Od vzniku USA 4. července 1776, kdy byla vyhlášena nezávislost, byla země 93 % své existence ve válce.
Vše začalo americkou válkou za nezávislost v letech 1775-1783. Nyní byl tento konflikt pro většinu Američanů více než nutný. Kdyby k němu nedošlo, lze pochybovat, že by britský král Jiří III. a jeho parlament nad třinácti koloniemi jen mávli rukou a popřáli jim vše dobré do budoucna.
Mladý americký národ, který se v té době ještě skládal ze 13 samostatných suverénních států, jež se spojily za společnou věc, se potřeboval postavit na vlastní nohy, aby získal všechny věci uvedené v Deklaraci nezávislosti. Svědčí o tom výmluvně formulovaná klíčová pasáž dokumentu Thomase Jeffersona, která podrobně popisovala základní práva, jež Britové americkému lidu upírali:
„Máme za to, že tyto pravdy jsou samozřejmé; že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni; že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy; že mezi ně patří život, svoboda a snaha o štěstí; že k zajištění těchto práv jsou mezi lidmi zřízeny vlády, které svou spravedlivou moc odvozují ze souhlasu ovládaných.“
Nový národ nakonec v roce 1783 vítězstvím nad Brity získal, co chtěl. Válka však pokračovala dál. Docházelo k roztržkám s původními obyvateli Ameriky, zpočátku zejména s Čerokeji. Docházelo také k vnitřním sporům s bílými osadníky během Whiskeyho a Shayovy vzpoury ohledně daní a občanských práv, které trvaly až do roku 1796.
Poté si mladý národ užíval období míru v letech 1796 a 1797 a znovu v letech 1807 až 1809. Další období oddechu nastalo v letech 1828 až 1830.
A poté se válčilo až do dvacátého století, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt konečně řekl dost. Jeden z nejslavnějších vůdců země přivedl Spojené státy do období „skvělé izolace“, což byla podobná zahraniční politika, jakou koncem osmnáctého století vedla jejich bývalá mateřská země, Velká Británie, i když úspěšnější.
V období od roku 1935 až do roku 1940 se USA zaměřily na domácí politiku, aby podpořily národ po velké hospodářské krizi. Kongres a Američané se již prostě nechtěli angažovat na mezinárodní scéně.
Země dosáhla svého maximálního geografického rozšíření a místní nepřátelé, jako například Mexiko, byli poraženi. Jediná zbývající bitva se odehrávala doma a přišla v podobě prázdných žaludků a nezaměstnanosti.
Od izolace k Pax Americana
Za rybníkem na východě armády Adolfa Hitlera mezitím ovládly téměř celou Evropu. Na západě císařské Japonsko napínalo své vojenské svaly a vytvářelo si rozsáhlé asijské impérium. Amerika stále dřímala. Národ, který tolik let tvrdě bojoval, byl konečně v míru. Od nynějška to bude válka slov a finanční a výrobní pomoc Britům v jejich boji proti Německu.
Ale ne na dlouho. Bylo zapotřebí veškerého přemlouvání britského premiéra Winstona Churchilla a japonského útoku na Pearl Harbor, aby se spící obr probudil ze spánku. V prosinci 1941 vstoupily USA do války, která měla trvat čtyři roky.
Vstup USA do druhé světové války znamenal začátek téměř nepřetržitého konfliktu až do dnešních dnů. Po vítězství Spojenců nad mocnostmi Osy – císařským Japonskem, Třetí říší a Mussoliniho Itálií – vstoupily Spojené státy do fáze, kterou někteří historici rádi nazývají „Pax Americana“ neboli „americký mír“.
A stejně jako v jeho předchůdci, „Pax Britannica“, se Američané, stejně jako jejich britští bratranci, v roli světového policisty nemohli těšit z období nepřetržitého míru. Je to cena za to, že jsme na vrcholu světové moci.
Časový rámec po druhé světové válce, kdy začal Pax Americana, se však kupodivu nazýval „dlouhý mír“. Ve skutečnosti o nic takového nešlo. Zde je však třeba říci, že existovala delší období bez přímých vojenských akcí, protože primární střetnutí probíhalo mezi SSSR a USA během studené války – a jednalo se o konfrontaci chřestění šavlí.
To vše tedy vyvolává otázku – jsou USA trucovitým tyranem?
Především je třeba vzít v úvahu, že USA jsou ve srovnání s evropskými standardy relativně mladým státem. Většina evropských zemí je v té či oné podobě ve válečném stavu již od římských dob. Za druhé, pohled na jiné národy a jejich válečné vystupování v období po americké revoluci ukazuje mnoho podobností s USA.
Příklad Velká Británie. Během svého působení v roli takzvaného světového policisty v období od roku 1815, kdy skončily napoleonské války, do roku 1914, kdy vypukla první světová válka, byla země ve válce po celých patnáct let. To je 85 % času. Pokud však vezmeme časový rámec celé americké historie od roku 1776 do současnosti, pak byla Velká Británie ve válce po celou dobu kromě 23 let, což činí 90 % času – téměř stejně jako USA.
V případě Francie je situace velmi podobná, i když o něco méně. Ve stejném období byla země ve válce 185 let z 242, což činí téměř 80 % času.
Je samozřejmě obtížné přesně definovat válku. V některých ohledech se v některých letech jednalo o izolované konflikty. Ve většině případů se však jednalo o vícenásobné konflikty na různých místech a občasnou přestřelku i v mírových letech. Co je tedy bezpodmínečný mír a co totální válka? To je těžké říci.
Jak už bylo řečeno, jedna věc je jasná. A to, že USA byly po většinu své historie ve válce. Řada prezidentů se pokoušela zaujmout izolacionističtější postoj – FDR byl jediný, komu se to podařilo. Dělá to z USA válečného štváče?“
Přečtěte si od nás další příběh: Washington – s velkou mocí přichází i velká odpovědnost
Tak by to řekli nepřátelé země. Na druhou stranu však mnohé svobody, které Američané považují za samozřejmost, vznikly díky obětem, které američtí vojáci a vojákyně přinesli během těchto mnoha válek či konfliktů. Musíme mít stále na paměti, že kdyby FDR zachovával izolacionistickou politiku a kdyby Japonci na počátku 40. let 20. století byli méně bojovní, mohlo to dnes vypadat úplně jinak.