V 63 letech má Whoopi Goldbergová za sebou více kariér než většina jejích kolegů, veteránů showbyznysu. V polovině 80. let prorazila jako newyorská divadelní senzace, v Hollywoodu se proslavila Oscarem za roli ve filmu „Ghost“ (1990) a kasovním úspěchem filmu „Sister Act“ (1992), prostřednictvím speciálů HBO „Comic Relief“ se stala jednou z amerických královen komedie a od roku 2007 působí jako levicově orientovaný a často neústupný hlas v denní talk show „The View“. (Nemluvě o jejích nových vedlejších aktivitách v oblasti konopných produktů a dámských oděvů.) Byla to klikatá cesta, i když Goldbergová popírá, že by kdy byla na něčem tak jasném, jako je cesta. „Kariéru si nemůžete vytvořit,“ řekla. „Jde to, kam to jde. Ve skutečnosti lidé dlouho nemohli přijít na to, jak jsem se vlastně ke kariéře dostala.“ Usmála se. „Což je trochu shazující.“
Před pořadem The View byla vaše práce hodně o vyprávění příběhů a vytváření postav. Zabývá se pořad těmito tvůrčími podněty? Ne.
Jaké tvůrčí naplnění vám to přináší? Je to moje práce.
Považujete se stále za herce? Nebo je to, co děláte v pořadu The View, svým způsobem herectví? To, na co se ptáte, je: „Je „The View“ dost?“. Není. Deset let je dlouhá doba a já teď začínám dělat jiné věci. Dělám knihy. Dobrodružně se pouštím do produktů THC.1 Vytvářím oblečení.2
Zvedl jsi obočí, když jsem ti navrhla, že možná v „The View“ předvádíš určitou formu herectví. Proč jste to udělal? Protože svým způsobem hraji určitou roli. Nejsou to rozhovory, které vedu se svými přáteli. Kdyby byly, dělali bychom je jinak. Já a moji přátelé můžeme o věcech mluvit do hloubky jiným způsobem než v televizi.“
Panuje přesvědčení, že bychom se všichni měli více bavit s lidmi, kteří mají jiné názory než my, a že by to nějak pomohlo rozdělujícím pocitům v zemi. Co jste se jako člověk, jehož prací je mluvit s lidmi, kteří mají jiné názory než vy, dozvěděl o hodnotě takových diskusí? Na tuto otázku je těžké odpovědět, protože jsem nikdy neměl problém mít přátele, kteří měli jiné názory než já. Takže „The View“ pro mě nebyl jiný. Ale můj pohled na Ameriku, když jsem byl mladý, byl jiný, protože se všechno měnilo. Černoši a běloši spolu chodili ven a nezáleželo na tom, co říkali dospělí. A najednou jste slyšeli o celých skupinách ve čtvrtích, které se cítily být na jedno použití – to jsou ti kluci, co jezdili do Vietnamu. Takže se mi zdá, že teprve v posledních letech si lidé přestali naslouchat.“
Proč tomu tak je? Protože není moc připomínek minulosti. Vyrůstal jsem v době, kdy tu ještě byli veteráni druhé světové války, kdy tu ještě byli lidé, kteří přežili holocaust. Pak všichni tihle lidé začali vymírat. Lidé už nevědí o všech těch těžce vybojovaných bitvách: o boji homosexuálů za svá práva, o odluce církve od státu. Takže odpověď na vaši otázku je, že jsme po dlouhou dobu vedli celonárodní konverzaci o věcech, které teď musíme opakovat.
Jak se stal pořad „The View“ tak ústředním místem této konverzace? Já ten pořad nesleduji, takže nevím. A nesledoval jsem ten pořad ani předtím, než jsem se tam objevil. Myslím, že nic jiného takového neexistuje. A protože je to živě, vždycky mě překvapí, když lidé říkají věci, které říkají. Ale víte, je to pět lidí, kteří spolu mluví, a pak je tam ta fascinace ženami a rvačkami.
Co si myslíte o té fascinaci? Netrávím nad tím moc času. Dospívej. Je to seriál. Tímhle se živíme.
