k sobě do Mexika. „V Mexiku nikoho neznala,“ vzpomínala Debbie ve Washington Post. „Nemluvila španělsky. Hledala jinou úroveň zkušeností. Řekla: ‚Je čas odejít‘. Moc si toho vážím.“

Překonat segregaci v tanci

Po zhruba dvou letech v Mexiku se Allenová s rodinou vrátila do Texasu. Když bylo Allenové 12 let, zkusila se přihlásit do houstonské baletní školy, ale ta odmítla přijmout černošské studenty. O rok později ji do školy tajně zapsal ruský tanečník, který ji viděl vystupovat, a o tři měsíce později odhalil spiknutí. „V době, kdy jim mě ukázala,“ řekla Allenová deníku Washington Post, „jsem tančila tak skvěle, že to nemohli popřít.“

Segregace v těch letech omezovala její život i jinak, na omezení nezapomněla. „Vyrůstala jsem s fontánkami na vodu ve Woolworth’s, na kterých bylo napsáno ‚černý‘ a ‚bílý‘,“ řekla pro Chicago Tribune. „Vyrůstala jsem v tom, že jsem nemohla jít do kina v centru města, že jsem nemohla jít do zábavního parku, kromě jednoho dne v roce, že jsem vyrůstala ve školském systému, který byl zcela segregovaný.“ Její matka však zabránila tomu, aby Allenovy děti dusila bigotnost, která je obklopovala. „Maminka nás uprostřed segregace a rasismu vychovávala k nezávislosti a svobodě,“ prohlásila Allenová v deníku Washington Post. „Vnímali jsme se jako občané světa. Ne jako blok. Asi proto jsme uspěli a stále děláme různé věci.“

Na střední škole Allenová navštěvovala deset tanečních kurzů týdně a stále se jí dařilo být na seznamu vyznamenaných – pravděpodobně to byl jeden z důvodů, proč jí spolužáci přezdívali „Miss všestrannost“. V šestnácti letech se zúčastnila konkurzu na klasický balet na umělecké škole v Severní Karolíně. Její naděje vzrostly, když byla vybrána, aby předvedla techniku ostatním budoucím studentům; porotci však její přihlášku zamítli s tím, že její postava je pro balet „nevhodná“, což byla kritika, která se často používala jako překážka pro černošské tanečníky. Doporučili jí, aby se raději věnovala modernímu tanci.

Allen byla zdrcená. „Když jsem zavolala tátovi,“ řekla v deníku Washington Post, „myslel si, že si dělám legraci“. Po návratu ji matka přivítala slovy: „‚Nemůžu uvěřit, že jsi neuspěla‘. Když to řekla,“ vzpomíná Allenová, „bylo to, jako by se mi v srdci otáčel a kroutil nůž.“ Jakkoli se tato poznámka může zdát krutá, dnes ji Allenová považuje za inspirující. „I když jsme nakonec věděli, že jde o rasovou záležitost,“ pokračovala, „nenechala mě vinit nikoho jiného než sebe. Ta zkušenost mě naučila překonávat to, co se může zdát jako omezení.“

Odstartovala kariéru na Broadwayi

Po ukončení studia se Allenová připojila ke své sestře Phylicii na Howardově univerzitě. Pichlavá vzpomínka na incident v Severní Karolíně jí však vzala veškerou touhu po tanci. „Byla jsem příliš zničená,“ řekla deníku Washington Post „Pak jsem jednou byla na večírku. Přišel ke mně nějaký muž a řekl: ‚Tvoje sestra mi říkala, že umíš opravdu tančit‘. ‚Jo,‘ řekla jsem. ‚Tak proč si se mnou nezatančíš?‘ zeptal se mě. „Já taky umím tancovat.“ Ten muž, který se stal jejím mentorem, byl Mike Malone, známý ve Washingtonu D.C. Když ji viděl vystupovat, byl ohromen: „Můj bože,“ zvolal, „ty umíš tančit.“

Návrat k tanci byl pro Allena prakticky znovuzrozením. V roce 1971 ukončila s vyznamenáním studium herectví na Howardově univerzitě. Její ambice se obnovily, vydala se na Broadway a poté se intenzivně věnovala kariéře, o které snila od dětství. Byla tak odhodlaná uspět v showbyznysu, že odmítala „denní zaměstnání“, která obvykle začínajícím herečkám platí nájem. Když vzpomínala na první měsíce, řekla deníku Washington Post: „Bušila jsem do chodníků, chodila na každý konkurz. To byl můj duch. Pracujte na čemkoli, co děláte, ať už dostanete zaplaceno, nebo ne. To mám po matce.“ Její houževnatost se vyplatila v roce 1972, kdy získala roli ve sboru ve hře Purlie a o rok později roli Beneathy v muzikálu Raisin. V tomto seriálu zůstala dva roky, než se začala věnovat televizi, kde pracovala v reklamách a seriálech.

