Upozornění: Tento příspěvek obsahuje spoilery ke Hře o trůny.
S koncem ságy Hra o trůny nebyla valyrijská ocel nikdy důležitější. Je to jedna z mála látek, o nichž je známo, že zabíjejí Bílé chodce, ale v současné době má zbraně z tohoto magického materiálu jen asi půl tuctu známých postav – a víc jich není možné vyrobit. To proto, že podle lore seriálu a knih Píseň ledu a ohně se tajemství kování tohoto kovu ztratilo dávno před začátkem příběhu Hry o trůny.
Valyrijská ocel je také jedním z dalších způsobů, jak má Hra o trůny, jakkoli je fantastická, vazby na skutečnou historii. Sám George R. R. Martin fanouškům řekl, že „nejbližší skutečnou obdobou valyrijské oceli je damašská ocel“, která je podobně proslulá svou ostrostí a pevností. Valyrijská ocel má také charakteristický vzor, který Martin popisuje jako zdánlivé „vlnění a tanec po temném kovu“. Skuteční starověcí autoři popisovali „vlnovky damašské oceli jako stopy mravenců“.
A stejně jako tajemství valyrijské oceli bylo umění a věda o výrobě damašské oceli po stovky let ztraceno.
V roce 1981 pak New York Times na titulní straně vědecké rubriky informovaly, že vědci ze Stanfordovy univerzity zřejmě „narazili na tajemství damašské oceli“ poté, co „vzorec byl po generace ztracen“. Těmito výzkumníky byli Oleg D. Sherby a Jeffrey Wadsworth.
„Nikdo nevěděl, jak se vyrábějí, a bylo to dobře střežené tajemství,“ říká v rozhovoru pro TIME Wadsworth, který nyní odešel do důchodu jako generální ředitel soukromé společnosti Battelle zabývající se vědeckým vývojem. „Věříme, že se nám to podařilo.“ (Sherby zemřel v roce 2015.)
Takže co přesně je damašská ocel?
„Ocel často pocházela z Indie a byla kována na Blízkém východě a pak prodávána v Damašku,“ vysvětluje Wadsworth. „To se dělo po staletí. Oceli byly proslulé, protože byly houževnaté a ostré a pevné a lepší než konkurenční ocelové meče – porazily by je v soutěži, zlomily by je, samy by se nezlomily – a měly takový neobvyklý povrchový vzor. Povrchový vzor má mnoho popisných znaků; některé z nich jsou velmi elegantní, jako písek pohybující se po poušti nebo jako vlny na vodní hladině.“
Evropští válečníci se o damašské oceli široce dozvěděli díky kontaktu s blízkovýchodními bojovníky během křížových výprav v 11. století a byli ohromeni jejich ostrostí, pružností a tvrdostí, stejně jako vzorovaným vzhledem čepelí, které se nedaly poškodit ani při nejhorším opotřebení. Sir Walter Scott ve svém románu o křížových výpravách Talisman z roku 1825 popisuje setkání Saladina s králem Richardem, při němž sultán na anglického krále zapůsobil tím, že předvedl ostré ostří svého scimitaru, které bylo „popsáno deseti miliony klikatých čar“. (Stejný moment je vytržen ze scény svádění ve filmu Osobní strážce, poznamenává Wadsworth.)
Jak se čepele takto upravovaly, bylo přísně střeženým obchodním tajemstvím. Kolem této otázky kolovaly legendy – od představy, že kovem se nejprve krmily slepice a pak se v podstatě získával z jejich trusu, až po myšlenku, že se po zahřátí chladil pomocí kozí moči nebo „ponořením do těla svalnatého, aktivního otroka, aby se do kovu vlila otrokova síla“, jak uvádí Encyklopedie meče.
Jak ale meče ztrácely na významu pro válčení, napsaly Times v roce 1981, metody výroby této speciální oceli se ztratily. Vědci a kováři se po staletí snažili přijít na to, jak byl vyroben originál, ale tajemství oceli se zdálo být nerozluštitelné.
Ke zmatku přispěla i skutečnost, že jakýsi vlnitý vzor bylo možné napodobit jinou metodou: laminováním nebo svařováním vzorů. Při této technice se různé druhy oceli skládají a vrství, aby vznikl hotový výrobek. Tato technika má také starobylý původ – a souvislost se seriálem Hra o trůny, kde je meč z valyrijské oceli popsán jako meč s vlnovkami, které jsou „znakem oceli, jež byla tisíckrát přeložena zpět na sebe“ v knize Bouře mečů. V průběhu let začali mnozí produkt této techniky nazývat také damašskou ocelí. Ačkoli tam však vlnky byly, nebylo to totéž jako původní damašská ocel, u níž vzor vycházel zevnitř, byl výsledkem uspořádání krystalů v materiálu, zvláštním druhu kovu, kterému se říkalo wootz, říká Wadsworth.
