Identita se z velké části zabývá otázkou: „Kdo jsi?“ Co znamená být tím, kým jste? Identita souvisí s našimi základními hodnotami, které diktují naše rozhodnutí (např. vztahy, kariéra). Tato rozhodnutí odrážejí to, kým jsme a čeho si vážíme. Můžeme například předpokládat, že investiční bankéř si cení peněz, zatímco vysokoškolský profesor si cení vzdělání a pomoci studentům.
Málo lidí si však svou identitu vybírá. Místo toho jednoduše internalizují hodnoty svých rodičů nebo dominantních kultur (např. honbu za materialismem, mocí a vzhledem). Bohužel tyto hodnoty nemusí být v souladu s vlastním autentickým já a vytvářejí nenaplněný život. Naproti tomu naplnění lidé jsou schopni žít život věrný svým hodnotám a usilovat o smysluplné cíle. Nedostatek uceleného pocitu identity povede k nejistotě ohledně toho, co chce člověk v životě dělat.
Člověk může mít více identit, například učitele, otce nebo přítele. Každá pozice má své vlastní významy a očekávání, které jsou internalizovány jako identita. Hlavním úkolem seberozvoje v období rané adolescence je diferenciace více já v závislosti na sociálním kontextu (např. já s otcem, matkou, blízkými přáteli) s vědomím možných rozporů. Toho jsem si všiml u své vlastní šestnáctileté dcery. Zatímco s kamarádkami byla šťastná, v mé přítomnosti se zdála být depresivní, nebo přepínala z veselé nálady v přítomnosti kamarádek na protivnou náladu v přítomnosti matky. Přemýšlela jsem, a věřím, že ona také, která z nich je ta pravá? Jak však mladí lidé kognitivně dospívají, dosahují pocitu soudržnosti své identity.
Identitu mohou získat nepřímo od rodičů, vrstevníků a dalších vzorů. Děti se definují podle toho, jak si myslí, že je vidí jejich rodiče. Pokud je rodiče považují za bezcenné, začnou se jako bezcenné definovat i ony samy. Lidé, kteří se vnímají jako sympatičtí, si mohou pamatovat více pozitivních než negativních výroků.
Psychologové předpokládají, že utváření identity je záležitostí „nalezení sebe sama“ tím, že člověk sladí své nadání a potenciál s dostupnými sociálními rolemi. Vymezení sebe sama v rámci sociálního světa tak patří k jedné z nejtěžších voleb, které člověk kdy učiní. Tváří v tvář boji o identitu mnozí nakonec přijímají temnější identity, jako je zneužívání drog, nutkavé nakupování nebo hazardní hry, jako kompenzační metodu prožívání živosti nebo odvrácení deprese a nesmyslnosti.
Co tvoří pravé já? Konečným cílem jednotlivců je rozvíjet a pěstovat taková rozhodnutí, která jsou v souladu s jejich pravým já. Popírat pravé já znamená popírat to nejlepší v nás. Najít v životě více štěstí znamená žít v souladu se svým pravým já.
Pro úkol utváření identity jsou nutné tři cíle. Prvním úkolem je objevit a rozvíjet své osobní potenciály. Osobní potenciály se vztahují k těm věcem, které člověk dokáže dělat lépe než jiné věci. Jak může člověk objevit, jaké jsou tyto potenciály? Odpovědí je proces pokusů a omylů. To vyžaduje vystavení se široké škále činností, z nichž některé začneme umět relativně dobře. Poznáme to podle zpětné vazby, kterou dostáváme od druhých, a podle vlastních pozitivních pocitů z těchto činností. Tyto činnosti nám prostě „připadají správné“ a tyto pocity jsou užitečným vodítkem. K těmto činnostem jsme vnitřně motivováni. Rozvoj dovedností a talentu však vyžaduje čas, úsilí a ochotu tolerovat frustraci, když narazíme na překážky.
Druhým krokem je volba životního cíle. Je třeba si vybrat, čeho chceme v životě dosáhnout. Abychom dosáhli podstatného úspěchu při naplňování svého účelu, musí být cíle v souladu s naším talentem a schopnostmi (naším autentickým já). Zvolit si účel, který není slučitelný s našimi schopnostmi, je receptem na frustraci a neúspěch. Nakonec je třeba najít příležitosti k realizaci tohoto potenciálu a účelu. Otevřené společnosti umožňují mobilitu rolí a flexibilitu při realizaci voleb souvisejících s identitou. To však není případ uzavřených a rigidních společností. U některých to může vést k emigraci.
Identita není nikdy „konečná“ a v průběhu života se dále vyvíjí. Přesné poznání vlastní identity zvyšuje sebeúctu a snižuje depresi a úzkost. Když lidé dělají to, co si myslí, že by měli dělat, jsou šťastní.
Když lidé zkreslují sami sebe nebo se prezentují nestandardním způsobem, aby zapůsobili na publikum, je takové chování nepřirozené a vyčerpávající. Takové chování vyžaduje větší kognitivní zdroje, protože mysl je naplněna pochybnostmi o sobě, sebevědomím a negativními myšlenkami. Navíc když lidé očekávají, že jim bezprostřední publikum pomůže určit, kým by měli být, jak by měli vypadat a co by měli dělat, hrozí jim, že budou jednat způsobem, který ohrožuje jejich zdraví, jako jsou poruchy příjmu potravy a zneužívání alkoholu nebo drog. Například poruchy příjmu potravy jsou částečně způsobeny obavami o tělesný vzhled. Užívání alkoholu a drog souvisí s tlakem vrstevníků a jejich přijetím.