V roce 1975 se Allenová provdala za Winfreda „Wina“ Wilforda, herce a kolegu ze souboru. Ten byl stejně jako ona Jižan, pocházel z Baton Rouge, rodného města jejího otce. „Když mě požádal o ruku,“ vzpomínala v deníku Washington Post, „zeptala jsem se ho: „Proč?“ Odpověděl: „Abych se o tebe mohl postarat“. To znělo hezky. A vzali jsme se.“ Ale stejně jako manželství jejích rodičů byl i tento vztah pod velkým tlakem.

V roce 1977 získala hlavní roli v seriálu stanice NBC s názvem 3 Girls 3; seriál si vysloužil dobré recenze, ale nedokázal získat sledovanost, která by ho udržela nad vodou. Televize seriál stáhla. „Televize vás sežvýká,“ poznamenala v deníku Chicago Tribune, když vzpomínala na svůj poslední den na place seriálu 3 Girls 3. „V té době jsem tančila – měla jsem fantastické šaty od Boba Mackieho – a měla jsem kolem sebe skvělé režiséry, scénáristy a choreografy. Když jsme skončili – chci říct, že jsem tančila tak, jako nikdy předtím -, stála jsem tam a dívala se, jak začínají rozebírat kulisy! A já si sedla a rozbrečela se, protože jsem nebyla připravená pustit to, co jsem právě dala.“

Tento neúspěch byl však dočasný. Během téhož roku Allen ztvárnil Adelaide na Broadwayi v muzikálu Guys and Dolls, objevil se v televizních seriálech jako Good Times a The Love Boat a získal roli v televizním filmu Midnight Special. V roce 1979 se vrátila na Broadway ve hře Ain’t Misbehavin‘ a objevila se i jako choreografka ve filmu The Fish That Saved Pittsburgh.

Sláva a dobročinnost získaly ocenění

Jelikož její pověst herečky vzkvétala, objevila se Debbie v roce 1980 v broadwayském obnovení West Side Story, kde jí role Anity vynesla nominaci na cenu Tony. Ve stejném roce získala roli učitelky tance Lydie Grantové ve filmu Sláva, s níž se později úzce ztotožnila. Film se stal jedním z největších hitů počátku 80. let a přinesl Allenové hvězdnou slávu, kterou na jevišti nemohla najít.

V naději, že se jí podaří zachytit popularitu filmu, byl v roce 1982 natočen televizní seriál Fame, v němž si Allenová zopakovala svou roli a působila jako choreografka seriálu. Seriál běžel jednu sezónu v síťové televizi a další čtyři v syndikaci a přinesl Allenovi tři ceny Emmy za choreografii. Během svého působení v seriálu začala režírovat celé epizody i taneční čísla.

Úspěch si bohužel vyžádal i osobní daň. Její manželství s Wilfordem se pod náporem jejich kariéry zhroutilo; v roce 1982 se rozešli a o rok později se rozvedli. „Rozvod byl nejtěžším rozhodnutím mého života,“ řekla v deníku Washington Post, „protože to byl tak milý člověk“. Staré přátelství se však brzy změnilo v milostný vztah. Allen se při natáčení filmu Ryba, která zachránila Pittsburgh seznámila s Normanem Nixonem, tehdy hvězdným hráčem basketbalového týmu Los Angeles Lakers. Když se šla poprvé podívat na jeho hru, řekla deníku Washington Post: „O basketbalu jsem nevěděla nic, ale poznala jsem, že je to krásný hráč“. Vzali se v roce 1984 a mají dvě děti.