Naplňuje tě práce na pořadu The View nějak? Mám ho z toho, že vůbec něco dělám. Napsala jsem knihu o stolování; je to celé o pořádání večírků. Spousta lidí má pocit, že to neumí, a ta kniha je taková: „Vždyť to umíš. Když umíš prostřít stůl, zvládneš i uspořádat večírek.“ To je pravda. Je také o tom, jak je důležité, pokud pořádáte sešlost u vás doma, aby vaše koupelna vypadala hezky, protože ji všichni uvidí. Většina lidí na koupelnu zapomíná. Chcete se ujistit, že je tam spousta toaletního papíru. Chcete se ujistit, že jsou tam pokyny, co mohou nebo nemohou splachovat, a věci, které si mohou přečíst, pokud zjistí, že se na chvíli zasekli.“
Pardon, zavěsil jsem se do myšlenek na stolování. Jaký skvělý večírek jste v poslední době uspořádali, kde jste vyzdobili stůl? Včera jsem měla skvělý večírek a stůl jsem prostřela docela jednoduše a krásně. Měli jsme italskou hostinu, která byla neuvěřitelná. Všichni mluvili italsky, ale kupodivu jsem dokázala zachytit hodně z toho, co lidé říkali. Ve skutečnosti jsem chytala hlavně vidličku, protože tam bylo humrové rizoto. Davide, to humrové rizoto bylo úžasné. Opravdu, abys byl na světě šťastný, musíš mít rizoto. Pak všichni odešli a my s kočkou jsme šli nahoru a dívali se na „Twin Peaks“. Udělalo mi to velkou radost.
Když už jste se zmínil o koupelnách – četl jsem tři vaše knihy3 a flatulence je jejich skutečným leitmotivem. Protože je to velká věc! Je to velká věc a lidé dělají, jako by se to nedělo. Znám lidi, kteří si nikdy neprdli před člověkem, s nímž jsou ve vztahu. Raději by byli nemocní, než aby to udělali. To je šílené. To nemůžeš vypustit ani trochu? „Ne, nechci, aby věděla, že to dělám.“ „Ne, nechci, aby věděla. Ona ví, že to děláš! Ale nemůžete lidem říct: „Musíte to nechat být.“ To je přece pravda. Tak to říkám já: „Poslyš, jestli je ti to příjemné, nech to být. Pokud ne, chápu to, ale myslím, že to není dobré pro tvé tělo.“
Co se týče tvých vlastních vztahů, řekla jsi, že sis nebyla jistá, jestli jsi někdy některého ze svých manželů milovala.4 Jakou roli tedy v těchto manželstvích hrála láska, pokud vůbec nějakou? Podívejte, lidé očekávají, že budete mít přítele. Očekávají, že se vdáte. Tak jsem se o to pořád snažila, ale nechtěla jsem se dělit o informace s někým jiným. Nechtěla jsem, aby se mě někdo ptal, proč dělám to, co dělám, nebo aby se ten druhý musel cítit lépe. Ale když jste ve vztahu, musíte tyhle věci dělat, a mně chvíli trvalo, než jsem přišla na to, že to nechci. Říkala jsem si, proč necítím to, co bych měla? Pak mě jednoho dne napadlo: Nemusím to dělat. Nemusím se přizpůsobovat. Zkusila jsem manželství a nebylo to pro mě. Nemůžete být v manželství, protože to od vás všichni očekávají.“
