Bible
Bible je jednou z nejslavnějších a nejkrásněji napsaných knih všech dob. Její poselství provokovalo mnoho věřících i učenců. Skládá se z 66 knih, které jsou rozděleny do dvou částí – Starého zákona, který se skládá z 39 knih, a Nového zákona, který se skládá z 27 knih. Klasicky se jedná o hebrejský text, v Bibli jsou však patrné i středovýchodní vlivy, přičemž objev knihovny v Nag Hammádí a svitků od Mrtvého moře ve 20. století vrhl nové světlo na rané křesťanství a samotného Krista.
Tóra
Podle tradice byla Tóra sepsána Mojžíšem na hoře Sinaj a ve svatostánku. Historici se však shodují na tom, že Tóra pravděpodobně nemá jen jednoho autora a že byla sepsána během tzv. babylonského zajetí v 6. století př. n. l. a dokončena ve 2. století př. n. l. Tóra se skládá z 39 knih a zahrnuje prvních pět knih Bible (Berešit – Genesis, Šemot – Exodus, Vajikra – Leviticus, Bamidbar – Numeri a Devarim – Deuteronomium), které zahrnují jak psané a ústní právo rabínského judaismu, tak náboženské nauky z nejzazších končin dějin.
Korán
Korán, náboženský text islámu, má stejné historické kořeny jako judaismus a křesťanství a skládá se ze 114 kapitol, z nichž každá se nazývá súra. Původně neexistoval v psané podobě (slovo Korán je odvozeno z arabského výrazu pro „recitovat“) a byl sepsán asi 20 let po smrti proroka Mohameda v roce 632. V roce 632 byl Korán přeložen do češtiny. Ten podle muslimského přesvědčení obdržel Boží slovo prostřednictvím anděla Gabriela v průběhu dvaceti tří let.
Védy
Védy (což znamená „vědění“) se skládají ze čtyř staroindických textů, z nichž nejstarší pochází z období asi 1500 př. n. l. až 1200 př. n. l.. Jsou nejen nejstarší formou sanskrtské literatury, ale také nejstaršími spisy hinduismu. Mezi čtyři texty véd patří Rigvéda, Jadžurvéda, Sama-véda a Atharva-véda. Jednotlivé verše, známé jako mantry, se skládají z hymnů a prózy, které jsou vysvětleny brahmany a slouží jako doplňující próza. Stejně jako většina ostatních starověkých posvátných textů jsou Védy tradičně považovány za božsky zjevené.
Egyptská kniha mrtvých
Egyptská kniha mrtvých odkazuje na staroegyptské pohřební texty, které se používaly přibližně od roku 1550 př. n. l. do roku 50 př. n. l.. Kr. 192 známá magická zaklínadla měla ochránit zemřelého na jeho cestě do podsvětí (posmrtného života) a pomoci mu vyhnout se nástrahám a podvodům během cesty. Nejznámější z těchto kouzel, kouzlo „Vážení srdce“, se používalo k tomu, aby zemřelému pomohlo získat v posmrtném životě zpět sílu pohybu a řeči. Původně byla psána hieroglyfickým posvátným písmem a malována na předměty. Bohatí Egypťané je však nechávali zapisovat do knihy.
Tao Te Ching
Tao Te Ching je klasický čínský text, který byl podle tradice sepsán kolem 6. století př. n. l. mudrcem Laozi. Má 81 stručných kapitol a poprvé byl sepsán plynulým kaligrafickým stylem. Tao Te ťing je základním textem filozofického i náboženského taoismu, který významně ovlivnil také školy legalismu, konfucianismu a čínského buddhismu. Zpracovávaná témata sahají od moudrých rad pro vládce až po praktické poučení pro obyčejné lidi.
Upanišady
Upanišady byly pravděpodobně sepsány v Indii mezi lety 800 př. n. l. a 100 př. n. l. a v doslovném překladu znamenají „Sedět blízko, obléhat Učitele“. Skládají se z filozofických textů, které tvoří teoretický základ hinduismu. Písmo se skládá z více než 200 textů, ačkoli pouhých 13 z nich je považováno za základní učení. Hinduisté se domnívají, že obsahují zjevené pravdy, které ilustrují povahu konečné skutečnosti (Brahman), a popisují také samotný charakter a formu lidského spasení (mokša). Ačkoli jsou jedinečné oproti Védám, hinduisté považují upanišady za jejich rozšíření.
Bhagavadgíta
Bhagavadgíta o 700 verších vznikla v 5. až 2. století př. n. l. a je součástí slavného eposu Mahábhárata. Je to v podstatě výzva k nesobeckému jednání, která měla hluboký vliv na několik vůdců indického hnutí za nezávislost včetně Móhandase Gándhího. Velký indický vůdce nazýval Bhagavadgítu svým „duchovním slovníkem“. Tento text je v mnoha ohledech, včetně formy a filozofie, variací na upanišady. Bhagavadgíta však integruje dualismus a teismus, zatímco upanišady jsou monoteistické.
Buddhistické sútry
Tyto kanonické spisy, které poprvé předal Gautama Budda, jsou také známy jako „Velká pokladnice súter“. Byly sepsány mezi 2. stoletím před naším letopočtem a 2. stoletím našeho letopočtu. Nejzásadnější sútrou je Lotosová sútra, která obsahuje Buddhovo kázání jeho následovníkům, v němž je učí základům buddhismu. Samotné slovo sútra znamená nit nebo šňůru, která drží konce pohromadě (od toho jsou také odvozena anglická slova „sew“ a „suture“), neboť knihy byly původně napsány na palmových listech a sešity nití.
Nenáboženské starověké knihy
Některé z nejvlivnějších starověkých knih byly napsány bez formálního náboženského podnětu. Jednou z takových knih je Epos o Gilgamešovi, který vypráví o hledání nesmrtelnosti uprostřed velké potopy, jež se podobá potopě v Genesis. Iliada, napsaná v 8. století př. n. l., dala mnoha lidem ideál, o který mohou usilovat. Jedním z takových aspirantů byl makedonský generál Alexandr Veliký, který prý během svých tažení spával s výtiskem Iliady pod polštářem. S Alexandrem Velikým jsou spojena i Platónova díla napsaná ve 4. století př. n. l., neboť Platón byl učitelem Aristotela, který byl zase Alexandrovým učitelem.
.