Mytologie a folklór vlka
Málokteré zvíře na Zemi vyvolává tak silné emoce jako vlk nebo tolik trpí v důsledku nepochopení. Navzdory své divoké pověsti je to plaché, inteligentní a nepolapitelné stvoření. Vlčích pověstí je mnoho, jsou zahaleny mlhou strachu, obdivu, úcty i odporu. Ve společnostech lovců a sběračů se vlk často těšil úctě pro své neuvěřitelné smysly a lovecké schopnosti. S rozvojem zemědělství však konflikty s lidmi narůstaly. Vlci představovali hrozbu pro hospodářská zvířata a byli také vnímáni jako konkurence pro zvěřinu.
Ve Skotsku a vlastně v celé severní Evropě a Americe byl vlk nemilosrdně loven a v mnoha oblastech vyhuben. Ve Skotsku již ve 2. století př. n. l. král Dorvadilla nařídil, že každý, kdo zabije vlka, bude odměněn volem. V 15. století nařídil skotský král Jakub I. vyhubení vlků v království. Legendy o „posledním vlkovi“ se vyskytují v mnoha částech Skotska. Úplně poslední byl údajně zabit v roce 1743 poblíž řeky Findhorn pronásledovatelem jménem MacQueen. Historická přesnost této historky je však přinejmenším pochybná.
Galské jméno vlka je madadh-allaidh. Přežívá v řadě skotských místopisných názvů, například Mullinavaddie („Mlýn vlka“) v hrabství Perthshire, stejně jako Lochmaddy a Craigmaddy. Naproti sídlu Trees for Life v Dundregganu se nachází kopec Creag a Mhadaidh, což znamená „Vlčí krápník“.
Obrazy zprostředkované ve vlčích pověstech se liší: v mnoha jsou vlci zobrazováni jako nelítostní a krutí, v jiných mají image ušlechtilosti a věrnosti. V severské mytologii byl vlk Fenrir symbolem chaosu, který nakonec spolkne celého Ódina. Vlk byl však také spojován s bojovníky a Odin měl dva vlky jako věrné společníky.
Všichni známe pohádky jako Červená Karkulka nebo Tři prasátka. Je zajímavé, že velká část evropského folklóru zobrazuje vlka jako hrozbu pro člověka. I když byly zaznamenány útoky na člověka, byly tak vzácné a statistické riziko napadení tak zanedbatelné, že slouží jako jasný příklad síly představivosti zveličovat vnímanou hrozbu. Je skutečností, že domácí psi, koně a pracovní stres jsou mnohem nebezpečnější než vlci!“
Naproti tomu existuje řada lidových pohádek s námětem lidských dětí vychovávaných vlky. Klasickým příkladem je římský příběh o Romulovi a Removi a samozřejmě Mauglí v Kiplingově Knize džunglí. Takové příběhy odrážejí silný mateřský instinkt, který je vlkům připisován, a vlci měli v římské kultuře obecně pozitivní obraz.
Ve skotském folklóru existují příběhy o vlkovi a lišce. Ty mají tendenci zprostředkovávat Vlka jako poněkud důvěřivějšího než mazanou Lišku. V jednom příběhu Liška lstí připraví Vlka o celý soudek másla a v jiném příběhu má Liškova lest za následek, že Vlk přijde o svůj ocas!
Vlci byli známí tím, že vykopávají mrtvá lidská těla, a proto byly mrtvoly často pohřbívány na ostrovech, například na ostrově Handa u severozápadního pobřeží Skotska. Církev je často spojovala s ďáblem, což dávalo ještě silnější podnět k jejich likvidaci.
Legendy o vlkodlacích byly až donedávna rozšířené zejména v některých částech východní Evropy. Skotským ekvivalentem je legenda o vlkodlakovi na Shetlandách. Wulver prý měl tělo člověka a hlavu vlka. Obvykle byl viděn, jak sedí na skále, loví ryby a pak nechává lidem na okenních parapetech dar v podobě ryb; to není průměrný vlkodlak!“
Vlk obohatil naši kulturu svou přítomností v nesčetných příbězích i nefiktivních přírodopisných dílech. Aldo Leopold, americký ekolog 20. století, ho poeticky nazval „malířem hor“. Ocenil tak jeho úlohu při udržování rovnováhy v ekosystému tím, že reguluje počet jelenů. V almanachu A Sand County napsal Leopold sugestivní popis setkání s vlkem, kterého zastřelil:
„Došli jsme ke staré vlčici včas, abychom viděli, jak jí v očích skomírá zuřivý zelený oheň. Tehdy jsem si uvědomil a od té doby vím, že v těch očích je pro mě něco nového – něco, co zná jen ona a hora. Byl jsem tehdy mladý a plný spouštěčů; myslel jsem si, že když méně vlků znamená více jelenů, že žádní vlci budou znamenat ráj lovců. Ale poté, co jsem viděl, jak zelený oheň umírá, jsem vycítil, že ani vlk, ani hora s takovým názorem nesouhlasí.“
Zdroje & dalšího čtení
- Anon, 2007. Skotské lidové pohádky. Lomond Books: New Lanark. (Přístupné v únoru 2021)
- Crumley, J. (2010) The Last Wolf. Birlinn: Edinburgh.
- Leopold, A. 1949. Almanach písečného kraje. Oxford University Press: Oxford.
- Lopez, B. (1978) Of Wolves and Men (O vlcích a lidech). Touchstone: New York.
- 0’Connor, T. & Sykes, N. (2010) Extinctions and Invasions: A Social History of British Fauna (Sociální dějiny britské fauny). Windgather Press: Oxford
- Short, J. / Wolves and Humans Wolf’s Tale – The history of the wolf in Scotland (Accessed February 2021)
> Přispěvatelé do obsahu
.