V roce 1986 se Debbie Allenová stala samostatnou hvězdou, když hrála v obnoveném muzikálu Boba Fosseho Sladká Charity. Fosse jí dal volnost, aby roli interpretovala sama – což byl nelehký úkol, protože na jevišti ji vytvořila legendární Gwen Verdonová a ve filmové verzi ji hrála Shirley MacLaineová. Její výkon byl oceněn cenou Tony.

Přešla k režii a produkci

V roce 1988 se potvrdilo, že je Allenovou uznávanou režisérkou, když byla vybrána, aby režírovala (a nakonec i produkovala) problémový spin-off Cosbyho show Jiný svět, který po první sezóně upadal. „Viděla jsem několik velmi poutavých a přesvědčivých postav a tu a tam dobrý příběh,“ řekla deníku New York Times. „Ale většinou to bylo tak hloupé.“ Allen posílil scénáře o masitější zápletky a realističtější postavy, zabýval se vážnými společenskými a politickými tématy a zároveň zachoval komediální ráz seriálu. Nejenže seriál zachránila, ale vynesla ho na vrchol sledovanosti. V produkci a režii seriálu pokračovala až do jeho ukončení vysílání v roce 1993.

Její talent se dále projevil v roce 1989, kdy režírovala a vytvořila choreografii svého prvního filmu, televizního muzikálu Polly od společnosti Disney. Film, který byl adaptací románu Pollyanna, se znovu odehrával v černošské alabamské komunitě 50. let 20. století. Příběh jemně reflektuje sílící vlnu hnutí za občanská práva, což je dávka reality, na které si Allenová zakládala. Ona (a její manžel) dokonce složilajednu z písní seriálu, gospelové číslo s názvem Stand Up, které zpívá dvousetčlenné obsazení. „Umím to s velkými skupinami lidí,“ řekla deníku Chicago Tribune.

V devadesátých letech a dále v roce 2000 Allenová pokračovala v režii i produkci pro velkou i malou obrazovku. Mezi její televizní režisérské počiny patřil televizní film Stompiri at the Savoy o čtyřech černošských ženách, jejichž život se soustředil kolem harlemského tanečního sálu Savoy v letech před druhou světovou válkou, komedie jako The Sinbad Show, The Jamie Foxx Show, Between Brothers a Line’s a pořady zaměřené na ženská témata, například televizní film The Old Settler a pokračující seriál Cool Women pro síť WE.

Podílel se na produkci filmu Amistad

Snad jedním z nejdůležitějších projektů, na kterých Allen pracoval, byl film Stevena Spielberga Amistad, příběh otroků, kteří se zmocnili otrokářské lodi a pokusili se vrátit do Afriky, jen aby byli chyceni a souzeni za vzpouru. Příběh lodi Amistad a její posádky se Allenovi dostal do rukou v roce 1979, když byl na návštěvě u svého otce na Howardově univerzitě a narazil na knihu Amistad I: Písemnosti z černošské historie a kultury. Jakmile si knihu přečetla, Allenová věděla, že jde o událost, kterou „svět potřebuje slyšet – a že by o ní měl být natočen celovečerní film“, jak řekla časopisu Essence

Cesta k natočení Amistadu však pro Allenovou nebyla snadná. Koupila práva na zfilmování románového příběhu o událostech s názvem Černá vzpoura a začala pracovat na jeho zpracování pro filmové plátno. V letech 1984-1989 obeslala Allenová s příběhem všechna filmová studia a agenty, které našla, ale nikdo o něj neprojevil zájem. Jak řekla časopisu Essence: „Byla jsem ohromena a překvapena, když jsem se setkala s takovou negativní reakcí.“ V roce 1989 to Allenovou odradilo a rozhodla se přestat příběh o Amistadu prosazovat u filmových studií a místo toho se zaměřila na své další režijní a herecké projekty.

