Vojenská letadla

Raná historie

Když byla v roce 1783 vyrobena první praktická letadla v podobě horkovzdušných a vodíkových balónů, byla rychle přijata pro vojenské účely. V roce 1793 francouzský Národní konvent schválil vytvoření vojenské organizace pro upoutané balony a 2. dubna 1794 byla založena společnost „Aérostiers“. O dva měsíce později byl před městem Maubeuge proveden první vojenský průzkum z takového balonu. Až do rozpuštění „Aérostiers“ v roce 1799 přispívaly jejich zprávy k úspěchům francouzských armád v mnoha bitvách a obléhání. Podobné průzkumné balony později používaly i jiné armády, zejména obě armády během americké občanské války a Britové v Africe v letech 1884 až 1901.

Skutečné vojenské letectví začalo zdokonalením řiditelné vzducholodi na konci 19. století a letounu v prvním desetiletí 20. století. Bratři Wilbur a Orville Wrightové, kteří 17. prosince 1903 uskutečnili první motorový, trvalý a řízený let v letadle, se domnívali, že takové letadlo bude užitečné především pro vojenský průzkum. Když v únoru 1908 obdrželi od americké vlády první zakázku na vojenské letadlo, požadovali letadlo schopné přepravit dvě osoby rychlostí nejméně 40 mil (65 km) za hodinu na vzdálenost 125 mil (200 km). Letadlo, které dodali v červnu 1909, bylo uvedeno jako „Airplane No. 1, Heavier-than-air Division, United States aerial fleet.“

Nejhrozivějšími letadly let před první světovou válkou byly spíše vzducholodě než letadla. Vzducholodě byly velké samohybné lodě sestávající z pevného kovového rámu potaženého látkou, uvnitř kterého byly plynové vaky obsahující plyn lehčí než vzduch, například vodík. Nejambicióznějšími příklady tohoto typu plavidel byly obrovské vzducholodě navržené a postavené v Německu Ferdinandem hrabětem von Zeppelinem. Typický zepelín mohl nést pět 50kg (110 librových) vysoce explozivních bomb a 20 2,5kg (5,5 librových) zápalných bomb v době, kdy většina vojenských letadel neměla žádnou formu výzbroje a byla určena pouze k průzkumu.

Pokusy s vyzbrojováním letadel se křečovitě prováděly po roce 1910, kdy si August Euler nechal patentovat německé kulometné zařízení. Současně se vyvíjela i technika bombardování. Atrapy bomb shodil na cíl v podobě lodi americký konstruktér Glenn Curtiss 30. června 1910. Po tomto testu následovalo svržení skutečné bomby a zkonstruování prvního pumového zaměřovače. V Anglii vybavil Královský letecký sbor (RFC) některá svá letadla pumovnicemi, které se skládaly z jakéhosi trubkového stojanu vedle kabiny pozorovatele, v němž se malé pumy udržovaly pomocí kolíku. Kolík se vytahoval nad cíl zatažením za provázek. Bylo to primitivní, ale fungovalo to. Námořní křídlo RFC se následně s jistým úspěchem pokoušelo shazovat torpéda z hydroplánů Short a Sopwith a brzy se objevily snahy vyvinout prostředky pro vypouštění a vyzvedávání takovýchto plavidel na lodích. V letech 1910-11 vzlétl dvouplošník Curtiss z dřevěných plošin postavených nad palubami zakotvených křižníků amerického námořnictva a v květnu 1912 pilot námořního křídla RFC vzlétl s dvouplošníkem Short S.27 z HMS Hibernia, zatímco loď plula rychlostí 10,5 uzlu. Následujícího roku byl starý křižník Hermes vybaven krátkou palubou, z níž hydroplány startovaly na kolových vozících, které byly upevněny pod jejich plováky a odpadávaly, jakmile se stroje dostaly do vzduchu.

V roce 1914 se tedy vyvíjely průzkumné, bombardovací a letadlové lodě a některé byly použity v boji. K prvnímu použití letounu ve válce došlo 23. října 1911 během italsko-turecké války, kdy italský pilot uskutečnil hodinový průzkumný let nad nepřátelskými pozicemi poblíž Tripolisu v Libyi v jednoplošníku Blériot XI. První bombardovací nálet se uskutečnil o devět dní později, kdy pilot shodil čtyři granáty na turecké pozice. První průzkumné fotografie nepřátelských pozic byly pořízeny 24. a 25. února 1912 v rámci téhož konfliktu.