Turečtina

Turečtina (Türkçe), nejzápadnější z turkických jazyků, patří do turkické větve altajské jazykové rodiny. Má největší počet mluvčích ze všech turkických jazyků. Mezi turečtinou a dalšími oghuzskými jazyky, jako je ázerbájdžánština,turkmenština a kaškajština, existuje značná míra vzájemné srozumitelnosti.

Stav

Turečtina je úředním jazykem Turecka, kde jí mluví 67 milionů lidí jako prvním a dalších 350 000 lidí jako druhým jazykem (Ethnologue). Spolu s řečtinou je také úředním jazykem Kypru. Zbytek mluvčích turečtiny žije v 35 různých zemích Evropy, Blízkého východu, střední Asie a Ameriky (Ethnologue). Většina těchto zemí byla součástí území dříve spravovaného Osmanskou říší. Celosvětová populace mluvčích turečtiny se různě odhaduje až na 71 milionů lidí( Ethnologue).

Dialekty

Turečtina má řadu nářečí. Ethnologue uvádí nářečí dunajské, dinlerské, edirnské, eskisehirské, gaziantepské, karamanské, razgradské, rumělské, urfské. Moderní standardní turečtina vychází z variety, kterou se mluví v Istanbulu, největším městě země.

Struktura

Zvukový systém

Turečtina má 28 fonémů, tj. zvuků, které se liší významem slova. Zvukový systém jazyka se vyznačuje samohláskovou harmonií, což je typ fonologického procesu, který určuje, které samohlásky se mohou ve slově nacházet blízko sebe. Existují dva druhy samohlásek – přední samohlásky, které se tvoří v přední části úst, např. /i/, /e/, a zadní samohlásky, které se tvoří v zadní části úst, např. /a/, /u/, /o/. Rodná turkická slova mohou obsahovat buď pouze všechny přední, nebo všechny zadní samohlásky a všechny přípony musí odpovídat samohlásce slabiky, která jim ve slově předchází. Například samohláska na začátku slova způsobuje asimilaci ostatních samohlásek v tomto slově, např. v turečtině ev- ‚dům‘ + -ler ‚množné číslo‘ je evler ‚domy‘, çocuk- ‚dítě‘ + -ler ‚množné číslo‘ je çocuklar ‚děti‘. V prvním příkladu jsou všechny samohlásky ve slově evler přední samohlásky. Ve druhém příkladu jsou všechny samohlásky ve slově çocuklar zadní samohlásky.

Samohlásky

Turečtina má osm samohláskových fonémů. Existuje kontrast mezi nezaokrouhlenými a zaokrouhlenými předními a zadními samohláskami. Zaokrouhlené samohlásky se tvoří se zaoblenými vystupujícími rty.

.

• /y/ = druhá samohláska ve stati
• /ø/ nemá v češtině ekvivalent

Souhlásky

Turečtina má 20 souhláskových fonémů. Na začátku slov nejsou žádné souhláskové shluky. Stopy, frikativy a afrikáty se v koncové pozici devokují, např, kitabi ‚kniha‘ (v akuzativu), ale kitap ‚kniha‘ (v nominativu).

.

.

.

.

• /ʃ/ = š v obchodě
• /ʒ/ = s ve vidění
• /c, ɟ/ nemají v češtině ekvivalenty
• /j/ = y ve slově yet

Důraz

Důraz v tureckých slovech se obvykle klade na poslední slabiku.

Gramatika

Turečtina je stejně jako všechny turkické jazyky aglutinační, tj, gramatické vztahy se označují přidáváním přípon ke kmenům. Neexistují žádné předpony. Mezi sufixem a významem existuje vztah jedna ku jedné, takže sufixy se navlékají jedna za druhou, čímž občas vznikají dlouhá slova. Pro jejich řazení existují různá pravidla. Turečtina používá k označení některých gramatických vztahů spíše postpozice než předložky.

Podstatná jména

• Turecká podstatná jména jsou označena pro číslo (jednotné a množné).
• Není vyjádřen gramatický rod: zájmeno o znamená „on“, „ona“ nebo „ono“.
• Existuje šest pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, lokál, ablativ. Pády se označují skloňovacími příponami, řídí se jimi slovesa a postpozice.
• Neexistují žádné členy.

Slovesná vazba

Slovesa se shodují se svými předměty v osobě a čísle. Mají následující gramatické kategorie:

• dvě čísla: jednotné a množné;
• tři osoby: 1., 2., 3.;
• pět dob: indikativ, dubletní, imperativ, kondicionál, subjunktiv;
• dva hlasy: aktivní a pasivní s různými tvary pro pasivní tranzitivní a pasivní intranzitivní slovesa;
• tři časy: přítomný, minulý, budoucí;
• evidencialita, která je vždy vyžadována a která udává, zda pro dané tvrzení existuje důkaz. Turečtina rozlišuje přímé informace (sdělované přímo) a nepřímé informace (sdělované nepřímo).

Pořadí slov

Pořadí slov v tureckých větách je obvykle subjekt-objekt-sloveso. Jsou však možná i jiná pořadí v závislosti na diskurzních hlediscích, jako je důraz.

Slovosled

Jazyk a jazyková reforma jsou v Turecku žhavým politickým tématem. Probíhá zde boj mezi zastánci původního tureckého lexika a těmi, kteří podporují používání moderní slovní zásoby s velkým počtem západoevropských výpůjček. V náboženských publikacích se nadále používá turečtina ovlivněná arabštinou a perštinou. Oživení islámu v posledních letech vedlo k tomu, že se mnoho islámských slov stalo součástí moderní hovorové turečtiny. jazyk si také hojně vypůjčuje z arabštiny a perštiny a v poslední době i ze západoevropských jazyků.

Níže jsou uvedena některá běžná slova a fráze v turečtině.

.

Dole jsou turecké číslovky 1-10.

.

Písmo

Turečtina se píše upravenou verzí latinky, která byla přijata v roce 1928 v rámci Atatürkovy snahy o europeizaci Turecka. Předtím se turečtina psala arabským písmem, které bylo přijato v 15. století. Před 15. stoletím se turečtina psala ujgurským písmem. Mustafa Kemal, který později dostal jméno Atatürk „Otec Turků“, byl zodpovědný za celou řadu reforem, které pomohly modernizovat Turecko, včetně nahrazení arabského písma latinkou a očištění jazyka od arabských a

perských slov.

Moderní turecká abeceda má 29 písmen. Následující písmena byla upravena tak, aby vyjadřovala turecké zvuky: Ç, Ğ, I, İ, Ö, Ş a Ü. Abeceda je uvedena níže.

Podívejte se na článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv v turečtině.

Článek 1
Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Jsou obdařeni rozumem a svědomím a měli by se k sobě navzájem chovat v duchu bratrství

Víte, že?“

Obtížnost

Jazyková obtížnost

Jak obtížné je naučit se turecky?
Turečtina je z hlediska obtížnosti pro mluvčí angličtiny považována za jazyk II. kategorie.

.