Koncem roku 1990 se v Hollywoodu začalo mluvit o filmu Stevena Spielberga Schindlerův seznam, o kterém si mnoho lidí myslelo, že nikdy nevznikne. Z komerčního hlediska byl vnímán jako depresivní film, který odpudí diváky. Spielberg se však do filmu pustil a zaznamenal nejen komerční úspěch, ale sklidil i uznání kritiky. To Allenovou podnítilo k tomu, aby se se svým scénářem obrátila přímo na Dreamworks, Spielbergovu filmovou společnost, a zjistila, že jsou myšlence natočit Amistad nejen otevření, ale že jsou z ní dokonce velmi nadšení. Allenová však chtěla, aby se na projektu nepodílelo jen studio Dreamworks, ale aby ho režíroval Spielberg. Spielberg nejprve váhal po smíšených reakcích veřejnosti na jeho film Purpurová barva, ale po dlouhém přemlouvání ze strany Allena souhlasil. Pro Allenovou to byl velmi emotivní okamžik, jak řekla časopisu Essence: „Věděla jsem, že ten film natočíme, že ho budu produkovat, a věděla jsem, že ho musí režírovat. … Zažila jsem chvíle, na které nikdy nezapomenu.“

Pokračovala v herectví a zároveň posouvala hranice

Přestože Allenová v 90. letech a v roce 2000 hodně pracovala jako režisérka a producentka, pokračovala také v herectví na velkém i malém plátně. Objevila se v několika televizních filmech, než se vrátila k celovečerním snímkům Blank Check, černé komedii Mona musí zemřít a Out of Sync. Na televizní obrazovky se vrátila koncem 90. let v seriálu In the House s LL Cool J a v televizním filmu Michael Jordan: An American Hero jako Jordanova matka Debris. Zahrála si také v televizním filmu stanice PBS The Old Settler se svou sestrou Phylicií Rashad. Allen řekla Jetu, že tato zkušenost byla výjimečná, protože ona a její sestra „už spolu hrály, ale ne takhle. Tyto ženy se zabývají vážnými problémy, válkou, depresí, rasovými otázkami.“

V roce 1998 začala Allenová sklízet plody dlouhé plodné kariéry. Kennedyho centrum ji ocenilo, když ji požádalo, aby pomohla obnovit dětský dramatický program, počínaje hrou Bratři rytíři s Jamesem Ingramem. Později téhož roku jí byla udělena cena za kariérní úspěchy na černošském filmovém festivalu v Acapulku. V roce 2001 jí americká organizace Women in Radio and Television udělila cenu za celoživotní dílo a v roce 2002 obdržela cenu Strong, Smart and Bold Award od organizace Girls Inc. of Greater Houston.

Vždy se snažila posouvat hranice svých možností, a tak se Allenová začala věnovat různým oblastem. V říjnu 1999 se stala spoluautorkou adaptace své divadelní hry Bratři rytíři pro Kennedyho centrum. V září 2000 následoval Tanec v křídlech, fiktivní příběh o tanečnici, která se vyrovnává se svým tělem. V roce 2002 debutovala Debbie Allen’s 5-Step Skin Care Collection, řadou produktů péče o pleť vytvořenou speciálně pro barevné ženy. Allen pro PR News-wire uvedla, že produkty vytvořila proto, že „jsem nikdy nebyla schopna najít jedinou řadu produktů, která by řešila všechny mé potřeby v oblasti péče o pleť.“

Vrátila se k tanci a slávě

Přestože se jí dařilo mnoho věcí, Allen si stále našla čas věnovat se svým prvním láskám, tanci a divadlu. V roce 2001 otevřela v kalifornském Culver City Taneční akademii Debbie Allenové a v roce 2002 ji využila k přípravě představení Pearl pro divadlo Geffen Playhouse ve spolupráci s Kennedyho centrem. Perla je aktualizovaný příběh Sněhurky a sedmi trpaslíků, který se točí kolem zpěvu a tance.

Allenová k muzikálu napsala nejen scénář a hudbu, ale také choreografii, režii a hrála v něm po boku své dcery Vivian Nixonové.

Nejnověji se Allenová vrátila k televizi s televizní reality show Fame. V tomto pořadu Allen objíždí celou zemi a hledá dalšího skvělého baviče. Soutěžící musí umět zpívat, tančit a hrát, aby mohli soutěžit, a konkurence mezi čtyřiadvaceti finalisty je napínavá. Allen řekla, že ji reality show Fame přitahuje proto, že v ní lidé usilují o to, aby byli nejlepší, a to ne v jednom jediném okamžiku nebo vystoupení, ale v průběhu různých vystoupení v průběhu času. V rozhovoru pro Jet řekla: „Lidé mohou být opravdu talentovaní, ale nemusí se dostat dál než na jeden krok té slavné chvíle slávy, abych tak řekla, pokud nemají pracovní morálku, která je nutná k tomu, aby pokračovali ve studiu, dále se rozvíjeli a zůstali ostří v tom, co děláte.“ Doufá, že show oživí lásku Američanů k tanci a bude inspirovat mladé tanečníky, aby se snažili ze všech sil dosáhnout svých cílů.