Stále věříte, že příčinou kontroverze5 ohledně toho, že vás Ted Danson v Friars Clubu opékal v černé tváři, byla rasová otázka – a nikoli skutečné pohoršení nad černou tváří a povahou vtipů, které jste pro něj napsala? Ano. Lidé to vždycky vytahují, protože si asi myslí, že řeknu, jaká to byla hrozná věc. Ale pro mě to bylo přesně to, co mělo být, jen na špatném místě se špatnými lidmi. Lidé byli na můj vztah s Tedem opravdu hnusní. Tak jsem si řekla, že nejlepší způsob, jak se k tomu vrátit, je dát tomu všemu formu vtipu. Chci říct, že pečení bylo tradičně tak otevřené, jak jen to šlo – ale s přáteli. Nikdo z mých přátel na pódiu nebyl. Spoustu lidí jsem neznal. Takže když si vzpomenu, lidé to samozřejmě nechápali. Ale pak sedíte mezi lidmi, kteří nevědí, co děláte. Chci říct, byl Billy Crystal6 zaneprázdněný a nemohl tam být? Robin Williams7 nebyl poblíž?“
Podobně, vysvětluje kontext kontroverze kolem vtipů o Georgi W. Bushovi, které jste pronesl v roce 2004 a které na čas zastavily vaši kariéru? Jak byste popsal, co se stalo? Takže jsem byl pozván na Národní sjezd Demokratické strany a tito lidé mě také pozvali na dobročinnou akci pro Johna Kerryho a Johna Edwardse. Přišel jsem na tu dobročinnou akci a v podstatě jsem řekl: „Mám Bushe rád, ale někdo mu dělá špatné jméno. Chci vrátit Bushe tam, kam patří, a tím nemyslím Bílý dům. Takže musíte jít k volbám a volit“. To je vše, co v tom kousku zaznělo. Než jsem odešel z pódia, objevily se zprávy, že jsem byl vulgární a hrubý a řekl jsem hrozné věci. To jsem neudělal. Nikdo nenapsal, co jsem skutečně řekl. Ale kvůli tomu se celá moje kariéra zastavila. Měl jsem nějakou podporu diety, kterou jsem dělal, a další věci, a to všechno zmizelo. Národní sjezd Demokratické strany mě nepozval. Dobré tři roky mě nemohli ani zatknout. Nakonec jsem měla štěstí, že jsem dostala rozhlasovou show, a pak se mě Barbara Waltersová zeptala, jestli bych nechtěla dělat v „The View“. Když všichni říkají: „Whoopi je liberálka“ – já se nezastávám žádné strany. Protože pro mě tehdy byly obě plné .
Je způsob, jakým se kontroverze odehrávají na veřejnosti, v dnešní době jiný? Není. Byl jsem pokárán za něco, co jsem vlastně neudělal. Takže když teď lidi říkají: „Tohle udělal ten a ten,“ vždycky říkám: „Nevím, jestli je to pravda.“ To je pravda. Protože jsem byl na stejném místě. Někdy to lidé nechtějí slyšet. Nechtějí, abyste něco zpochybňovali. Nevím, kdy je někdo opravdu hrozný, nebo jestli o něm někdo jen něco vypustil. Nejsem zastánce konspirací, ale jak můžete věřit věcem, když víte, že existují boti? Tak už to na světě chodí: Opravdu se to stalo? Takže se snažím na věci přijít za pochodu.“
Sledovali jste před časem tu kontroverzi, kdy Alice Walkerová, která napsala „Purpurovou barvu“ a kterou dobře znáte, pozitivně citovala knihu údajného antisemitského konspiračního teoretika8 v The New York Times Book Review? Ne.
A jak se potom znovu objevilo, že se už dříve nejasně antisemitsky vyjádřila? Nejasně?
Snažil jsem se být zdvořilý. Jak tedy smíříš člověka, kterého znáš a máš rád, s jeho znepokojivými stránkami? Je to sice úplně jiná situace, ale Bill Cosby – o němž jsi zadržoval úsudek déle než většina ostatních – byl dalším tvým přítelem, který měl stránky, o nichž jsi nevěděl. Spěje to jen ke konečné nepoznatelnosti lidí? V podstatě ano. Snažím se nevynášet soudy. Černoši a Židé mají komplikovaný vztah, který trvá od nepaměti.