„Když se podíváte na Forged in Fire, když mluví o damašských vzorech, vždycky mluví o vrstvených kovech,“ říká. „Ve skutečnosti se ale slavné scimitary a meče z Persie vyráběly opačným způsobem, což je mnohem těžší.“
Získejte svůj historický servis na jednom místě: přihlaste se k odběru týdenního newsletteru TIME History
Sherby a Wadsworth přišli ke svému objevu náhodou. V té době se vědci předháněli v pokrocích v něčem, čemu se říká „superplasticita“ – to znamená, že se snažili vyrobit slitiny kovů, které se při vysokých teplotách stávají neobvykle pružnými. U oceli, která je v podstatě slitinou železa a uhlíku, to bylo obtížné. Metalurgové věděli, že k dosažení superplasticity je třeba zmenšit zrna v oceli, ale to znamenalo mít ve směsi více uhlíku než obvykle. Jakmile však ocel překročí 1 % uhlíku, je při pokojové teplotě křehčí, a tudíž ne tak použitelná. Ukázalo se však, že zpracováním oceli s cílem dosáhnout této pružnosti (tedy se zaměřením na malou velikost zrn) Sherby a Wadsworth získali ocel, která nebyla křehká, přestože měla vysoký obsah uhlíku.
„Právě na konferenci, na které jsme byli, k nám někdo přišel a řekl: ‚Hele, myslím, že to složení oceli, které používáte, je totožné s tím, které je ve slavných damašských ocelích,'“ vzpomíná Wadsworth. „Slyšel jsem o nich, ale netušil jsem, jakou to má souvislost. Tak jsme začali zkoumat damašské oceli.“
Po porovnání své práce se starověkými zbraněmi začali Sherby a Wadsworth pracovat na dosažení charakteristických vlnovek na své oceli a uvědomili si, že učinili důležitý damašský objev: Přestože stále přesně nevěděli, jak starověcí mečíři svou práci prováděli, zdálo se, že na chemické a fyzikální úrovni přišli na část toho, čím byla damašská ocel výjimečná. V následujících letech se Sherby a Wadsworth setkali s odporem ostatních, kteří měli jiné teorie o staletí trvajícím pátrání po damašské oceli – výzkum pokračoval -, ale Wadsworth věří, že jejich ocel odpovídá té ze starověké legendy, a vyřešili tak záhadu, která byla po staletí ztracena.
A jak se ukazuje, důvod, proč se tato technika ztratila, má ozvěny i ve Hře o trůny.
Aby řemeslníci pracující s kovem dosáhli damašské oceli, museli by velmi přesně kovat, zahřívat, kalit (chladit) a popouštět (znovu zahřívat) ocel. Bez moderních přístrojů však nemohli vědět mnoho o chemickém složení oceli a přesných teplotách pro její zpracování.
„Když máte výrobek, který je opravdu dobrý, a nevíte, co děláte nebo jak jste to udělali, váže se k němu spousta rituálů. Rituálem se rozumí, že opakujete to, co jste udělali,“ vysvětluje Wadsworth. „To vede ke spoustě teorií o tom, že tyto meče byly kaleny do otroků, aby se síla otroků přenesla na meč. Všechny tyhle mýty vznikají, když vlastně nevíte, co se děje, ale potřebujete si zapamatovat dobu, kdy to fungovalo.“
Helmut Nickel, tehdejší kurátor sbírky zbraní a zbrojí v Metropolitním muzeu umění, řekl v roce 1981 deníku Times, že „podle legendy byly nejlepší čepele kaleny v ‚dračí krvi‘.“
Tato legenda má své ozvěny ve Hře o trůny: Lightbringer, meč Azora Ahaie, legendárního hrdiny, jehož převtělení do role zaslíbeného prince zůstává hlavním klíčem k budoucnosti příběhu Trůnů. Ačkoli Lightbringer nepatří mezi známé valyrijské čepele, Azor Ahai se proslavil tím, že bojoval s příliš křehkými meči, než se mu podařilo tento meč ukovat tak, že ještě žhavou ocel vrazil do srdce své milované ženy Nissy Nissy, takže podle Střetu králů „její krev a její duše a její síla a její odvaha, to vše přešlo do oceli.“
Wadsworth říká, že nemá smysl věřit, že skutečná damašská ocel byla někdy skutečně uhasena zabitím. Ačkoli se někdy spekulovalo o tom, že lidské tělo mohlo být zdrojem uhlíku pro kov, chybí podle něj důkazy, že se tak někdy skutečně stalo, a kromě toho „lidské tělo by bylo ve srovnání s olejem velmi špatným kalicím médiem.“
Tato skutečnost může být jen malou útěchou pro ty fanoušky, kteří se obávají, že by krvavý příběh o původu Světlonoše mohl přimět Jona nebo Daenerys k pokusu o znovuzískání magie, protože fantasy říše si ne vždy bere příklad ze skutečného života. Koneckonců, zatímco skutečná damašská ocel už možná není metalurgickou záhadou, vznik valyrijské oceli zůstává ztraceným tajemstvím pro ty, kdo kují meče Západozemí.
Pište Lily Rothmanové na [email protected].