I přes své četné úspěchy Debbie Allen neusíná na vavřínech. „Stejně jako vy jsem stále ve vývoji,“ řekla absolventům Americké akademie dramatických umění na západě v projevu, který citoval deník Washington Post. Vyzvala je, aby se poučili ze svých chyb, a neúspěch označila za „opravdu ošklivé slovo na F“. Je to něco, čeho se nesmíte bát, protože přestanete růst….. A další krok za neúspěchem může být vaším největším životním úspěchem.“

Vybraná díla

Knihy

Bratři rytíři, Dial Books for Young Readers, 1999.

Tanec v křídlech, Dial Books for Young Readers, 2000.

Film

Ryba, která zachránila Pittsburgh, 1979.

Slava, 1980.

Tanečnice Jo, tvůj život volá, 1986.

Blank Check, 1994.

Mona musí zemřít, 1994.

Out-of-Sync, 1995.

Všechno je Jake, 2000.

Vše o tobě, 2001.

Malba, 2002.

Jako režisér

Out-of-Sync, 1995.

Jako producent

Amistad, 1997.

The Painting, 2002.

Televize

3 Girls 3, NBC 1977.

Ebony, Ivory and Jade, 1979.

Fame, (TV seriál) NBC, 1982-87.

The Debbie Allen Show, ABC, 1988.

Stompin‘ at the Savoy, 1992.

In the House, NBC, 1995-96.

Michael Jordan: An American Hero, 1999.

The Old Settler, PBS, 2001.

Fame, (reality show) NBC, 2003.

Jako režisér

Fame, NBC, 1982-87.

Family Ties, NBC, 1982.

Different World, 1988-1993.

Polly, ABC, 1989.

Fresh Prince of Bel-Air, NBC, 1990.

Stompin‘ at the Savoy, 1992.

The Sinbad Show, FOX, 1993.

The Jamie Foxx Show, WB, 1996.

Between Brothers, FOX, 1997.

Line’s, Showtime, 1998.

Cool Women, WE, 2000.

The Old Settler, PBS, 2001.

Jako producent

Fame, NBC, 1982-1987.

Different World, 1987-1993.

Sunday in Paris, 1991.

The Old Settler, PBS, 2001.

Fame, NBC, 2003.

Theater

Purlie, 1972.

Raisin, 1973.

Guys and Dolls, 1977.

Ain’t Misbehaving 1979.

West Side Story, 1980.

Sweet Charity, 1986.

Bratři rytíři, 1998.

Pearl, 2003.

Zdroje

Knihy

Estell, Kenneth, editor, The African American Almanac, 6. vyd, Gale, 1994, s. 956-57.

Walz, Barbra, and Jill Barber, Starring Mothers, Dolphin/Doubleday, 1987.

Periodika

Black Issues Book Review, březen 2001, s. 82.

Business Wire, 29. dubna 2002.

Kalendář, 27. března 1988, s. 51.

Chicago Tribune, 12. listopadu 1989; 15. listopadu 1990; 23. prosince 1990, oddíl 11, s. 3.

Essence, 17. prosince 1997, s. 82-86.

Jet, 10. srpna 1998, s. 63; 26. února 2001, s. 61; 16. prosince 2002, s. 52; 7. července 2003, s. 60-63.

Los Angeles Times, 25. července 1989, odd. VI, s. 1.

New York Times, 4. října 1990, s. C26; 29. března 1992, odd. 2, s. 35.

Parade, 17. listopadu 1991, s. 4.

PR Newswire, 11. dubna 2001; 6. června 2002.

U.S. News & World Report, 20. července 1998, s. 10.

Variety, 2. června 2003, s. A14.

Washington Post, 4. února 1996, s. G8.

On-line

„Debbie Allen“, Internet Movie Database, www.imdb.com (30. září 2003).

-Amy Loerch Strumolo a Ralph G. Zerbonia

.