Jak by věděla Whoopi Goldberg9. Ano! Vím, že existuje spousta komplikovaných otázek, které si lidé kladou ohledně rasy a svého místa v ní. A pro mě pochopení funguje pouze na bázi člověk-člověk. S Alicí jsem takový rozhovor nikdy nevedla, ale s jinými lidmi jsem vedla rozhovor typu „potřebuji slyšet, proč to tak cítíš“. Lidé chtějí, abyste si vybrali stranu. Já to nedokážu. Takže se snažím být neutrální. Lidé chtějí, abyste cítili totéž, co oni. Ale ve skutečnosti to není o mně, ale o vás.“
Velkou část toho, co si myslím, že bylo na vaší kariéře v 80. a 90. letech vzrušující, tvořilo to, jak jste hrála postavy, které se vymykaly tomu, co se v té době mohlo od černošské herečky očekávat. Přemýšlela jste tehdy o své práci z hlediska pokroku, který představovala? Ne, ne, ne, ne. Slovy Hattie McDanielové, lepší je hrát služku než být služkou. Hrála jsem role, které byly zajímavé a zábavné, a lidé mi říkali: „Tohle bys neměla dělat“. Četla jsem, co mi lidé říkali, když mě kritizovali. Bylo to jako: „Ona není Eddie Murphy.“ A taky jsem si myslela, že to není Eddie Murphy. Nesnažila jsem se jím být! Proč mě proti všem těm lidem stavíte? Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že jsem lidem velmi nepříjemná. Nedělala jsem to, co jsem měla dělat, způsobem, jakým jsem to měla dělat.“
Je nějaký důvod, kromě toho zřejmého – že jste obě byly mladé černošské hvězdy -, že vás srovnávali s Eddiem Murphym? Musím říct, že právě proto. V naší branži je hierarchie bílí kluci, bílé holky, černí muži a pak černé ženy. Takže mě museli srovnávat s celou řadou lidí, než mi někdo řekl: „Na tu roli se hodíš.“ A taky jsem se musel srovnávat s celou řadou lidí. Ale nikdy jsem se nesnažil být Eddiem. Prostě jsem dělal sám sebe, ale lidé o mně museli nějak mluvit. A bylo to jako: „Nikdy tě neudělám šťastným, když tam jdeš, protože já nejsem on.“ A taky jsem si říkal, že to není on. Lidem trvalo velmi dlouho, než si zvykli na to, že budu vždycky já.“
„Purpurová barva“ byl váš první film, který měl velký úspěch.10 Takže navzdory tomu, co jste říkal, bylo snadné cítit se v Hollywoodu dobře, vzhledem k tomu, že se vám tak rychle dařilo? Zjistila jsem to takhle: Ptal jsem se: „Co by se teď mělo natáčet, co někdo nenatočí, protože nesehnal herce, kterého chtěl?“. Takže „Jumpin‘ Jack Flash“ měla být Shelley Longová. „Zloděj“ měl být, myslím, Bruce Willis. Byly věci, které jsem musel hrát a pro které by si mě lidé původně nepředstavovali, protože jejich představa o tom, co umím, a moje představa o tom, co umím, se lišily.“
Postavy, které jsi hrála v tom speciálu HBO11, který jsi natočila v roce 1985, byly ale překvapivé, a právě díky tomu svěží. Mám na mysli zejména mladou postiženou ženu. Kde se taková postava vzala? Dlouho jsem žila v kalifornském Berkeley, kde je dodnes Centrum pro nezávislý život, a měla jsem přátele na vozíčku. A tak se mě jednoho dne jeden z mých přátel zeptal: „Jak to, že nikdy nehraješ jednoho z nás?“ A já mu odpověděla: „Ano. „A kdo?“ zeptal jsem se. „Někoho na vozíku.“ Řekl jsem: „Chceš mě snad nechat zabít? Jak bych to udělal?“ Můj přítel řekl: „Můžeš si prostě vymyslet nějakou historku. Já ti řeknu, jestli je to špatné.“ Byl to chlapík, který byl motorkářem a měl strašlivou nehodu na motorce, po níž ochrnul. Začal jsem si tedy pěstovat postavu podle toho, jak jsem přemýšlel o svém příteli a o svých vlastních snech. Protože ve svých snech jsem mohl dělat různé věci, a tak mě zajímalo, jestli můj přítel sní o tom, že chodí pěšky a je zpátky na kole. Odtud vznikla postava, a když jsem to dělal poprvé, zeptal jsem se kamaráda: „Bylo to O.K.?“ A on odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Nechtěl se mnou mluvit. Myslel jsem si, že jsem to úplně vymyslel. Uplynulo pár dní a já jsem se zeptal: „Řekni mi, co jsem udělal špatně.“ A on mi odpověděl: „Ne. „Neudělal jsi nic špatně,“ řekl. „Ale nevím, jak jsi mě dostala, aniž bys byla v mé hlavě.“ „Nevím. „Já tomu nerozumím.“ „Zdá se mi, že umím chodit.“ Nevím, jak se to stalo. Možná osmózou.
Byly nějaké další postavy z toho seriálu založeny na lidech, které jsi znal? Ta holčička s tričkem na hlavě byla moje dítě.12 Jednou si dala na hlavu tričko a řekla: „Tohle jsou moje dlouhé, luxusní blond vlasy.“ A pak řekla: „Tohle jsou moje dlouhé, luxusní blond vlasy.“ A pak řekla: „Tohle jsou moje dlouhé vlasy. Podívala jsem se na ni a řekla jsem si: „Myslela jsem, že už jsme si tím prošli. Tvoje vlasy jsou v pořádku.“ Pak jsem si uvědomila, že ať máš na hlavě cokoli, myslíš si, že život by byl jiný, kdybys měla jiné vlasy.
Dal ti někdy někdo v Hollywoodu zapravdu kvůli tvým vlasům? Bavil jsem se s nějakým vedoucím pracovníkem a najednou se mě zeptali: „No, co s tím budeme dělat?“ A já se zeptal: „A co s tím budeme dělat?“ A oni se zeptali: „Co s tím budeme dělat? Bylo to jako: „Mluvíte o mých vlasech?“. „Aha, to jsem nechtěla udělat.“ „Aha. „Ale udělal jsi to!“ Nejdřív mě to opravdu štvalo, pak jsem to pochopila: Ale pak jsem si uvědomil, že to souvisí s tím, že neví nic lepšího. Byli to manažeři, kteří neznali žádné lidi jako já, kromě těch, kteří pro ně pracovali.“
Nevím, jestli si to lidé pamatují, ale kolem režírování filmu „Purpurová barva“ Stevenem Spielbergem byl poprask, protože někteří lidé měli pocit, že se ho možná měl ujmout černošský režisér. Měli jste k němu podobné výhrady? Ne. Všechno, co jsem o „Purpurové barvě“ pochopil, bylo, že to mohl natočit kdokoli, kdo tam v té době byl, ale neudělal to. Když to mohli natočit všichni ti, kteří na to nadávají, proč to neudělali? Mohli to udělat. Ale v té době to nechtěli udělat, a to je O.K. Ale nemůžete se zlobit na Spielberga, že to udělal. Jsem jen rád, že to někdo natočil.
Co pro tebe znamená, že je dnes mnohem pravděpodobnější než v roce 1985, že by studio cítilo nutkání nechat režírovat „Purpurovou barvu“ barevného člověka? Buďme realisté. Velká studia chtějí návratnost. Kdyby se klokan rozhodl, že chce studiu vydělat peníze, a studio by vědělo, že jim klokan vydělá peníze, dalo by mu práci.
Dnes jsem se znovu díval na tvůj projev při přebírání Oscara a okouzlilo mě, jak když se kamera střihla na nominované, ostatní herečky měly nacvičené, vyrovnané úsměvy, ale ty jsi vypadala tak nervózně. Co si z toho večera pamatuješ? Že jsem vyhrála! Chtěla jsem Oscara. Myslela jsem, že si ho zasloužím. Myslela jsem, že si ho zaslouží i ostatní ženy. Všechny se mi líbily. Udělali jsme celou věc, že kdo vyhraje, bude mít jaro na oběd, a pro všechny jsme nechali udělat čokoládové Oscary, protože, myslím, výkony toho roku byly hvězdné. Mary McDonnellová, Diane Laddová a Annette Beningová a – pomozte mi.
Lorraine Braccová za „Goodfellas“. Jo, samé ženské, které miluju. Vídáme se a pořád je to jako: „O.K., mrcho, kdy si to zopakujeme?“ A taky jsem si říkala, že to bude fajn. Takže to bylo nebe.
Hej, je pravda, že jsi nikdy nejedl vejce? To je pořád pravda. Nechám to tak.“
Na poslední stránce svých pamětí píšeš, že ses cítil jako mimozemšťan. To bylo před 22 lety. Cítíte se tak stále? Ano. Ale to je v pořádku. Protože k pochopení mimozemšťana je třeba vynaložit čas a úsilí, a já jsem ochoten udělat obojí. Ale ano, možná jsem z jiné planety.“
Tento rozhovor byl upraven a zkrácen ze dvou rozhovorů.